Napijte se z Bečvy. Romové při povodni v roce 1997 zažívali surové ústrky, popisuje aktivista

Do Evropy přišli Romové z Indie. A letos 61letý sociální aktivista a vystudovaný fyzik indického původu Kumar Vishwanathan s nimi poprvé přišel do bližšího kontaktu při katastrofických povodních v červenci 1997. Brzy poté založil v Ostravě neziskovou organizaci Vzájemné soužití, kterou dodnes řídí. A nyní opět pomáhá Romům ze zaplavených domů, neboť voda v polovině září zalila i převážně romskou čtvrť Přednádraží v ostravském Přívoze. Pozornost však obrací i na Jesenicko, které mimo jiné trpí nedostatkem dobrovolníků, ale schází tam i dostatečná pomoc státu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vězeň pomáhal uklízet Bohumín po povodni, z místa však uprchl. Policie po něm pátrá

Mezi stoletou povodní na Moravě a ve Slezsku v roce 1997 a povodní současnou uplynulo 27 let. Proč jste tehdy vůbec do Ostravy přijel?
S českou manželkou jsme v té době žili v Olomouci, kde jsem učil na bilingvním gymnáziu. Zajímavá práce, ale cítil jsem, že potřebuji nějakou změnu, takže na konci školního roku v roce 1997 jsem vážně přemýšlel, že bych se přidal k humanitární misi do Sarajeva v bývalé Jugoslávii, kde po bratrovražedných bojích právě skončilo několikaleté obležení města. Když ale v červenci přišly povodně, zaznamenal jsem vyhrocenou situaci v ostravské čtvrti Hrušov, kterou voda dramaticky poničila.

Jak dramatickou?
Pobouřilo mě, že Romy ze zaplavených domů nikdo nechce přijmout. A že unimobuňky, které pro ně byly postaveny na takzvané Liščině, vyvolaly u veřejnosti protesty. Vznikla dokonce petice odmítající ubytování Romů, kterou organizoval jeden místní politik a podepsalo ji přes 700 potenciálních sousedů těchto obětí. Místní lidé z majority se dokonce ozbrojovali, prostě hysterie. Jsem rád, že nic takového se při letošních povodních neopakovalo, že tahle doba je pryč.

Napijte se v rozvodněné Bečvě...

Jaká to byla doba?
Po sametové revoluci se soužití romské menšiny s majoritou rychle zhoršovalo, protože třeba skinheadi a neonacisté si svobodu vyložili po svém. Přibylo rasového násilí, často za souhlasu řadových občanů, a bohužel, mnohdy i s požehnáním politiků. Pochodů krajní pravice do romských lokalit se tehdy běžně účastnili i takzvaní spořádaní občané. Doba se naštěstí výrazně změnila k lepšímu a nyní už by tehdejší starostka ostravských Mariánských hor Liana Janáčková nemohla veřejně říkat, co v té době úplně beztrestně hlásala. Třeba zrovna v roce 1997, kdy Ostrava zažila stoletou povodeň, Janáčková navrhovala odsun Romů do Kanady na náklady státu. A nejen z ostravských lokalit, mínila to plošně.

Máte další příklady, jak se rasismus konkrétně projevoval během povodní v roce 1997?
To byla každodenní realita, protože mnozí lokální politikové vycházeli vstříc obecným protiromským náladám. A veřejně mluvili o tom, kdo si zaslouží pomoc, a kdo si ji nezaslouží. To se pak v praxi projevilo třeba i tak, že Romové ze zaplavených domů v nádražní kolonii v Přerově ve Škodově ulici nedostali na tamním hlavním nádraží ani pitnou vodu. A bylo jim řečeno, ať si ji jdou nabrat do rozvodněné Bečvy. Jednání mnohých lidí i celých skupin vůči Romům bylo až surové. Dneska už se s ničím takovým nesetkávám ani v běžné realitě, natož v krizové situaci, jakou jsou nynější záplavy.

Jak to tedy probíhá letos?
Je to nesrovnatelné, společnost udělala obrovský krok dopředu. V ostravském Hrušově už dnes sice Romové nebydlí, ale početná vyloučená lokalita byla zatopena na takzvaném Přednádraží ve čtvrti Přívoz. A třeba v ulici Na Najmanské i mnohde jinde byly romské rodiny v přízemních bytech zaplaveny vodou až po strop. Nejen, že evakuace ve srovnání s chaosem v roce 1997 proběhla dokonale profesionálně, ale evakuované rodiny našly takřka okamžitě ubytování. Prostory nabídla Ostravská univerzita, hotely, církev, takže asi 250 Romů mělo záhy střechu nad hlavou.

