Tohle je velikonoční příběh bez šťastného konce. Žádné zmrtvýchvstání jako v biblickém příběhu se nekoná. Když ovšem 25letý Milan Kroščen vyskočil během výslechu ze třetího poschodí policejní služebny v Karviné, vlastě se zázrak stal. Před smrtelnými následky po nárazu na beton a asfalt ho zachránila střecha policejního transportéru. Jenže ochrnul, a smrt ho stejně dostihla. Do roka zemřel, v bolestech a rezignovaný. „Z jeho smrti viním policii, vyšetřovatelům přece nemůže někdo jen tak vyskočit z okna,“ kroutí hlavou otec oběti. Případ už prošetřila Generální inspekce bezpečnostních sborů, podle které se policisté nedopustili trestného činu.
O skoku ze třetího poschodí policejní služebny v Karviné v ulici U Svobodáren jsem se dozvěděl před rokem o Velikonocích. Od pasu dolů paralyzovaný Milan Kroščen loni na jaře připomínal bezvládně ležícího Krista, když ho sejmuli z kříže. „Potřebuji pomoc, nemám žádného praktického lékaře a bez jeho doporučení mě nevezmou na další operaci ani do rehabilitačního ústavu,“ prosil mě tehdy syn Milana Kroščena staršího a Simony Gažiové. Shodou okolností jejich první kluk, Simona pak ještě porodila dva syny a devět dcer.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: V romské osadě volby prezidenta ignorovali, důležitější bylo nespálit řízky
Velikonoční zpráva o Milanově smrti
Kroščenovi jsem naposledy navštívil loni na podzim, pak jsem ztratil kontakt. Mobilní telefony i čísla se totiž v této rodině mění z měsíce na měsíc. Opět se potkáváme až letos před Velikonocemi, ovšem po dlouhém hledání ve vyloučených lokalitách v Ostravě, neboť se znova přestěhovali. Znám je 12 let, ale žijí asi na desáté nebo jedenácté adrese. Teď je objevuji na soukromé ubytovně ve čtvrti Michálkovice. Je to spíše holobyt než byt, Kroščenové jsou tu ale spokojeni. Za dva pokoje platí 18 tisíc měsíčně, nájem z částí uhradí stát. Typický byznys s chudobou. „Ubytovnu má nějaký Ukrajinec, který tam stěhuje nepřizpůsobivé. Kroščeny neznám,“ dozvím se později od místostarosty Michálkovic Vladimíra Kozla.
Návštěva u Kroščenů mi vyráží dech. „Proč ses neukázal? Ani na pohřbu jsi nebyl,“ vítá mě 70letý Milan Kroščen. Za chvíli mi dojde, že nejstarší syn nežije. „Milan je po smrti, už to nedal. Selhalo mu srdce, byl úplně vyčerpaný. Z jeho smrti viním policii, chci teď podat trestní oznámení,“ vychrlí na mě o Svatém týdnu, který je připomínkou ukřižování Ježíše Krista i jeho zázračného vzkříšení.
Policie trestný čin nespáchala
Milana už nikdo nevzkřísí. Ještě před Velikonocemi získávám i stanovisko Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIPS), policisté prý nepochybili. „GIBS vyhodnotila, že v této věci není podezření, že by se policisté dopustili trestného činu, ale mohli se dopustit přestupku. Proto byla věc odevzdána služebnímu funkcionáři k projednání,“ informuje mluvčí inspekce Ivana Nguyenová.
„Je to jejich vina. Copak je normální, že někdo vyskočí z policejní stanice? Měli ho zajistit, aby se to nemohlo stát. Zabili ho,“ pokračuje rozrušený Milanův otec. „Je to hrozný smutek, když táta musí pochovat syna. A ještě nejstaršího z kluků,“ svěřuje se. Splín v tu chvíli přepadne i ostatní přítomné v bytě, 16letou dceru Natálku i její starší sestru Andreu, která už má vlastní děti. „Kolikrát jsem dědeček, to bych musel rychle spočítat,“ říká 70letý otec dvanácti vlastních děti, tedy jedenácti žijících. U nohou se mu motá předškolačka Sára, nejmladší dcera. Děti a vnuci ho alespoň rozptylují, aby pořád nemusel myslet na prvorozeného Milana.
