Absolutně nejstarším kandidátem letošního volebního klání je 90letý Gustav Aulehla. „Zažil jsem všechny československé prezidenty. Masaryka jsem dokonce jako malý kluk vítal na nádraží v Olomouci. A když v roce 1937 zemřel, měli jsme doma černou pásku přes jeho portrét,“ vzpomíná vitální kandidát a zároveň fotograf. Za komunismu pořizoval třeba výmluvné snímky z tehdejších nesvobodných voleb, fotil i ruské okupanty z let 1968 až 1991.
Kandidát strany Moravané Gustav Aulehla z Krnova se narodil v roce 1931. Je to realista a rozhodně nepočítá s možností, že by po volbách usedl do lavice v Poslanecké sněmovně. „Moravané neprojdou, to je mi jasné,“ hodnotí svoji kandidaturu. Než ale vysvětlí, proč se dal do služeb zrovna této partaje, probereme všechny československé prezidenty. Aulehlův životopis je podobný učebnici dějepisu, zažil všechny hlavy státu, od T. G. Masaryka po Miloše Zemana.
Když má určit, kdo se mu na Pražském hradě líbil nejvíce, nezaváhá ani vteřinu. „Masaryk, to je bez debat. Já ho dokonce jako úplně malý kluk ještě spatřil v Olomouci na nádraží, když projížděl městem,“ říká. „Na ten jeho klobouk nikdy nezapomenu. Když pak v roce 1937 umřel, ozdobili jsme doma Masarykův portrét černou stužkou. Tehdy měla každá česká rodina zarámovaného prezidenta na stěně. Měl velkou úctu, pro nás to byl skutečný tatíček, tenhle titul vznikl z opravdové lásky a já tomu věřil,“ vypráví devadesátník. Je to úžasná zpověď, jako bychom se v Aulehlově krnovském bytě propadli na počátek třicátých let.
Matka mě odhodila. Kvůli bídě
Aulehla se přitom narodil ve chmurné éře velké hospodářské krize, s níž si tehdejší vláda ani Masaryk příliš nevěděli rady. „Jsem skutečným dítětem krize. Moje vlastní matka Eleonora pracovala v Olomouci jako služebná, pak ale otěhotněla a po porodu přišla o zaměstnání i střechu nad hlavou. V olomouckých ulicích zoufale hledala po tři týdny někoho, kdy by se o dítě postaral, až se děcka ze soucitu ujali chudí manželé Aulehlovi. Ten novorozenec jsem byl já, a od té doby jsem také Aulehla,“ vypráví příběh, jenž zní jak filmový scénář ke kasovnímu sociálnímu trháku. Ale je to život sám.
Prezident T. G. Masaryk ale i během krize zůstával tatíčkem také pro největší chudáky. „Chleba, trocha brambor, a když byl svátek, tak k tomu tvarůžky, ty mi ovšem strašně smrděly,“ vybavuje si pamětník tehdejší „menu“ v chudé olomoucké čtvrti Stará Víska, v níž vyrůstal. Ta byla přilepena hned k hlavnímu nádraží, asi proto ho nevlastní maminka vytáhla na stanici, když Olomoucí projížděla hlava státu. „Nevlastní máma dřela od rána do noci jako pradlena. Často jsem ji doprovázel, když nesla vyprané prádlo bohatým rodinám. To byl pro mě nepředstavitelný luxus, co jsem tam spatřil. A cítil jsem to jako nespravedlnost.“
Hrdý syn Moravy
V dnešním krnovském bytě Gustava Aulehly by na zpověď pamětníka asi nestačily ani tři dny. Měníme proto minulost za žhavou současnost. Proč se nechal přesvědčit, aby se v tak vysokém věku ucházel o poslanecký mandát? „Za Moravany kandiduji spíš symbolicky, protože tahle strana nemá šanci,“ je mu jasné. Moravu však miluje a říká, že je jejím hrdým synem. „Narodil jsem se v Olomouci, někdejším hlavním městě Moravy. Brno je centrem Moravy až od sedmnáctého století.“