Čím si tu změnu vysvětlujete?
Například dospěla nová generace, která už není tolik zatížena protiromskými náladami a rasistickými předsudky. Částečně jsme si ji i sami vychovali, protože nabídka ubytování pro Romy přišla z Ostravské univerzity od rektora Petra Kopeckého a děkanky Alice Gojové. No a právě ti dva při záplavách v roce 1997 patřili k našim studentským dobrovolníkům v zaplaveném Hrušově. Pomáhali tam utišit protiromské nálady a vedli obě komunity ke společnému soužití. Na Ostravské univerzitě se během letošních povodní vytvořil celý tým studentských dobrovolníků. Měli a mají obrovský entuziasmus, jsem z nich prostě nadšen.

Politici se letos na Romech nepřiživili

Ve vytopeném ostravském Přívoze jsem ale mezi majoritou slyšel spoustu nadávek, jak prý místní Romové zneužívají povodňovou pomoc, například si prý z potravinových bank vozí obrovské zásoby.
To jsou takové běžné maloměšťácké závisti. Vidím to jinak, velmi mě překvapilo, že zatím žádný politik nevytáhl během záplav podobnou protiromskou kartu. A přiživit se na velké vodě tímto způsobem, to se doslova nabízelo. Nikdo to ale neudělal, to je strašně pozitivní.

Jak je to možné?
Podle mě je zásadní, že v současné době v České republice nemáme žádnou politickou stranu či hnutí, která by chtěla vyvolávat otevřené protiromské nálady. Jsou tu jisté náznaky, ale není to pro nikoho program. To je další obrovský rozdíl proti devadesátkám a počátku milénia, kdy se na romské otázce přiživovalo hodně politiků. Například Sládkovi republikáni, později Vandasovci a jeho údajná Dělnická strana. Bohužel, se to ale týkalo i velkých stran, které se prezentovaly jako demokratické. Už jsem připomínal Lianu Janáčkovou, ta byla v době povodní v roce 1997 členkou ODS.

Od chilli con carne k hledání bytů

Kolik bylo třeba ubytovat ostravských Romů během letošních povodní? A jak přijímali podmínky v evakuačních střediscích, tedy třeba společné ubytování ve velkých sálech?
Přibližně to bylo 250 Romů a myslím, že byli sami překvapeni z vlídného přijetí například ve studentském kampusu Ostravské univerzity. Problémy byly spíše dílčí, možná spíše kulturní, když třeba evakuovaní dostali na oběd hodně pálivé mexické jídlo chilli con carne, které neznají. Když to odmítly děti, nedotkli se jídla ani dospělí, tak to mezi Romy funguje. Ale to je spíše úsměvný příběh než nějaký problém.

Evakuační střediska se tento týden zavřela, takže skutečné problémy nastávají asi až teď. Do mnohých vytopených bytů se Romové nemohou zatím vrátit, jak to prožívají?
Většinou teď žijí v hodně stísněných podmínkách u příbuzných. Mnozí vyplavení byli součástí takzvaného byznysu s chudobou, takže žili v malých, drahých a často i nepříliš udržovaných bytech, za které obchodníkům platil stát prostřednictvím sociálních dávek. Tohle bydlení je pro Romy obrovskou nejistotou samo o sobě, teď logicky za vytopené byty nechtějí platit, jenže pak mohou velmi rychle skončit na ulici. Respektive zůstávat na obtíž u příbuzných v často nevyhovujících podmínkách, když v bytě najednou nežije šest, ale třeba 12 osob.

Najde se pro postižené přiměřené nové bydlení?
Pro tolik vyplavených romských rodin to bude velmi obtížné, to je velký problém. Obtížný a dlouhý bude i návrat do obecních bytů. Vysušování, plísně, nové omítky a další překážky, to bude na měsíce. Ale pořád to vidím mnohem optimističtěji než před 27 lety ve vytopeném ostravském Hrušově.

