Tereze se stavbou útulku pomáhají hlavně Češi a Sováci Zdroj: Zlomatka v Itálii
Díky svému osobitému humoru a vtipným videím má na Instagramu skoro 90 tisíc sledujících, nevyužívá je ale ke spolupracím a výdělku pro svou osobu, nýbrž k záchraně toulavých a nemocných psů v italské Kalábrii. Jak se krásná brunetka dostala k tomu, že v Itálii staví psí útulek? Zeptali jsme se jí.
Itálii poprvé navštívila na střední škole, na týdenním pobytu ve Vatikánu, a od té doby si ji zamilovala. „Když jsem poprvé dojela až na samotný jih, okamžitě jsem se tady cítila jako doma. Nejen já, ale i mé děti. Mentalita je tady jiná, lidé jsou velmi vřelí, je tu nádherně čisté moře a kvalitní jídlo za normální ceny. A hlavně je tu klid, který já, jako introvert, oceňuji úplně nejvíc. A protože pokaždé, když jsem se vracela do Česka, bylo mi po Kalábrii smutno, tak jsme tady před třemi lety prostě zůstali,“ popisuje Tereza, kterou většina Čechů zná jako „Zlomatku v Itálii“.
Do Itálie se Tereza přestěhovala nejen se synem a dcerou, ale i pejskem Dantem, který miloval moře a plavání byl to jeho každodenní rituál, bohužel před Vánoci rodinu tragicky opustil.
První vlaštovka
Zvířata prostě k Terezině životu patřila vždy a tak nemohla přehlížet ta, která na ulici hledala odpadky a chodila je krmit. Moc dobře si pamatuje prvního psa, kterého v Itálii zachránila: „Bylo to v létě a přiběhla sousedka, protože věděla, že jsem ‚ta, co pomáhá zvířatům‘. Poblíž našeho komplexu se potulovala bílá fena, jen kostra potažená kůží. Byla na tom už tak špatně, že se dala snadno odchytit. Veterinář řekl, že je plná nádorů, pravděpodobně proto ji někdo vyhodil. Podařilo se mi během dvou dnů najít rodinu ze severu Itálie, která tu byla na dovolené a která se jí ujala. O její život opravdu bojovali, navštívili nespočet veterinářů, fence dávali i krevní transfuze a stejně během pár dnů svůj boj prohrála. Ale alespoň nezemřela sama na ulici,“ vzpomíná.
První pes, kterého Tereza přijala a našla nový domov Zdroj: Zlomatka v Itálii
Postarají se o sebe sami
Zatímco sever Itálie je porovnatelný s Českem, co se psů týká, na jihu je to špatné. Ve větších městech mají lidé lepší vztah ke zvířatům a péči o ně, zatímco na jihu a tedy i v Kalábrii jsou dva hlavní problémy.
Téměř nikdo nekastruje, protože to podle lidí není správné. „Mají celkově přístup ke psům - o kočkách ani nemluvě - že je to ‚jen zvíře‘. Neznamená to, že by je neměli rádi, jen předpokládají, že se ti psi o sebe víceméně postarají sami. Takže i zvířata, která mají majitele, se často pohybují volně venku. Třeba i na dálnici. A protože už tu bydlím delší dobu, většinou vím, komu psi patří, nebo to dokážu rychle zjistit, psa naložím do auta, odvezu jim ho domů, řeknu jim, že se toulali po silnici a na týden je klid. Pak je ten pes zase venku,“ říká Tereza.
Kočky snad neberou ani jako zvířata
Dá se asi odvodit, že když je někde zoufalá situace se psy, kočky na tom často bývají hůř. Stejné je to i na jihu. „Pro místní to snad nejsou ani zvířata, najde se opravdu jen pár těch, kteří jim třeba před dveře dají zbytky jídla. Jinak si kočky musí vystačit s tím, co uloví. Denně tady na třeba 10km úseku silnice potkáte 2-3 čerstvě přejeté kočky. Bohužel jsou většinou tak divoké, že odchyt bez odchytové klece je nemožný. Ale i na tom začneme pomalu pracovat.“ Tereza začala se stavbou útulku a pokud se vybere dostatek prostředků, chtěla by udělat boxy, kde si po kastraci divoké kočky 2-3 dny odpočinou a pak se vrátí na místo, kde jsou zvyklé. „Alespoň trochu tak snížíme neustálý přísun nových a nových koček,“ doplňuje.
Na stavbu útulku vznikla sbírka na platformě Znesnáze.cz a může přispět kdokoliv.