Kandidát na poslance vzápětí vysekne přednášku o historickém uspořádání samosprávné moci v Československu a České republice. „Odmítám krajské samosprávy a jsem pro návrat k samosprávám zemským. Tak jak to bylo za prezidenta Masaryka,“ přeje si. Namísto stávajících čtrnácti krajů se čtrnácti zastupitelstvy by navrhoval pouze dvě země a dvě zemská zastupitelstva. „Zastupitelstvo země České a zastupitelstvo země Moravskoslezské. Ušetřila by se tak spousta peněz.“
Fotograf „člověčiny“ a zoufalé doby
Většina politiků návrat k zemskému uspořádání odmítá, Moravané určitě vyslyšeni nebudou, ani neprojdou do Sněmovny. Kandidát Aulehla je přitom v tak dobré fyzické i duševní kondici, že by mohl funkci poslance z fleku zastávat. „Trochu mě jen zlobí chůze,“ stěžuje si. Přitom čile šmejdí po rozhlehlém bytě, návštěvě vaří v kuchyni kávu a mezitím běhá do ateliéru pro fotografie. Kdo neví, že se narodil v roce 1931, hádal by, že má v rodném listu uveden letopočet zhruba o dvacet let vyšší.
Od mládí ho lákalo fotografování. Zvěčňovat všední život, protože žádný okamžik lidského bytí se už nikdy nevrátí, ale fotopapír ho dokáže zachovat na věky. „Na první aparát značky Lord mi dala peníze moje babička někdy v roce 1949. Stál padesát korun, to byla celá její měsíční penze, dodnes jí za to blahořečím.“ Od té doby Gustav Aulehla fotil všechno, co „vonělo člověčinou“, krajina ho moc nezajímala. Zato mačkal spoušť před dělníky u piva, mezi kolotočáři, fotil pohřby i početnou řeckou a cikánskou komunitu v Krnově, fronty na maso, schůze či prvomájové průvody. Vždy tak, aby snímek vypovídal o té poněkud zoufalé době.
Volební budíček s dechovkou
Od šedesátých let dokumentoval i československé volby. Nesvobodné hlasování, kdy volič pouze schvaloval jedinou kandidátku, takzvanou jednotnou kandidátku Národní fronty. „Tohle jsou volby z osmdesátých let. Před volební místností hraje kapela, strana hlasování organizovala jako nějakou slavnost,“ ukazuje fotografii s muzikou a dvěma stařenkami, které právě odvolily. Dveře do volební místnosti střeží přísní muži v oblecích.
Je to výmluvný dokument, skoro jako sarkastická ilustrace k dobové agitační příručce z roku 1981 s názvem Na pomoc předvolební agitaci. Její autor Václav Slaný se v ní zaobíral i přípravami na volební den: „Uvítání občanů do volebních dnů má být radostné. Nejlépe ranním budíčkem lidových hudebníků nebo hudbou místního rozhlasu. Čestný funkcionář volební komise by měl blahopřát občanům k zahájení volebního dne.“
Učitel slavného fotografa
„Se svobodným hlasováním to nemělo nic společného, tak jsem alespoň zadokumentoval pro budoucnost tu atmosféru,“ říká 90letý fotograf. Jsou to nesrovnatelné volby, tehdy a dnes. Těch v roce 1981 se mohlo v Československu zúčastnit 10 789 574 oprávněných voličů, přišlo jich neuvěřitelných 10 736 312. Z přesvědčení i ze strachu. A pouze 10 703 voličů pak ve volební síni našlo odvahu kandidáty Národní fronty na lístku přeškrtat. Byla to jediná možnost, jak se proti kandidátce postavit, kdo ovšem s lístkem zamířil za plentu, riskoval až ztrátu zaměstnání. Za plentu chodívali jen „odbojáři“ a jejich jména si volební komise pečlivě zapisovala.
