V lágrech na Jáchymovsku musel v padesátých letech těžit uran pro Sovětský svaz. A teď Rusko hrozí Evropě jaderným úderem. „Od časů Stalina se mnoho nezměnilo, protože komunismus neumřel, ta mrtvola pořád žije,“ říká 91letý Leo Žídek. Muž odsouzený v roce 1953 za velezradu na osm let, přitom pouze plánoval útěk přes železnou oponu. Náhlé úmrtí sovětského diktátora J. V. Stalina (5. března 1953) prožil ve vazební věznici. „S jeho koncem přišla naděje, že komunismus přece padne,“ vzpomíná. Nepadl.
Jeden z největších zločinců v novodobých dějinách, generalissimus Josif Vissarionovič Stalin, zesnul 5. března 1953 ve 21 hodin a 50 minut. Leo Žídek tehdy v ostravské vazební věznici čekal na monstrproces s jedenácti údajnými velezrádci. „Nevím, jestli to bylo už 6. března, ale jednoho dne se prostě dozorci objevili s černými páskami. Ještě nějaký čas jsme přitom nevěděli, o co jde,“ vzpomíná jeden z posledních žijících vězňů komunismu z počátku padesátých let.
Nejlepší zpráva z ešusové pošty
Zemřel snad ředitel věznice, ministr vnitra anebo prezident Klement Gottwald? Vězni mohli jen hádat. „Až se to provalilo ešusovou poštou, jak jsme říkali vzkazům nenápadně vyrytým do vězeňských ešusů. Někdo našel odvahu, a tu zprávu napsal na spodek jedné z misek na jídlo, které kolovaly po věznici,“ vzpomíná Žídek. Pro všechny ve vazební cele to bylo obrovské překvapení. A hlavně naděje. Stalin zemřel!
Davové šílenství na Stalinově pohřbu. Ušlapány byly stovky lidí, mrtvé odváželi milicionáři
Stalinova smrt znamenala bezesporu konec jedné epochy. Krvavý život jednoho z nejhorších masových vrahů dějin se promítl i do jeho pohřbu a dnů, které mu předcházely. Upřímný žal i pouhá zvědavost vyhnaly do ulic Moskvy k poslednímu rozloučení se zesnulým statisíce lidí, z nichž mnohým se stalo davové šílenství osudné.
„Když zesnul, byl jsem už osmý měsíc ve vazbě za plánovaný útěk přes hranice. Ta informace nás potěšila, najednou jsme zase věřili, že by komunismus mohl padnout. A ti největší optimisté na cele už dokonce viděli americké tanky v Praze. Dnešníma očima to ale hodnotím jako takové naše naivní utěšování,“ říká Žídek.
Nelidské vězeňské poměry se po smrti Stalina, kterého ještě v březnu 1953 následoval na věčnost i Klement Gottwald, zmírnily, na pád režimu to ale nevypadalo. Leo Žídek nadále čekal na proces, který nakonec proběhl až v červnu 1953. Státní bezpečnost sestavila „bandu velezrádců“ nazvanou Bradna a spol., jejíž údajný vůdce a kněz Antonín Bradna vyfasoval 15 let kriminálu.
„Kdyby nezemřeli Stalin s Gottwaldem, možná by Bradna dostal provaz a já třeba 15 let. Nakonec jsem od soudu odešel s osmiletým trestem,“ vypráví Žídek. Paradoxní je, že takto justice ocenila pouhé plánování útěku na Západ. „Když to na besedách vyprávím studentům, často tomu ani nechtějí věřit. Osm let za útěk, který byl jen v našich hlavách.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Bratr herce Jaroslava Moučky byl estébácký vyšetřovatel. Sadisticky mučil a týral lidi
Někdejší vězeň komunismu je mimořádně vitální a beseduje rád. Občas ale přemýšlí, jak budou studenti vnímat totalitu padesátých let po smrti posledního politického vězně z této éry: „Víme, jak je to s holokaustem. Dneska jsou tady i tendence hrůzy nacismu různě zpochybňovat.“
Místo maturity vězení
„Když jsem nebyl z politických důvodů připuštěn k maturitě, protože jsem jako věřící katolík odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže, začal jsem uvažovat nad možností odmaturovat na Západě,“ vypráví dále Žídek. Skupinu slibující možnost útěku, na kterou se napojil, ale infiltrovali dva agenti Státní bezpečnosti (StB). A tak 18. srpna 1952, po schůzce skupiny v parku pod brněnským Petrovem, spadla klec.
