Denní tisk před 100 lety neznal ochranu osobních údajů (GDPR) a běžně uváděl také etnicitu pachatelů i obětí trestných činů. „Prostomyslná slovenská žena Vilma Silenková z Malacek přijala nabídku cikánek Terezie Sorkociové a Barbory Danielové. Ty prováděly různé kejkle, a pak prohlásily, že Silenková je očarovaná. Zahájily také hned léčení,“ uvedl deník Lidové noviny v roce 1925. Seriál CNN Prima NEWS Zločin před 100 lety připomíná dobovou černou kroniku prostřednictvím tehdejšího tisku. Následující díl se věnuje případům spojovaným s romskou menšinou.
Z velkého zármutku kradli. Kouzla cikánek. Cikáni odevzdali uprchlé cikány četníkům. Ozbrojení cikáni. Cikánka přepadla stařenu. To jsou jen některé ze zpráv Lidových novin z roku 1925, které dokumentují kriminalitu minority, ovšem z dnešního pohledu krajně nekorektními titulky. Historicky překonaný už je také etnický pojem „Cikáni“.
Romistka o duši
K tradičním činnostem kočovných romských komunit kolem roku 1925 na území Československa patřilo překupnictví s koňmi, věštění všeho druhu nebo broušení nožů. A občas býval tento byznys spojen i s podvody a drobnou kriminalitou.
„Určité praktiky, které většinová společnost může vnímat jako nekalé, je třeba chápat i jako historickou součást romské kultury v širším slova smyslu. Romové také často jen využívali naivnost a hloupost majority, a na tom neviděli nic špatného,“ popsala redaktorovi CNN Prima NEWS významná česká romistka a historička Nina Pavelčíková, když v roce 2017 připravoval pro Český rozhlas Vltava historické pásmo s názvem Ostrava cikánská.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Žádné vzkříšení. Mladík skočil z okna policejní služebny, ochrnul a do roka zemřel
„Ženy věštily, muži z řad olašských Romů se zase zabývali překupnictvím s koňmi. A často si vydělali i vysoké částky, neboť nakupovali nemocné či staré koně, které pak různým způsobem skutečně nebo jen zdánlivě vyléčili a prodali se značným ziskem,“ zjistila romistka Pavelčíková.
Věštění v zapadlé obci na Kaplicku
Na titulní straně Lidových novin ze 4. února 1925 politik a vydavatel Jaroslav Stránský přemítá nad zahraničními vztahy masarykovské republiky. Na stejné straně je otištěna i báseň Mezi hvězdami tehdy začínajícího spisovatele Františka Gottlieba. Prestižní politický a kulturní deník ale na straně 5 v rubrice denních zpráv tiskne i následující černou kroniku. S dnes zřejmě nepublikovatelným titulkem „Kouzla cikánek“.
„Kouzla cikánek. K domkářce Antonii Sch. v Hartunkově, okres kaplický, přišly v těchto dnech dvě cikánky a žebraly. Stará z nich se v rozhovoru zmínila, že umí prorokovat buducnost, a hned se nabídla, že jí a jejímu synovi, 20letému Františku Sch., vyloží jejich osud. Cikánka vzala domkářku za ruku, prohlížela ji a za chvíli ustrašeně oznámila, že je oba čeká velké neštěstí. Vdova i syn František se ulekli, a tu řekla cikánka, že prý Sch. musí do tří neděl zemřít a ihned se nabídla podati důkaz pravdy.“
Zpráva z Lidových novin z 4. února 1925. Zdroj: Ivan Motýl
Naivnost vesničanů
Věštění těchto Romek putujících Kaplickem v Novohradských horách bylo od počátku nevěrohodné. Vycházelo z lidových čarodějnických praktik, kterým by zřejmě městský člověk z Prahy nebo Brna odolal. Ne tak lidé z podhorského Hartunkova u Kaplic, což byla vesnice tehdy obývaná asi 270 českými Němci.
„Cikánka vyžádala si čistý bílý šátek a čerstvé vejce, zabalila je do šátku, položila je na zem a nařídila synovi Františkovi, aby na šátek šlápl. Když tak učinil, rozbalila cikánka šátek a tu uviděli pouze skořápku z vejce a v ní malou umrlčí hlavičku. Po tomto důkazu byla vdova i její syn tak uleknuti, že se ihned tázali cikánky, co by měli činit, aby tomuto neštěstí zabránili. Cikánka po krátkém přemýšlení řekla, že se o to pokusí.“
Dobrovolné dary či krádež?
Romky poté z nešťastné matky a jejího syna vylákaly peníze i cenné předměty. Oběti věštění se ale všeho vzdaly dobrovolně, takže je otázka, jak by případ kvalifikovala dnešní policie a justice.
