Ztracený ministr Miller: Lidi štve, že už jim zase vládnou estébáci a komunisté

Od sametové revoluce uplynulo 31 let. Co se tehdy povedlo a co ne?
Povedlo se zmobilizovat obrovský, koordinovaný protest. Ke spokojenosti Václava Havla, ale i nás, spousty dalších bezejmenných organizátorů, kteří se k tomu dostali více méně náhodou. Takže – povedla se náměstí. Něco jiného se však nepovedlo – naplnit očekávání lidí.

Myslíte?
Bohužel. Všichni měli za to, že si polepší zvoněním klíčů a horováním pro kapitalismus, o němž ovšem nikdo nevěděl, jak v praxi probíhá. Nečekalo se, že to bude mít obrovské sociální důsledky. Že oběť, kterou lidé musí přinést, bude obrovská. Proto po třiceti letech panuje tak obrovské zklamání. Ti, proti kterým se bojovalo, jsou zase nahoře – estébáci, komunisti, zkrátka všichni, kteří za minulého režimu škodili. Skoro se zdá, že takoví jedinci jsou nezničitelní. Vzpomínám na jednu chvíli krátce poté, co jsem byl jmenován federálním ministrem práce a sociálních věcí. Pravidelně jsem se vracel k nám do ČKD do kovárny. A při jednom takovém návratu mi lidé už na vrátnici vyčítali: „No to jste tomu dali. Vždyť oni jsou všichni zpátky!“

Co vy na to?
Nepřišlo mi to fér. Jakmile totiž padl režim a dosud opomíjení se měli postavit do čela, najednou jako kdyby dostali strach. Revoluční euforie vyprchala, převládl přístup: „Ať to zvládne ten druhej.“ No jo, ale kdo byl ten druhej? Často ten, který byl připraven. Který v tom uměl chodit.

Petr Miller v porevolučních časech při jednání s Mariánem Čalfou (vlevo) a Alexanderem Dubčekem. Zdroj: ČTK/Matička Petr

Petr Miller v porevolučních časech při jednání s Mariánem Čalfou (vlevo) a Alexanderem Dubčekem. Zdroj: ČTK/Matička Petr

Nejsou dnes lidé zklamaní i proto, že v roce 1989 nechtěli ani tak svobodu jako se spíš mít líp?
To si nemyslím. Na ministerstvu jsme po revoluci dělali sociologické průzkumy. A došli jsme k závěru, že životní úroveň lidí v 80. letech nebyla nízká. Když jste ráno přijel před ČKD na směnu, ulice byla narvaná auty dělníků. Konkrétně v ČKD se dávaly vysoké platy. Vždyť když jsem nastoupil jako ministr, měl jsem 12 tisíc hrubého. A jako parťák v kovárně jsem si je předtím při přesčasech a prémiích vydělal taky! Vlastnil jsem barevnou televizi, tři auta – byť žigulíky. Postavil jsem si na Slapech krásný hausbot. Může mě trefit šlak, když slyším lidi, jak si u něj povídají: „Vidíš, to má za ministerské prachy.“ Houby! Já si ho postavil vlastníma rukama v roce 1987, když jsem se ještě živil poctivou prací. Takže bych neřekl, že se lidi chtěli mít líp. Spíš že se často chtěli mít líp a nemuset pro to nic dělat.

Není to až moc drsný soud?
Problém je, že i v kapitalismu se musí pracovat. Možná daleko intenzivněji. Navíc nad prací musíte sami myslet, nikdo druhý to za vás neudělá. Jó, za komunismu se razilo: „Nemyslete, od toho máte stranu, ve fabrice mistry.“ Dneska je to jinak. Říká se: „To ty mysli.“ V tom tkví zklamání spousty lidí. Oni sami se najednou musí namáhat.

