Extrémní přívalové deště v povodí Berounky si v roce 1870 vyžádaly 377 obětí. „Manželé ještě v smrti se líbající plovali co mrtvola s mrtvolou, pevně se držíce,“ líčil záplavy deník Národní listy. Počtem obětí byly mnohem ničivější než moravské povodně v červenci 1997, od kterých právě uplynulo čtvrtstoletí. Příroda je zákeřným vrahem a živly neustále útočí jako predátoři. V minulosti i dnes. Nečekaně a ze zálohy, padni komu padni.
Tragické záplavy jsou odnepaměti součástí dějin Čech, Moravy i Slezska, jak dokazují tiskoviny, které jsme prolistovali v Národní knihovně. Některé z nich i 177 let staré.
1845: Záchrana od jisté záhuby
Každá povodeň má svoje jmenovité hrdiny, jejichž sláva ale zhasíná s rozprodáním aktuálního nákladu novin. Tak tomu bylo i při velké povodni na sklonku března 1845, při níž jen v Praze zaplavila Vltava 946 domů. Tehdejší hrdinové se jmenovali bratři Wlkowé, o kterých první strana Pražských nowin vyprávěla 2. dubna 1845.
„Pod Zbraslawí leží malé dwě osady Lahowice a Lahowičky na břehu tak, že brzo proudem zachváceny a zaplaveny byly. W osadách samých nebylo na žádnou pomoc a ochranu ani pomyšlení. Ta wšak přišla ze sousední Zbraslawi. Byli to bratři Tomáš a Josef Wlkowé, chudí nádeníci, kteří do malého člunku w osudné noci wstoupili a plouli od chaloupky k chaloupce, a jednu rodinu po druhé přijímali do svého člunu a na nedalekou sejpku odwáželi a od jisté záhuby ochránili,“ vylíčily noviny hrdinství bří Wlků.
Voda chvíli poté smetla velkou část Lahovic i Lahoviček. Přímo v Praze se zase vyznamenal tesař Kmoch s vojáky, kteří na loďce vysvobodili 19 lidí uvězněných v zatopeném domě na Střeleckém ostrově.
1872: 337 obětí Berounky
Blesková povodeň způsobená na Berounsku přívalovými dešti 25. května 1872 přinesla nebývalý počet obětí. Uvádí se, že jich bylo 337, zatímco moravské povodně v roce 1997 nepřežilo 50 lidí. Živel v roce 1872 řádil kromě Berounky i na Střele a přítocích těchto toků, přičemž výše hladiny vody na berounském náměstí nebyla překonána ani při „stoletých“ záplavách v roce 2002.
Povodeň udeřila náhle a přerušila veškeré spojení Berounska se světem, takže Praha rozsah katastrofy jen vytušila z toho, kolik trosek přinášela rozvodněná Vltava.
„Neznáme posud než několik zoufalých výkřikův z oněch krajů, hrůza ochromila i všechen hlas lidský a odtrhla nešťastné kraje od nás zničením i všech prostředkův komunikačních. Jediným vypravováním, co se tam stalo, jest nám Vltava,“ zaznělo v emotivním úvodníku Národních listů z 28. května 1872.
O pár dnů později už Národní listy přinášely srdceryvná líčení lidských tragédií, vždyť mnoho obcí voda zcela zničila. Zpravodaj, jenž doputoval na Zbirožsko, popisoval následky záplav i s naturalistickými detaily: „Ženské ponejvíce nalezeny jsou schouleny v koutech. Matka, kojence křečovitě držící a manželé ještě v smrti se líbající plovali co mrtvola s mrtvolou, pevně se držíce.“
1890: Zřícený Karlův most
Největší tragédií záplav z počátku září 1890 bylo zřícení tří mostních oblouků slovutného Karlova mostu v Praze, přičemž společně s kamennými bloky se ve Vltavě utopilo i několik Pražanů. Sugestivní líčení zkázy mostu přinesl dobový tisk a dokonce i několik knih. V Národní knihovně v Praze opatrují třeba svazek Jana Benešovského-Veselého, jenž pád mostu vylíčil coby očitý svědek v díle Velká povodeň v Čechách.