„Cikánka zabalila do šátku tři dvacetikoruny, vyzvala Sch., aby přiložila 35 Kč, stříbrné hodinky, dva páry střevíců a bílý kapesník. František Sch. měl přiložiti ještě 25 Kč. Tak prý se jedině dá zabránit neštěstí. Polekaná vdova dala cikánce, poněvadž neměla více, pouze 25 Kč, ale za to ke stříbrným hodinkám přidala ještě stříbrný řetízek. Cikánky potom odešly a slíbily, že za tři neděle přijdou opět, že však musí peníze odevzdat faráři, aby za ně sloužil mši za spásu duše, propadlé smrti.“
Když zasáhne náhoda
Jak dnešní čtenář asi předpokládá, věštkyně už se do Hartunkova na Kaplicku nevrátily. A oběti si zřejmě uvědomily, jak hloupě se nechaly napálit, takže případ neohlásily četníkům. Pak zasáhla náhoda:
„Domkářka již cikánky neuviděla a o tomto případu byl by se nikdo nedověděl. Ale 27. ledna přišel k hodináři Dachovi ve Stropnicích 37letý cikán František Herman ze Žlutic a donesl k opravě hodinky. Hodinář poznal podle čísla hodinek, že je již měl asi před dvěma měsíci ve správce a podle záznamu zjistil, že hodinky patří Sch. Cikánovi řekl, že budou spraveny až odpoledne a když cikán přišel, byl zatčen. Věc byla takto vysvětlena a Herman dodán do vazby okresního soudu v Nových Hradech. Jeho kouzelné společnice však nebyly dosud chyceny.“
Věčné pronásledovaní
Romistka a historička Nina Pavelčíková pochází z městečka Veselí na Moravě, kde její rodina udržovala přátelské kontakty s místními Romy. Narodila se v roce 1939 a matně si pamatuje, jak její maminka ještě za války obdarovávala veselské Romy šatstvem i potravinami.
„Většina z těchto Romů skončila v Osvětimi nebo jiných vyhlazovacích táborech. Totéž by hrozilo mamince i mně, kdyby se nás otec zřekl,“ vypráví historička. Její matka Frída totiž měla židovský původ, otec Josef však patřil k české „árijské“ komunitě a manželky se nezřekl ani po tlaku okupačních úřadů. Rodina se tak vyhnula holokaustu, byť byla perzekuována.
„Po válce se rodiče opět přátelsky stýkali s několika přeživšími veselskými Romy. A když jsem se vdala za archeologa Jiřího Pavelčíka, tak ten zase v Uherském Brodě pomáhal jedné romské ženě, na které dělal pokusy přímo doktor Mengele,“ dodala Nina Pavelčíková. A s úsměvem podotkla, že vyrůstala v prostředí „cikánofilů“.
V profesní práci se zabývala problematickými vztahy většinové společnosti s romskou minoritou: „Romové byli v dějinách mnohokrát tvrdě pronásledováni, podobně jako Židé. Kočovné i potulné Cikány označoval za nebezpečné tlupy jak komunistický režim z počátku padesátých let, tak i ten meziválečný z éry T. G. Masaryka.“
Léčba za 10 hornických platů
Mnohdy až nenávistný pohled na Romy celá století prohluboval vzdor ponižované minority. A napálit někoho z většinové společnosti, to se v těchto souvislostech nezdálo jako něco nekalého.
„Prostomyslná slovenská žena Vilma Silenková z Malacek přijala nabídku cikánek Terezie Sorkociové a Barbory Danielové. Ty prováděly různé kejkle, a pak prohlásily, že Silenková je očarovaná. Zahájily také hned léčení,“ uvádí další zpráva Lidových novin z počátku roku 1925. „Léčení trvalo velmi dlouho a obě cikánky vybraly po částkách jako honorář 9 300 Kč,“ informoval deník, když Romky skončily ve vazbě. To byla obrovská částka. Horník si v roce 1925 vydělal asi 900 korun měsíčně a zemědělský dělník jen asi 500 korun.
Střevíčky do rakve
Romové drobné krádeže často omlouvali sociální situací. Když nebylo na boty do rakve, bylo nutno obuv získat jinou cestou. Pohřbít ovšem blízkou osobu bez bot, to by byla ostuda a hřích. Následující zprávu vydal deník Lidové noviny 3. února 1925:
„Z velkého zármutku kradli. Včera odpoledne měl býti z úmrtní komory zemské nemocnice v Brně vypraven pohřeb cikánky Marie Růžičkové z Kamenného Újezdu. Dopoledne sjelo se do Brna cikánské příbuzenstvo z polovice Moravy a usneslo se, že mrtvé koupí do hrobu střevíce. Celý průvod truchlících cikánů vydal se ze zemské nemocnice na kup střevíců. Obšťastnili návštěvou výrobce obuvi Aujezdského na Pekařské ulici. Stále vybírali, ale nic nevybrali, neboť se jim žádní střevíce nehodily. Strážníkovi, konajícími službu na Pekařské ulici, byl od počátku zármutek cikánů velmi podezřelý i dával po nich pozor. Zpozoroval, že jedna z truchlících cikánek schovává něco pod zástěrou. Zastavil ji a tu se ukázalo, že cikánka z velikého zármutku ukradla u Aujezdského pár střevíců. Strážník sebral celý pohřební průvod a odevzdal jej na strážnici na Starém Brně.“
Pálenka pro koně
O romské povaze a vůbec hodnotách, které se úplně neslučují s vnímáním majority, často psala i významná romistka Elena Lacková (1921-2003). První slovenská Romka, která vystudovala Univerzitu Karlovu. V časopise Slovenský národopis například podrobně popisovala metody, jak romští překupníci s pomocí léčivých bylin a dalších prostředků proměňovali už vyřazená zvířata ve statné koně:
„Dýchavičnému koni vařili odvar z vrbového listí nebo květů černého bezu, a než koně odvedli na trh, nalili mu do hrdla pivo nebo pálenku, takže dýchavičnost na několik hodin přestala a koně bylo možno podat jako zdravého.“