Zhruba po dvou týdnech v brněnské vazbě skončil v ostravské krajské věznici. Když po dalším roce došlo k procesu, stal se v očích režimu „velezrádcem“. A takoví byli posíláni i na nucené práce, Leo Žídek musel těžit uran v jáchymovských dolech. Někdy se jim říkalo jáchymovské peklo. Vytěžená hornina s uranem putovala do Sovětského svazu. Do země, která dnes hrozí Evropě jaderným útokem.
Jak rodný otec měl nás rád aneb Básně, které zazněly nad rakví Klementa Gottwalda
Když byl ve čtvrtek 19. března 1953 pohřbíván Klement Gottwald, ze všech stran bylo slyšet, že to byl táta anebo otec. „Jak rodný otec měl nás rád, / do boje za náš šel prvý. / Kéž bych mu mohla srdce dát, / bušící živou krví,“ napsala nad Gottwaldovou rakví dělnická básnířka Marie Kratochvílová. A myslela to vážně. Když Gottwaldovi selhalo srdce, kdyby to prý šlo, ráda by mu darovala svoje.
Když Žídkovi v květnu 1960 ukončila trest amnestie prezidenta Antonína Novotného, znova začal doufat, že komunisti v Československu brzy padnou. Chiméru „socialismu s lidskou tváří“ v roce 1968 ale ukončily sovětské tanky.
Komunismus neumřel
Vězeň z padesátých let je rád, že poprvé od druhé světové války nesedí v tuzemském parlamentu komunisté. „Na to jsem čekal už od prvních svobodných voleb v roce 1990. Přišlo to dost pozdě, ale i tak jsem si oddechl. KSČM se do parlamentu už nemá šanci vrátit,“ myslí si muž narozený v roce 1932. A do roku 2019 také místopředseda Konfederace politických vězňů. Organizaci ale opustil, protože v ní už nejsou organizováni téměř žádní skuteční vězni režimu. „Vymíráme a konfederaci dnes vedou vesměs děti politických vězňů. S tím úplně nesouhlasím, to je už v rozporu se samotným názvem organizace.“
Jedním dechem ovšem dodává, že je to malicherný spor vzhledem k současné geopolitické situaci. A cituje Světlanu Alexijevičovou, běloruskou nositelku Nobelovy ceny za literaturu: „Komunismus neumřel, mrtvola žije.“
S kým sousedí Sovětský svaz?
I když se po roce 1989 zdálo, že mrtvola zmizela v hrobě, byl to prý jen další naivní omyl. „Komunismus je tu pořád s námi, minimálně v Rusku. Někdejší agent KGB a komunista Vladimir Putin nyní pouze navazuje na režim, jehož oporou býval už v mládí.“ Tehdy Kreml okupoval Afghánistán, nyní je to Ukrajina.
„Každý ze sousedů Ruska si musí uvědomovat, že je ve sféře ruských zájmů. V Praze už ruská vojska byla a nelze vyloučit, že je sem chce Putin zase poslat,“ přemítá 91letý Leo Žídek, který v komunistických věznicích a lágrech strávil bez pár měsíců osm let. Výmluvně o ruských zájmech vypráví i jeden politický vtip z totalitních časů. A aby měla anekdota pádnější odezvu, bere Žídek do ruky globus, který stojí na psacím stole.
Otázka: „S kým sousedí Sovětský svaz?“
Odpověď: „S kým se mu zachce.“