Otec dvanácti dětí 70letý Milan Kroščen s nejmladší Sárou. O nejstaršího syna už přišel, Milan zemřel nedlouho před 26. narozeninami. Na následky ochrnutí po skoku z policejní stanice. Zdroj: Ivan Motýl
Otec dvanácti dětí 70letý Milan Kroščen s nejmladší Sárou. O nejstaršího syna už přišel, Milan zemřel nedlouho před 26. narozeninami. Na následky ochrnutí po skoku z policejní stanice. Zdroj: Ivan Motýl
Svědectví oběti
V hlavě rychle rekapituluji, co mi o skoku z karvinské policejní budovy vyprávěl přímo Milan, teď už pochovaný na centrálním městském hřbitově ve Slezské Ostravě. Tragédie se odehrála 27. února 2023. „Pár dní předtím jsem ukradl mobil jedné paní, tak si pro mě přišli. S družkou Žanetou jsme tehdy bydleli v Karviné, potřebovali jsme peníze na plínky a na sunar, proto jsem kradl. Odvezli mě k výslechu na služebnu v ulici U Svobodárny. Do třetího patra, bere se to ale jako čtvrté patro, je to asi dvanáct metrů nad zemí,“ znova si čtu výpověď 25letého Milana pro CNN Prima NEWS.
Vyslýchala ho dvojice policistů, od počátku prý byli nepříjemní. Se zlodějem s popsaným trestním rejstříkem se asi nemazlili. Znám ovšem jen výpověď z Milanovy strany. Podrobný popis, co se odehrávalo na služebně podle policistů, jsem od generální inspekce nedostal.
Milan výslech popisoval následovně: „Policajtům jsem se omlouval a nabízel, že pro mobil zajdu domů. Že se té paní omluvím, fakt mě to mrzí, nevěděl jsem, že je invalidní. Oni několikrát zopakovali, že teď už je to nezajímá. Že půjdu sedět, protože jsem okradl invalidu.“ Atmosféra na služebně prý houstla: „Začali na mě křičet, že je moje lítost nezajímá, že tohle není součást výpovědi, že musím pocítit to, co jsem udělal té paní. Řvali na mě, že mají kontakt s jejím bráchou, že je to mistr v kulturistice, že ho znají dvanáct let a on si to se mnou vyřídí, že to se mnou vůbec nedopadne dobře.“
Máš třicet vteřin na skok z okna...
Vyslýchaný Milan prý upadal do stresu, bál se dalšího kriminálu, které už okusil na samém prahu dospělosti. „Nevím, proč to řekli, ale najednou mě vyzvali, že když chci, tak klidně můžu vyskočit z okna.“ Jeden z policistů ho prý provokoval: „Podívej se na ty dveře doprava. Máš třicet vteřin na to, abys otevřel dveře, pak okno a vyskočil.“ Milan nabídku přijal.
„Rychle jsem otevřel dveře a pak okno. A vyskočil. Byl jsem jako v transu, prostě jsem to udělal. Nijak se mi v tom nepokusili bránit. Možná to měla být nějaká jejich sranda, nevěřili, že bych skočil. Ale já to jako srandu nebral, prostě jsem to udělal, byl jsem zoufalý.“
Před spárami od jisté smrti ho zachránila „záchranná plachta“ v podobě střechy policejního transportéru. Jinak by dopadl na asfalt nebo beton parkoviště, přežití by v takovém případě bylo vyloučeno. „Milan jako zázrakem přežil. A do poslední chvíle také věřil, že se z toho jednou dostane, že mu doktoři pomůžou,“ vypráví otec. Nepodařilo se. A jeho posledním dnem na tomto světě byl 31. prosinec 2023, paradoxně Silvestr. Vlastně prožil jen silvestrovské ráno. „Do nemocnice ho odvezli dva dny předtím, už byl v úplně zuboženém stavu,“ líčí Milan Kroščen starší. „Prý mu selhalo srdce, byl úplně vysílený. Proleženiny, hnisavé rány, po každém jídle zvracel, celé měsíce skoro nic nemohl sníst,“ líčí poslední synovy měsíce.
