Pomoc odplácí další pomocí. To je asi nejsilnější poznatek reportéra CNN Prima NEWS, který po roce znova navštívil oběti tornáda v moravské dědině Lužice. Živel tam udeřil zkraje večera 24. června 2021. „Podívejte se, tohle jsou záseky letícího skla a dalších předmětů. Jako gilotina,“ vyprávěl penzista Vojtěch Svoboda pro CNN Prima NEWS bezprostředně po tornádu. „Bylo to jako nálet. Proto si teď dokážeme lépe představit ty hrůzy na Ukrajině a posíláme tam peníze,“ říká po roce jeho manželka Dana.
Ukrajinština je v Lužicích slyšet na každém kroku. Rány po loňském tornádu ještě nejsou zacelené a stavebnictví se bez zedníků z ciziny neobejde. Kromě mužů potkáváme na staveništích i ukrajinské ženy v montérkách. Před domem manželů Svobodových stojí u míchačky 27letý Dimitrij Doronbij a 21letý Vadim Plešenic. Oba zedničili v nedalekém Hodoníně už před ruskou invazí na Ukrajinu, a už den po útoku tornáda na Lužice tady pomáhali se záchrannými pracemi.
Symbolický návrat slepic
„Dneska jsme něco jako rodinní známí manželů Svobodových,“ vypráví Dimitrij. Tornádo mnohatunovou ocelovou konstrukci střechy u Svobodů změnilo v hromadu šrotu. Rozmlátilo okna, dveře i veškerý nábytek. A co nezničil vítr, to dokonal déšť.
Stejné to bylo v celé ulici. Obchod zůstal bez střechy, ulétla i z hospody U Konečků. Z mnohých domů zůstaly jen obvodové zdi, stožáry veřejného osvětlení vichr pokroutil jak umělohmotné lžičky, když se vloží do vařící kávy. Byl to apokalyptický pohled, dnes už hodně domů v ulici „povstalo z popela“.
„Nebýt dobrých lidí, nikdy bychom dům nedali znova do kupy,“ vypráví Vojtěch Svoboda. S obnovou tohoto domu pomáhalo nesčetně dobrovolníků, dokonce i Dan Kalousek, šéfdirigent orchestru Městského divadla v Brně. Dům je téměř opraven. „Už dokonce stavíme i kurník a po roce se k nám na dvorek vrátí slepice. Bez nich to nebylo ono, těším se, až se u nás zase zabydlí,“ přeje si Dana Svobodová. Dokončovací práce dělají právě Ukrajinci.
Putin je horší než tisíc tornád
Dimitrij Doronbij z Užhorodu se zamýšlí, jak dlouho bude trvat obnova jeho vlasti. V Lužicích není ani po roce zdaleka hotovo, a Putin ničí Ukrajinu hůř než tisíc tornád. „Ten vrah a blázen Putin východ naší země srovnává se zemí. Tohle neopravíme za rok jako tady na Moravě, to bude trvat deset a možná i mnohem více let.“ Vojtěch Svoboda ho doplňuje: „Po tornádu si zdejší lidé mysleli, že prožili něco jako peklo. Ale dneska víme, že proti válce na Ukrajině to vlastně byla jen taková legrace.“
Vzápětí se rozvíjí diskuse, jak obnovit tisíce rozstřílených panelových domů na Donbase, v Mariupolu i jinde. „Samozřejmě, že to nejde, všechno se musí strhnout a postavit znova,“ je přesvědčen pan Vojtěch a jeho žena Dana spráskne ruce: „A kam se vrátí všichni ti lidé, co utekli před válkou? To je hrozné! My už znova bydlíme ve svém, ale co oni?“ Dimitrij dodá: „Napřed musíme zvítězit nad Putinem, pak se uvidí.“
Po stopách zkázy
Jdu o dům dál. Jako děsivé memento na mě druhý den po tornádu působila smrští osekaná alej před troskami hal Moravských naftových dolů v Lužicích. V tom obraze bylo něco ze zkázy newyorkských Dvojčat z 11. září 2001. Zvláště, když u haly zapózovali hasiči.
Hala už se znova staví! A okolní prostory jsou dávno vyčištěny od trosek několika dalších průmyslových objektů. Na parkovišti před firmou Groz-Beckert stojí desítky zánovních aut, před rokem jsem tu našel vrakoviště. „Pomačkaná plechovka od sardinek,“ řekl mi tehdy jeden zaměstnanec firmy před hromadou plechu, která zůstala z jeho vozu.