Z knihy Velká povodeň v Čechách 1890, záplavy v Praze Zdroj: Národní knihovna v Praze, Kramerius
Z knihy Velká povodeň v Čechách 1890, záplavy v Praze Zdroj: Národní knihovna v Praze, Kramerius
„A týmž okamžikem zazněl za mnou přerývaný praskot, pak v zápětí hromový, ohlušující třesk jako výstřely z pěti nebo deseti děl zároveň a syčící šplechot vody. Most kus po kuse se řítí,“ popsal autor zkázu mostu, která přišla 5. září 1890 v pět hodin ráno.
Podle Benešovského měla událost i řadu obětí, s mostními oblouky do rozbouřené řeky spadl strojník z tiskárny Národních listů pan Řehák a dva čtrnáctiletí cukrářští učňové Blaschke a Charvát ze závodu pana Stutziga na Václavském náměstí, kteří z mostu pozorovali rozběsněnou řeku. „Tu zřítily se oblouky mostu a Blaschke i Charvát zmizeli. Zároveň s nimi utonula i mlékařka, jež dovážela mléko do Prahy. Měla stanoviště u Měšťanské besedy, ale nedostavila se již tam,“ zdokumentoval událost Benešovský.
V Národní knihovně pečují i o knihu Povodeň v Čechách 1890, k níž napsal úvodní „povodňovou báseň“ Jaroslav Kvapil, autor libreta ke slavné Dvořákově opeře Rusalka. A v tříšti vln, jež k obloze až létly, / a v prachu balvanů, jež náhle řítily se, / den vstával smutně světlý,“ básnil Kvapil o zkáza Karlova mostu.
Stejná publikace však dramaticky popisuje jednotlivé tragédie záplav. V Karlíně voda utopila dvacet vojínů, kniha uvádí i jejich jména: šikovatel Vojnar František, desátník Gaudernak Vilém, desátník Kleinbauer Ignác… „Mrtvoly těchto nešťastníkův byly teprve v týdnu i později na rozličných místech Vltavy několik mil od Prahy nalézány,“ píše se v publikaci z roku 1890.
1890: Goethe odplaven vlnami
Z knihy Povodeň v Čechách 1890. Pobořený Karlův most z pohledu od Kampy Zdroj: Národní knihovna v Praze, Kramerius
Z knihy Povodeň v Čechách 1890. Pobořený Karlův most z pohledu od Kampy Zdroj: Národní knihovna v Praze, Kramerius
Po letní vlně záplav přišly v roce 1890 ještě listopadové povodně, které plundrovaly hlavně západ a jih Čech. Dobovou zprávu z Karlových Varů necháváme bez komentáře: „O katastrofě karlovarské sděluje se, že Teplá, řeka jinak klidná, vystoupila následkem několikadenního deště. V půl hodině zatopeny veškeré níže položené ulice a prostranství před známou restaurací Puppovou bylo proměněno v moře. Pomník Goethův odplaven vlnami. Purkmistr města dr. Knoll, jenž byl přítomen záchranným pracím, spatřil, kterak utrhlo se lano s člověkem a týž odnesen byl vlnami; toho se zhrozil tak, že raněn byl mrtvicí a zemřel. Bylo viděti též mrtvoly unášené vodou.“
1897: Tisíciletá voda na horách
Krkonoše, Jizerské hory a Jeseníky postihla na přelomu července a srpna 1897 údajná „tisíciletá voda“, jak se v dobových novinách často psalo o každé velké povodni. Buď to byly záplavy staleté anebo rovnou tisícileté.
Počasí v roce 1897 bylo hodně nestálé. „Děsné pohromy stíhají letos českou zem a družnou Moravu a do té chvíle nevidí se jim ještě konce,“ přemítal autor úvodníku v Národní politice ze 4. srpna 1897.