Pomoci od neziskovek se nedočkal
Vyčerpaně však Milan Kroščen působil již loni na podzim i v létě. „Kýbl, podejte mi kýbl,“ prosebně volal na rodiče. Z každého jídla mu bylo zle, část ho vydávil a zoufale hubnul. Když jsem při návštěvách seděl u jeho lůžka, měl jsem skoro pocit, že je na konci sil. „Prosím, sežeňte mi praktického lékaře. Slíbili mi další operaci, bez doktora mě v nemocnici odmítají. Už nemůžu dál, tohle není život,“ stýskal si. Spíše šeptal, než by nahlas mluvil. I hlas měl zlomený, podobně jako tělo. Ale naději si pořád uchovával.
I prostřednictvím CNN Prima NEWS jsem se pokoušel sehnat alespoň praktického lékaře. Anebo pravidelnou péči, prostě konkrétní pomoc ochrnutému, vždyť v Ostravě působí mnoho neziskových organizací, které dostávají dotace na projekty spojené s romskou minoritou. Nepomohl nikdo, s výjimkou společnosti Vzájemné soužití, kterou v Ostravě řídí aktivista Kumar Vishwanathan.
„Je mi hrozně líto, jak to smutně dopadlo, Milana jsem znal od dětství. Snažili jsme se mu zajistit lékaře, dokonce několikrát. Ale on s doktory nespolupracoval,“ vysvětluje Vishwanathan pro CNN Prima NEWS. Pochází z Indie, kde se život s nikým nemazlí. Kdo z chudých a nemocných tam odmítá spolupráci, ztrácí šanci na záchranu života. Ale musí totéž platit i v České republice?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Romové si musí dát pozor, s kým kamarádí, varuje aktivista před vlivem proruských radikálů
Co na to český stát?
„Milan potřeboval každodenní pomoc jednoho sociálního pracovníka, který by s ním vyřizoval doktory, nemocnice, invalidní důchod a všechno další. Já takového člověka nemám k dispozici, ale v podobných případech by měl zodpovědnosti převzít stát,“ tvrdí aktivista. V tomto případě ji nepřevzal a Milan Kroščen zemřel. Je to zoufalé, na samotném dně společnosti je i v České republice hodně blízko ke smrti. Jako by na tom sociálním spodku byla nějaká propast, která vede rovnou do pekla...
I při poslední návštěvě v nemocnici přitom otec slyšel od syna: „Táto, musíš mi pomoct.“ Ochrnutý pořád věřil v zázrak. „Operace by mu určitě pomohla, stejně tak rehabilitační ústav. Všichni se na něho vykašlali a my sami jsme nic nezmohli,“ vypráví Milan Kroščen před letošními velikonočními svátky. „Pohřeb měl v kostele, každý Rom věří v Boha,“ dodá jaksi samozřejmě. „Ježíš vstal z mrtvých, Milana už nám nikdo nevrátí,“ ukazuje synovu fotografii. „Někdy to byl baraba, tohle si ale nezasloužil.“
Policie musí zadržené chránit podle zákona
Nezasloužil. Začátek smutného konce je přitom prostý: skok ze třetího okna policejní stanice v Karviné, loni 27. února. „Proč tam neměli mříže? A jak je možné, že ho nezastavili?“ Otec stále nechápe, jak státní policie něco takového dopustila. Zákon o Policii České republiky v oddíle „omezení osobní svobody“ říká: „S osobou omezenou na svobodě nesmí být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost.“
A stejný zákon takto vykládá nevládní organizace Liga lidských práv: „Pokud existuje důkaz, že jste ke svému zranění nebo jinému poškození zdraví přišli během pobytu na policejní stanici, bylo by potom na policii samé, aby prokázala, že s vámi zacházela v souladu se zákonem a své povinnosti neporušila.“
Kdyby policisté Milana Kroščena hlídali, jak to předpokládá zákon, nemohl by se ze zloděje mobilu stát mrzák. A po necelém dalším roce i nebožtík.