Rok a půl života v unimobuňce

Mimochodem, jak jste v červenci 1997 vnímal atmosféru v Hrušově první den po příjezdu do Ostravy?
Jako úplnou katastrofu, protože v Hrušově jsem našel velkou lagunu vody, ale v horních patrech činžovních domů dále živořily romské rodiny. Totální chaos, nikomu se tam nechtělo. Ani lékařům, ani sanitkám, místu se vyhýbali i policisté. Celá čtvrť vlastně ležela pod dálničním nájezdem, tak byla na mostě prostě uzavřena pro veřejnost. Žili jsme tam jako trosečníci, a to včetně starousedlíků z majority. Stěhování Romů do unimobuněk zase bránili místní, jak už jsem říkal. Trvalo měsíce, než se s tím vším pohnulo aspoň o kousek dopředu. A do unimobuněk jsem se pak musel nastěhovat i s vytopenými Romy, abych tvořil jakýsi most mezi minoritou a majoritou. A nakonec jsem tam s nimi zůstal bydlet rok a půl. Žilo tam 27 vyplavených rodin na minimálním prostoru, mnohé v těch buňkách zůstaly čtyři roky.

Ale nakonec z toho byla vesnička Soužití, to je dneska slavný sociální projekt.
Ano, kolonii nových dvojdomků pro oběti záplav se podařilo dostavět v roce 2002. Polovinu obsadili Romové, polovinu majorita, proto vesnička Soužití. Dodnes tam pospolu obě komunity žijí v klidu a míru, to byl první velký krok k integraci v jinak spíše protiromsky naladěné Ostravě.

V Indii prší více, problémy jsou podobné

Pocházíte z indického státu Kérala. A zprávy, které občas přicházejí z Indie do České republiky o záplavách, to jsou doslova apokalypsy i ve srovnání s tím, co letos napáchaly povodně na Moravě a ve Slezsku. Letošní srpnové povodně na pomezí Bangladéše a Indie třeba postihly 4,5 milionu lidí.
Sesuvy půdy, které letos z 29. na 30. července postihly kvůli záplavám můj rodný jihoindický stát Kérala, si jen za tu jedinou noc vyžádaly nejméně 120 mrtvých. Při povodních v roce 2018 tam zahynulo na 400 lidí. Hlavní příčinou jsou prudké a dlouhé monzunové deště, které tam zažívají od června do září. Tady teď intenzivně pršelo asi tři dny, ale deště takové intenzity musejí v Indii lidé snášet klidně i 14 dnů v kuse anebo ještě déle. A následky jsou tak logicky nesrovnatelné s tím, co způsobuje voda u nás.

Pokaždé, když jedu domů, tak si příbuzní stěžují, že následky povodní jsou rok od roku horší. Je to způsobeno kácením lesů, stále intenzivnějším zemědělstvím a samozřejmě i klimatickými změnami. Lesy v Jeseníkách zase sežral kůrovec a půda tam teď zadrží mnohem méně vody. Podobně jako v Indii i v České republice nezacházíme s přírodou zrovna šetrně a často ji ignorujeme. Lidé v Indii si třeba pořád hodně stavějí domy v záplavových oblastech, což se ale děje i v České republice. V obou státech se prostě různě obcházejí zkušenosti předků a s nimi i předpisy a zákony. A následky jsme právě zažili, mnohé novostavby třeba kolem řeky Opavy neměly úřady vůbec povolit.

Včera jste byl v Holčovicích na úpatí Jeseníků. Pozornost vaší organizace Vzájemné soužití se teď od Romů upnula i do zapadlých vesnic, kde povodně napáchaly nedozírné škody a třeba v Zátoru už se bourají domy označené statiky jako neopravitelné. Proč se zajímáte i o následky záplav u majority na Krnovsku a Jesenicku?
Protože o těch vesnicích není moc slyšet ani v médiích, přitom tam potřebují každodenní obrovskou pomoc dobrovolníků, ale i od státu. Nemyslím si, že je v tuto chvíli dostačující, tak na místě zjišťuji, jak se věci mají přímo v zasažených obcích. Přesně tohle jsem udělal i během povodní v červenci 1997, když jsem z Olomouce vyrazil do ostravského Hrušova.

A rád bych také poprosil o lepší přístup úřadů k vytopeným, přitom nejde zdaleka jen o Romy, ale i o postižené z malých obcí na Opavsku, Krnovsku a Jesenicku. Dneska je všechno spojené se strašným papírováním, byrokracie je podle mě téměř neúnosná. Často jde ze strany úřadů až o nesmyslné požadavky, zatímco oběti záplav teď hlavně potřebují lidský přístup.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zhruba 40 tisíc pro oběti povodní. Stanjura představil vládní pomoc, konkrétní výši určí obce