Už jaro bylo nesmírně mokré: „A přivádělo rolníky k zoufalství nekonečnými dešti, které ničily úrodu.“ A následný popis povodně v Hřensku se mnoho neliší od líčení záplav, které stejné letovisko zažilo v roce 2013: „Úzké skalní údolí hřenské bylo strašnou katastrofou postiženo následkem obrovského lijáku. Přívaly vody rozmetaly vše, co jim stálo v cestě. Velká zeď novostavby Emila Richtra byla podemleta a zbořena. Divoký potok ničil vše, co mu stálo v cestě. Několik vil bylo poškozeno, škoda je nesmírná.“
1911: Sesuté a zmizelé domy
Od 16. do 21. května 1911 se nad střední Evropou ženili všichni čerti. Přívalové deště se střídaly s ohromným krupobitím, několik lidí zabily i silné bouře. „Zprávy, docházející ze zpustošených míst v Čechách a na Moravě, znějí stále žalostněji. Rozervaná pole, zničená a odplavená úroda, pobité stromy, sesuté a zmizelé domy, strhané cesty, hráze, zahrady, mosty a ploty. A odevšad voláno o pomoc,“ popisovaly živelní pohromu Lidové noviny.
Povodněmi trpěla celá monarchie i okolní státy. „Od Terstu až po severní Německo bouřily včera nové bouře.“ A reportáže z jednotlivých tuzemských vesnic byly hodně truchlivé: „Němčice na Hané. Hrozný pohled na padající domky, které s rachotem padaly do temných vod. Pět domků a mnoho chlévů se zbořilo.“
Na Pacovsku bylo odplaveno dvanáct mostů. Ve Starém Hrozenkově se zřítilo třicet domů. „Nějaký cizinec, pravděpodobně turista, byl stržen přívalem vod a zmizel ve vlnách. Také jeden obyvatel se postrádá a nalezl asi rovněž smrt ve vlnách.“ A déšť neustával a neustával.
1916: Stavitelé zproštěni viny
Za tuhle povodeň nemohla příroda, nýbrž lidské selhání. Vodní dílo na Bílé Desné se začalo stavět jako zadržovací přehrada po zkušenostech s tragickými povodněmi na říčkách Desná a Kamenice, které postihly Jizerské hory v roce 1897. Přehrada byla dokončena v listopadu 1915, ale jen necelý rok poté, 18. září 1916, si dva lesáci všimli, že z jednoho místa v hrázi stříká voda. Asi metr vysoko.
Hodinu poté se hráz prolomila a 290 tisíc metrů krychlových vody se během půl hodiny vylilo do údolí a jen v Desné divý proud zahubil 57 lidí. Soudní proces se staviteli nádrže trval do roku 1931, kdy byli obvinění zproštěni viny.
1920: Uhlí k vysoušení bytů
Jedna z největších povodní 20. století na Labi, Ohři a Bílině se odehrála v půli ledna 1920. V Libotěnicích na Roudnicku byl zatopen i farní kostel sv. Kateřiny. „Farář s lidmi vjel až do kostela na loďce,“ uvedla Národní politika. Polabí se proměnilo v jednu velkou vodní plochu. „Krajiny od Kolína ku Pardubicům podobají se ohromnému jezeru.“
Zaplavena byla i pražská Libeň a magistrát následně postiženým přidělil větší množství uhlí, aby si mohli zaplavené domy a byty vysušit.
1940: Ledové povodně v Praze
„Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler se sejde dnes s Mussolinim v Brenneru,“ hlásal hlavní novinový titulek v Národní politice z 18. března 1940. Teprve následující text se věnoval pustošivým záplavám v Praze, které byly označovány jako další ledové povodně.
Do poloviny března totiž silně mrzlo a tloušťka ledu na Vltavě v Praze se odhadovala až na 80 centimetrů. Pak se rychle oteplilo a záhy se rozvodněnou řekou valily obrovské kry i nejrůznější předměty. „Z ledové změti trčí z ker připlavené střechy a loďky, telefonní sloupy, stánky prodavačů ovoce a sodovky, klády, sudy a všelijaké domácí zařízení,“ zjistil redaktor Národní politiky.
1966: Přívalové povodně
Lokální přívalové deště rozehrávají osudové tragédie každý rok a zaútočily i 22. července 1966 v Pobeskydí. Prudký přívalový déšť tam smetl 26 domů a 28 jich vážně poškodil, přičemž dalších 2 600 domů poničil. Celková škoda dosáhla úctyhodné výše 503 milionů tehdejších korun. Co ale komunistický tisk nezmínil, byl počet obětí.