Kázeňský trest
Jak už bylo řečeno, Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIPS) neshledala, že se by policisté dopustili trestného činu. Celá kauza byla proto vrácena z Prahy do Ostravy. „Pokud jde o neočekávaný skok muže z okna obvodního oddělení Policie ČR Karviná 1, tak Generální inspekce bezpečnostních sborů prověřováním nezjistila, že by se dva příslušníci dopustili trestného činu. Věc odevzdala krajskému ředitelství ke kázeňskému projednání,“ informuje komisařka Soňa Štětínská z Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje. A pokračuje: „Služební funkcionář uznal oba příslušníky vinnými ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se z nedbalosti dopustili při výkonu služby. Příslušníkům byl uložen kázeňský trest snížení základního tarifu.“
Milan Kroščen starší s takovým rozhodnutím nesouhlasí, je prý příliš mírné. „Nikdo kromě podezřelého a těch dvou policistů v té místnosti nebyl, takže nevíme, jak se to všechno reálně odehrálo. Nechci nikoho soudit, ale skok člověka z okna během vyšetřování, to není úplně v pořádku,“ podivuje se i Kumar Vishwanathan z neziskovky Vzájemné soužití.
Proč psát o romské rodině
Milan, Lukáš, Simona, Andrea, Adéla, Maruška, Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka. Když jsem rodinu před dvanácti lety navštívil poprvé, našel jsem tam jmenovaných deset dětí. Nejmladší Natálce bylo pět, prvorozenému Milanovi necelých čtrnáct. Nebyla to idylka, děti se spolu dokázaly drsně servat, ale vždycky jsem tam cítil i hodně lásky. Posléze se ještě Simoně a Milanovi narodily Nikolka a Sárinka.
Je to vlastně sběrný dokument o osudech jedné velké romské famílie z Ostravy. O početnou rodinu se zajímám z různých důvodů: ještě před sto a více lety totiž deset nebo i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Dnes je to výjimka, Romové však velkou rodinu považují za normální.
Zahnali vyslýchaného do úzkých?
Zakladatelka a někdejší ředitelka první romské základní školy v Ostravě, která dnes vede neziskovou organizaci Společně-Jekhetane, uvažuje nad Milanovým případem v širších souvislostech: „Co se skutečně odehrálo mezi tím klukem a dvěma policisty na služebně, to se nikdy nedozvíme. Pro mě je nepochopitelné, že vůbec někdo může vyskočit z okna policejní budovy. A je úplně jedno, jestli to byl anebo nebyl Rom,“ říká Balabánová. Zároveň naznačuje, že kdyby z okna vyskočil třeba syn vlivného politika či celebrity, média by případu věnovala větší pozornost a vyšetřování GIPSu by možná skončilo jinak.
„Musel tam být nějaký spouštěč, mladý kluk jenom tak sám od sebe z okna policejní služebny určitě nevyskočí,“ přemítá Helena Balabánová. „Bohužel, ukradený mobil, to je dnes úplně běžná věc. Aby to mělo tak fatální následky jako v tomto případě, to je přinejmenším podivné. Obávám se, že policisté vyslýchaného zahnali do úzkých, že ho třeba přehnaně zastrašovali,“ uvažuje Balabánová. Její organizace pomáhá právě sociálně slabým Romům, kteří někdy skutečně kradou jen proto, aby dítěti obstarali sunar. Řeč se stočí i na téma svědomí policistů. Vyslýchajícím z Karviné vyskočil z okna 25letý mladík podezřelý z odcizení telefonu, který po pádu ochrnul, a po dalších deseti měsících zemřel...
Soud leda tak v nebi
Milanovu krádež mobilu v Karviné vlastně i Policie ČR popisuje jako běžný případ. Nebylo to loupežné přepadení a nikdo nebyl zraněn: „Dne 20. února 2023 nabídl jistý muž v Karviné pomoc při chůzi zdravotně handicapované ženě. Při tomto měl využít příležitosti a v nestřeženém okamžiku jí odcizit z brašen, které měla při sobě, mobilní telefon a osobní doklady. Karvinští kriminalisté muže, který byl za obdobnou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen, obvinili z přečinu krádeže. Vyšetřování již kriminalisté ukončili a podali státnímu zástupci návrh na podání obžaloby.“
Za ukradený mobil už ale Milan Kroščen přes soud nepůjde. Leda před ten boží.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Nová svědectví o české sektě. Sexuální napadení v autě místo pomoci popsala i dcera léčitele