Říkáte, že obyčejní lidé mohli být za komunismu v mnoha ohledech spokojení. Jak tedy dělníci z ČKD reagovali na 17. listopad 1989?
Ještě v pondělí dvacátého většinou nevěděli, co se v pátek na Národce stalo. Převládal názor, že studenti dělali bordel, tak zkrátka dostali na zadek. Až když se objevily autentické páteční záběry, i lidi z fabriky se zděsili nad brutalitou zákroku. Lidi na revoluční náladu reagovali pozitivně i proto, že pocítili: „Konečně se zbavíme té všudypřítomné nadřazenosti. Toho, že mi někdo soustavně diktuje, co mám a nemám dělat.“

Jak jste na 17. listopad reagoval vy?
Nejsem stádní typ. Neumím si představit, že bych na Národní třídě něco vykřikoval. Jakmile se to ale rozpoutalo, napadlo mě, že by se situace dalo využít. Použil bych citátu jednoho profesora pařížské univerzity, který hodnotil naši tehdejší situaci takto: „To vlastně ani nebyla revoluce. Byla to revoluce po pracovní době.“ Něco na tom je, ona totiž nějakou dobu spočívala v tom, že jste se jeden den vykřičel na Václavském náměstí, večer jste šel do hospody, tam jste to prodiskutoval, ráno se šlo do práce, tam se o tom zase mluvilo, odpoledne jste se opět vypravil na Václavák, zvonil jste klíči, večer do hospody – takhle pořád dokola, bez koncovky. Já chtěl víc. Proto jsme po tom sedmnáctém ještě s pár lidmi přemýšleli, jak nadšení a ochoty lidí využít, jak to někam posunout. Nemělo přece smysl, pokud na náměstí šel tamhle Franta, tamhle Jindra. Ne, až pokud dorazí průvod s transparenty „Přišlo ČKD“, bude to mít váhu. Tahle myšlenka mě přivedla k Václavu Havlovi.

Jak jste se k němu coby kovář z ČKD dostal?
Nikdy předtím jsme se neviděli, popravdě mě ani nezajímal. Jakmile jsme ale chtěli využít listopadové situace, bylo nutné to s ním a jeho lidmi koordinovat. Kvůli plánovanému průvodu nám sice různí mistři z fabriky vyhrožovali, věc už ale pokročila tak daleko, že jsme na ně nedbali. Byť to pořád mělo svá rizika. Lidi se v týdnu po 17. listopadu stále báli. Nevěděli, jak to dopadne. Já tenkrát neměl děti, tak jsem si řekl: „Když mě zavřou, tak mě zkrátka zavřou.“ A vyrazil jsem za Havlem. Naháněl jsem ho v Melantrichu, kde mi řekli, abych ráno přišel do Laterny Magiky. Tam mě nejdřív nechtěli pustit, pak jsem se tam přece jen protáhl. V kuřárně jsem narazil na diskutující, z nichž si po letech pamatuju hlavně Václava Bendu. Ani ne kvůli tomu, co povídal, ale pro ten jeho mocný plnovous. Uprostřed pak taky seděl takový malý chlapík s nazrzlým knírkem.

Petr Miller (vpravo) v době revoluce vedle Václava Havla. Zdroj: ČTK

Petr Miller (vpravo) v době revoluce vedle Václava Havla. Zdroj: ČTK

Havel.
Usoudil jsem, že by asi mohlo jít o něj. Vedla se debata, kdo bude v revoluci zastupovat křesťany, kdo studenty a podobně. Chvíli jsem poslouchal, pak jsem se nesměle přihlásil: „Nezlobte se, bylo by dobré, aby tu byl i někdo za dělníky.“ Řekl jsem, že odpoledne na Václavák přijde z Kolbenky v průvodu pár tisíc lidí. Havel mi nevěřil. Že prý do ČKD posílají studenty a dělníci je vyhazují. Já mu odpověděl: „Pane Havle, vy na to jdete špatně. Pořád budete chodit ke svatému Václavovi, klást tam kytičky, policajti vás budou zavírat. Chybí vám ale koncovka. Já vám ji nabízím. Spočívá v tom, že za vámi přijde ČKD a dá potřebný signál celé republice.“