Gustav Aulehla dokumentoval socialismus podobně jako dnes světoznámý fotograf Jindřich Štreit, jenže dávno před Štreitem. „Jindru Štreita jsem učil fotografovat já, jednu dobu mě pořád navštěvoval a já mu v terénu ukazoval, jak se fotí dokument. Třeba mezi sběrači na smetišti v Krnově,“ vzpomíná Aulehla a z archivu vytáhne snímky, které dokumentují život sovětské okupační posádky v Krnově v letech 1968 až 1991. Jsou to unikátní momentky, třeba jak se četa sovětských vojínů poohlíží po českých holkách v krnovských ulicích.
S wehrmachtem i rudoarmějci
Jak už bylo řečeno, pro fotografa Aulehlu byl nejlepším z prezidentů Masaryk. „Beneš se mu nevyrovnal, ale pořád to byl pan Prezident s velkým P.“ Pak se na Pražském hradě usadil Emil Hácha, který hlavou státu zůstal i za protektorátu. „Nezapomenu na 15. březen 1939, když přijel wehrmacht do Olomouce. V té naší čtvrti za nádražím bylo i několik lehčích holek a němečtí vojáci si ze mě za určitou úplatu udělali poslíčka, který domlouval schůzky,“ vzpomíná.
Osvobození Olomouce rudou armádou vnímal radostně, ale také jako střet s jinou kulturou. „Rusové kradli hodinky a bicykly, a když zničili plášť a duši, bylo jim jedno, že jezdí po městě jen na ráfku. Hlavně, že to nějak jelo, na dlažebních kostkách to byl strašný randál.“ Chudinskou čtvrtí Stará Víska ale otřásl i případ sexuálního násilí. „Dvě děvčata od nás z čtvrti Rusové někam odtáhli, ty holky prý zažily strašné věci.“
Od Gottwalda k Havlovi
Nástup Klementa Gottwalda na Pražský hrad v červenci 1948 přijal spíš zklamaně. „Ve srovnání s Benešem neuměl Gottwald ani pořádně řečnit. Nemělo to žádnou úroveň, nelíbil se mi, bylo vidět, že nemá vzdělání.“ A panování Antonína Zápotockého, Antonína Novotného, Ludvíka Svobody a Gustáva Husáka, to prý byla stejná nuda jako volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty.
Změnu přinesl až Václav Havel. „Napřed jsem Havlovi hodně fandil. Dneska to ale vidím i kriticky, nerozuměl ekonomice a všechno v tomto směru nechal na Václavu Klausovi, který privatizaci nezvládl,“ přemítá. Na svobodnou éru po listopadu 1989 ale nedá dopustit. „Za socialismu bych třeba nikdy nemohl vystavit svoje fotky dokumentující běžný život sovětských okupantů v Krnově.“
Nejstarší, ale pořád osobnost
Svobody si dokáže vážit. A za svobodnou a demokratickou považuje i stranu Moravanů, za kterou kandiduje. „Rozhodně nechceme žádnou samostatnost Moravy, jak si občas někdo myslí. Jen zemské uspořádání České republiky, aby samospráva odpovídala státnímu znaku,“ odkazuje na slezskou a moravskou orlici mezi českými lvy. A hlavně miluje moravskou povahu, prý je jiná než česká. „V moravské mentalitě je víc upřímnosti i srdíčka. Mezi Čechy je také víc hrabošů, pro které jsou na prvním místě jen a jen peníze.“
Čas je neúprosný, slibujeme si další setkání. Gustav Aulehla by třeba rád povyprávěl, jak vznikl jeho ikonický snímek z okupované Prahy v srpnu 1968. Portrét ženy, která s vyděšeným výrazem tiskne k uchu tranzistorové rádio. Co snímek, toť pohnuté chvíle československých dějin ve fotografii. Absolutně nejstarší kandidát pro víkendové volby, což potvrzuje i Český statistický úřad, je mimořádnou osobností. Kandidátem vyčnívajícím nad mnohými napříč kandidátkami.