Hospoda U Konečků ve Velkomoravské ulici v Lužicích přežila jen díky bytelnému zdivu, podnik má staletou tradici zájezdní hospody. „Dva novější domy mých tetiček, které stály hned vedle hospody, tornádo zničilo tak, že zbytky budov nařídili statikové srovnat se zemí,“ připomíná majitelka hospody Aneta Stibůrková. Dnes už má jedna tetička základovou desku k novému domu, ta druhá už dokonce postavila přízemní zdi.
Místo podnikání spíš charita
„Od pojišťovny jsem dostala milion korun a ten padl na střechu, štíty a okna. Ostatní opravy financuji ze svého, tak to jde hodně pomalu. Požádala jsem sice stát o finanční pomoc, ale zatím prý stojí v cestě byrokratický šiml. Nějak se to prostě zadrhlo, ale odškodnění od státu prý dostanu do půl roku,“ líčila mi Aneta Stibůrková, když jsem ji v Lužicích navštívil půl roku po tornádu, těsně před Vánocemi.
A dostala už slíbenou pomoc? „Ani náhodou, proto jsem nemohla znova rozjet podnikání v těch rozměrech jako před tornádem. Na stát jsem teď docela naštvaná.“
Aneta Stibůrková tak místo široko daleko oblíbených cateringových služeb vyrábí marmelády. A dala se na charitu, pomáhá sousedům z poničené oblasti. Napřed v hospodě vytvořila sklad potravinové pomoci a také z těchto darů začala vařit pro dobrovolníky, kteří pomáhali odklízet ruiny. „A zrovna dneska tu mám také dobrovolníky. Rok po tornádu se tady setká spousta lidí, kteří přiložili ruce k dílu, a někdo jim přece musí uvařit,“ prozrazuje.
Každá pomoc se člověku vrátí
Šéfkuchařem je Jaromír Hudec z Jihomoravské komunitní nadace, která obětem tornáda pomáhá celý rok. Teď smaží kuřecí stehna, krájí zeleninu do salátů.
„Když pomáháš bližnímu, nechtěj, aby o tom všichni věděli,“ stojí v Bibli. Hudec pomáhá nezištně, a dobrovolnickou práci pro postižené tornádem od 24. února navíc rozšířil o pomoc bojující Ukrajině. S manželkou Evou založil aktivitu Pomoc od lidí pro lidi.
„Přímo do válečných oblastí vozíme zdravotní materiál, potraviny anebo třeba neprůstřelné přílby a vesty.“ Kdo finančně přispěje, dostane náramek v ukrajinských barvách.
Hudec zastává heslo, že každému, kdo někomu pomůže, se pomoc jednou vrátí. Nebývalá solidarita, které se dočkali Moravané po přírodní katastrofě, na sebe skutečně nabaluje další vlnu solidarity. „Kdo z místních lidí dostal pomoc, chce se za ni nějak odvděčit – a Ukrajina teď pomoc opravdu potřebuje,“ říká.
Smutek u Herníků
Na další návštěvu se chystám k manželům Herníkovým. I tenhle manželský pár jsem naposledy viděl v rámci půlročního výročí řádění tornáda. „Hukot jak deset lokomotiv a řacha za řachou,“ vzpomínal na tornádo Jiří Herník. S manželkou se přikrčili v rohu obýváku a měli obrovské štěstí, že je nezasáhl žádný střep z oken. Ani kusy nábytku. Vichr proměnil skleněné výplně ve smrtící tomahavky a s nábytkem si pohrával jak s dětskou káčou.
Něco není v pořádku, vycítím dnes, když mě 78letá Naďa Herníková zve na kávu. „Jirka dostal rakovinu a 1. května zemřel. Zkomplikoval to i covid, který chytil v hodonínské nemocnici,“ nemůže se smířit s odchodem jednaosmdesátiletého milovaného druha. „Myslím si, že tornádo jeho odchod trochu urychlilo. Nemohl se třeba smířit s tím, jak mu živel zničil jeho oblíbenou garáž. A také okolí domu, vlastně se celé Lužice změnily k nepoznání a on to těžce nesl.“ Proto teď vdova pečuje o růže, které znova vysadila na zahradě. „Manžel měl růže moc rád.“