Uvěřil vám?
Nevěřil tam tomu vůbec nikdo. Študáci se dušovali, že to zařídí sami. No zařídili pendrek. Ve čtvrtek 23. listopadu jsem pak opravdu na náměstí dotáhl sedm tisíc čékáďáků. Studenti však bohužel nesplnili, na čem jsme se domluvili: Že rozhrnou lidskou masu, aby do ní mohli lidi z fabriky vpochodovat. Takže se to rozplizlo. Letěl jsem do Melantrichu za Havlem, byl jsem naštvaný, vynadal jsem mu. Havel se projevil jako naiva. Povídá: „No jo, tak to zejtra uděláte znova, ne?“ Vůbec si nedokázal představit, co to bylo za práci, zorganizovat ty tisíce lidí. Přesto jsem to zkusil znovu. Obvolávali jsme všechny závody ČKD, moře lidí. A druhý průvod se už povedl.

Často se říká, že opravdovým zlomem revoluce byl 23. listopad. Tehdy Miroslav Štěpán na dvoře ČKD dělníkům říkal, že v žádné zemi na světě nerozhodují o prezidentovi děti. A dělníci začali skandovat: „My nejsme děti!“ Byla to podle vás klíčová chvíle?
Nebyla. Myslím, že zlom revoluce představoval až právě 24. listopad, konkrétně právě náš dělnický průvod na Václavák. Když jsem pak už jako ministr jezdil po celé zemi, tak všude – v Ostravě, Košicích, Bratislavě, Litvínově – mi to v továrnách potvrzovali: „Když jsme viděli na demonstraci nakráčet ČKD, byl to pro nás obrovský impulz.“ Je jasné proč – naše fabrika byla vždycky považovaná za baštu režimu. Když jsme se mu postavili, byl to jeho definitivní konec. To nám to vyhrálo.

O pár dnů později jste byl jako součást Havlovy delegace při schůzce na Úřadu vlády. Je pravda, že to vy jste premiéra Adamce vybídl, aby podal demisi?
Je. A upeklo se to na záchodě! K tomu jednání došlo nedlouho poté, co se Adamec pokusil promluvit před lidmi na Letné, bylo z toho fiasko, které těžce nesl. Já při schůzce seděl po Havlově levici, situace byla napjatá, nikam to nevedlo. Ono to tak v těch dnech bylo pokaždé: Vždycky jsme někam šli a nevěděli jsme, o čem se bude jednat. Vždycky se to někam zvrtlo. I teď Adamec najednou zbrunátněl, jako typický ostravský chachar ztratil nervy, s tou svou rukou jako lopatou praštil pěstí do stolu a povídá Vaškovi Malému: „Vám chcu říct, že ze mně si nikdo nebude dělat legraci! To já su tady premiérem!“ Všichni jsme se zarazili. Jen mě napadlo, že tou pěstí bouchnu do stolu taky. Vykřikl jsem: „Pane premiére, řekl jste to správně! Ale berte to jako chlap. Prostě se vám omlouváme. Stačí?“ Podíval se na mě, ona to byla dost drzost, a říká: „Dobře, pane Millere. Tak já to tedy beru. Teď si dáme pět minut přestávku.“ V tom do mě Havel šťouchl, abychom šli ven. Zašli jsme na toalety, kde se krásně projevilo, že Havel je zkušený mukl. Vlítl k umyvadlům, všude kvůli odposlouchávání pustil vodu. A zeptal se mě, co bychom měli udělat. Odpověděl jsem, že je podle mého nejvyšší čas říct Adamcovi o demisi. Havel se jen ubezpečil, jestli vím, jak to říct. Když jsem kývl, šli jsme. Pokračovali jsme v jednání, Havel se okamžitě přihlásil, že zástupce dělníků chce něco říct. Ozval jsem se, že premiéra jménem stávkového výboru ČKD žádám o demisi.