Stavba útulku snem nebyla
„Chtěla bych zdůraznit, že to nikdy nebyl můj sen ani cíl. Nikdy jsem nebyla takový ten typ ‚bláznivé‘ záchranářky. Ale nedokážu se dívat, jak kdokoliv trpí a nic neudělat. A tady jsem bohužel od začátku toho zvířecího utrpení viděla víc, než bylo únosné. Denně sbírat ze silnic sražené kočky, často i psy, bylo moc i na mě. Uvědomila jsem si, že krmit je nestačí. Musí zmizet z ulic, místní se musí naučit kastrovat svá zvířata, pokud nejsou pod neustálým dohledem... a hlavně ta zvířata, která se podaří odchytit, potřebují místo, kde můžou přečkat, než si je někdo adoptuje. A tak jsem to prostě udělala,“ vysvětluje Tereza.
Na stavbu útulku ji převážně přispívají sledující z Instagramu, a protože obsah „Zlomatky“ je český, dá se vydedukovat, že pomáhají hlavně Češi a Slováci. „Italové mě tady znají jen jako někoho, kdo z důvodů, které oni nechápou, zachraňuje zvířata. Snažím se postupně tuto situaci změnit, aby Italové převzali alespoň část finanční zodpovědnosti za problém, který sami vytvořili.“
Jak se staví ženě v Itálii
Začátky byly náročné, ale i Češi umí být hluční, když je to nutné: „Jsou tady naštěstí lidé, které můj nápad absolutně nadchl a pomáhali mi. Většina lidí se mě ale snažila, lidově řečeno, sedřít z kůže. Ne proto, že bych byla žena, ale jsem cizinka, která, podle nich, jen tak z plezíru, utrácí peníze za zvířata, tudíž musím být velmi bohatá. Takže ceny některých prací se mi zdály přemrštěné, ale říkala jsem si, že je to asi tak správné. Když útulek stále nestál, ačkoliv tam dělníci byli celé dny, přijela jsem na kontrolu v neobvyklou dobu a našla pány pod vlivem. To pro mě byla poslední kapka a ukázala jsem jim, že i Češi umí být hlasití. Pak už šly věci celkem hladce a teď při dostavbě útulku si dám nejen velký pozor na všechno, ale hlavně už se nebudu snažit být za každou cenu slušná. Protože to nedělám pro lidi, ale pro zvířata.“
Policii ani úředníky situace zvířat nechává chladnými
Zákony na jihu Itálie jsou podobné jako v Česku. „Například tady nesmíte mít psa uvázaného. Každopádně na jihu to nikdo nevymáhá. Najdete toulavého psa a zavoláte policii? Na 99 % se vám vysmějí, nebo naštvaně položí telefon. Nezajímá je to, oni totiž i ti úředníci a policisté tady vyrostli.“
A doplňuje: „Kamarádi, kteří tady vyrostli, mi řekli, že postupně se situace mění k lepšímu. Já osobně si nedovedu představit, jak to muselo vypadat předtím. Každopádně moje děti tady chodí do školy a dcera, která také zapáleně pomáhá zvířatům, už nenápadně ovlivňuje spolužáky. Budeme doufat, že ta další generace už bude mít na zvířata trochu normálnější pohled.“
Adopce do Česka je možná, ale ne nucená
Když sledující Tereze začali přispívat na útulek, slíbila, že nebude dělat žádné hromadné adopce do Česka.
„Hlavně z důvodu, že i v Česku a na Slovensku jsou útulky, které praskají ve švech a nebylo by to fér. Problém vytvořili Italové a měli by za něj nést největší zodpovědnost. Takže naprostá většina psů z Kalábrie, většinou se tedy jedná o štěňata, je dána k adopci na sever Itálie. Ale...protože mi Češi píší, že se jim nějaký konkrétní pes líbí, nabídla jsem jim, že adopci umožním, ale za podmínky, že si pro psa osobně přijedou. Chci ty lidi nejen vidět, ale to, že jsou ochotní si pro zvíře dojet 2000 kilometrů, je pro mě dostatečná záruka, že o něj mají opravdu zájem.“
Maya je první pejsek adoptovaný do Česka Zdroj: Zlomatka v Itálii
První pejsek adoptovaný do Čech se jmenuje Maya, je to mladá fenka, která dosavadní život strávila uvázaná venku, bez přístřešku, s provazem na krku.
Pokud byste útulek chtěli podpořit a třeba ho i navštívit, Tereza bude ráda. „Je ale nutné mě nejdříve kontaktovat, protože tam nejsem nonstop a nerada bych, aby někdo vážil dalekou cestu a našel zamčenou bránu,“ vysvětluje Tereza, které uděláte radost utopenci, po kterých se jí v Itálii trochu stýská.