Z dobových kronik lze ovšem odhadnout, že povodeň na Novojičínsku a v Pobeskydí měla v červenci 1966 nejméně pět obětí. „Mezi nimi sedmašedesátiletého Michala Kozu z Kozlovic, kterého při zachraňovacích pracích na poli strhl proud do řeky, kde utonul,“ uvádí kronika Kozlovic. A v beskydské Krásné si řeka Mohelnice vzala čtyřleté děvčátko.
1997: Po Číně následovala Morava
Česká tisková kancelář vydala v neděli 6. července 1997 zprávu o tragických záplavách v Číně, v níž mimo jiné stálo: „Pět osob se utopilo, když 11 vesničanů v Kao-čou v provincii Kuang-tung, která sousedí s Hongkongem, spadlo ze zničeného mostu do řeky.“ Zpráva byla vydána krátce po nedělním poledni a po sedmé večer stejná agentura oznámila, že tragické záplavy ohrožují prakticky celou Moravu a Slezsko.
Poničená obec Bochoř na Přerovsku Zdroj: Profimedia.cz
Poničená obec Bochoř na Přerovsku Zdroj: Profimedia.cz
Jen v tehdejším Severomoravském kraji si nakonec záplavy vyžádaly osmkrát více obětí než v čínské vesnici Kao-čou. Zpráva pražského policejního prezidia z 15. července 1997 uvedla, že v Severomoravském kraji zemřelo kvůli velké vodě 43 osob. „Z nich 36 utonulo nebo bylo nalezeno pod sutinami zřícených domů a sedm lidí zemřelo na infarkt,“ upřesnila tehdy Ivana Moosová z policejního prezídia.
2002: Selhání primátora Němce
Praha byla více než 60 let klidná, poslední větší povodně zažilo město v roce 1940 a očekávaným povodním z července 1954 zabránila rozestavěná přehrada Slapy, která z možná padesátileté vody učinila jen vodu desetiletou. V Praze se pak zdálo, že vltavská kaskáda je zázrakem techniky a vodní živel už hlavní město nikdy nezalije.
Zatopená stanice metra Nádraží Holešovice. Rok 2002 Zdroj: Profimedia.cz
Zatopená stanice metra Nádraží Holešovice. Rok 2002 Zdroj: Profimedia.cz
Pražský primátor Igor Němec tak v srpnu 2002 místo varování chlácholil občany v přímém televizním vstupu: „Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají.“
Psal se 13. srpen, hladina Vltavy dál stoupala a jen o pár hodin později začala zaplavovat Malou Stranu, Karlín, pražské metro i další oblasti. Srpnové deště přihnaly do Prahy údajně pětisetletou vodu, která vltavskou kaskádou jen prosvištěla. V celých Čechách si voda vzala 17 obětí, evakuováno bylo 220 tisíc lidí a 753 obcí ohlásilo povodňové škody.
2013: Víc štěstí než rozumu
Povodeň z přelomu května a června 2013 zasáhla v Čechách 970 obcí a vzala si 15 životů. „Víc štěstí než rozumu měl 60letý muž z Prahy, který se v minulém týdnu vydal na nafukovacím člunu z Brozan na rozvodněnou Ohři. Chtěl se prý podívat, jak vypadá řeka po povodni. Pod jezem v Terezíně zachránil muže policista Petr Hančl,“ vylíčil Český rozhlas příběh muže, který se do seznamu obětí nedostal jen díky chlapské statečnosti.
Hančl za svůj čin obdržel medaili za statečnost od policejního prezidenta. Záplavy v roce 2013 byly zatím posledními velkými plošnými povodněmi v českých zemích.
2022: Nikdy nekončící boj
Ale prší pořád dál. Následující řádky napsal v sobotu 25. června 2022 na sociální sítě starosta jihočeských Strakonic Břetislav Hrdlička: „Je po bouři, ale příroda nám opět ukázala, kdo je tady pánem. Bouře tentokrát nepolámala příliš stromů, ale o to více bylo vody. Viadukt byl uzavřený celé dvě hodiny. A byla zaplavena spousta domů a bytů, jak přes kanalizaci, tak přes střechy.“