Co následovalo?
Nebylo to domluvené, takže se všichni zarazili. Adamec se ohradil: „Jak si to představujete? To si myslíte, že můžu jen tak podat demisi?“ Ale přesně tak to pak dopadlo. I takhle se dělá politika.

Několikrát jste v té době mluvil z tribuny, pod níž burácely desítky tisíc lidí. Jak je člověku po těle?
Máte obrovskou trému. Bojíte se, že řeknete pitomost. Pamatuju si na své první vystoupení. Strašný! Všichni tam opakovali totéž, já zoufale přemýšlel, jak to zpestřit. Na celé náměstí jsem pak prohlásil: „Všichni vidíte, že se ČKD připojilo. To ale není všechno. My zejména vyzýváme milicionáře, aby se koukali vrátit zpátky do práce. Už na vás nikdo dělat nebude!“ Zespoda se ozval takový řev, že by na něj nemělo ani startující letadlo. V první chvíli jsem myslel, že jsem ztratil vědomí. Několik minut jsem se z toho dával dohromady. Ale člověk se s tím naučil pracovat, na pozdějších Letných už jsem byl suverén. Stačí okoukat zkušené harcovníky. Po čase už ani nemusíte okoukávat.

Asi jste se učil opravdu rychle. Brzy se z kováře z ČKD stal ministr.
Něco bylo v obou rolích stejné: Ve fabrice to funguje tak, že jakmile vám jako parťákovi někdo ukáže, že to umí udělat líp, je to pro vás špatné. A totéž platí i v případě ministra. Ono bylo ovšem především vtipné, jak jsem se tím ministrem vůbec stal. Po jedné demonstraci jsem se vrátil domů, zazvonil telefon. Na druhé straně se ozvalo: „Hele, děláme federální vládu, jsi navržený na ministra. Zavoláme ti ještě v deset, jestli souhlasíš.“ Napadlo mě, že si někdo dělá legraci. Jenže za chvíli telefon zvoní zase. A hlas dodává: „Jo, promiň, já ti zapomněl říct, že jde o ministerstvo práce a sociálních věcí…“ Musel jsem si pak v novinách zjišťovat, čím se tohle ministerstvo vůbec zabývá. Zároveň jsem v sobě ale měl, že už se mi něco přece jen podařilo. A že když vám někdo chce svěřit takový úkol, přece nemůžete být srab a utéct. Zkusil jsem to. A musel jsem se skutečně hodně učit, přijmout to s pokorou. První tři měsíce jsem byl na radách druhých absolutně závislý. To vlastně i ostatní. Když mi dneska někdo vypráví, jak dobrým ministrem byl Klaus, musím se smát. Byl to zkraje úplně stejný komik jako my všichni. Pamatuju, jak nedovedl pochopit, že když vláda dá nějaký návrh, proč by o tom měli poslanci vůbec diskutovat. Nemůžete se tomu divit, byli jsme zkrátka kluci z ulice. Nebylo to snadné; já tehdy píval deset patnáct kafí denně, spal jsem tři hodiny. Když jsem přišel na ministerstvo, lidi si určitě říkali: „Kristepane… Co nám tady ten kovář bude říkat?“ Po půl roce jsem ale byl u OSN mluvčím Mezinárodní organizace práce za východní Evropu.

A také jste patřil k nejpopulárnějším politikům.
V jednu chvíli jsem byl čtvrtý – za Havlem, Dubčekem a Komárkem. Klaus? Ten byl až jedenáctý. Postupem času se to ale začalo měnit. Bohužel – já byl věrozvěstem špatných zpráv. Říkal jsem, že lidi musí dělat, že s důchody to nebude valné. Slýchal jsem proto: „Jak chcete být znovuzvolený? Podívejte na Klause!“ Bohužel… Kdyby tenkrát lidé méně poslouchali Klause, možná bychom byli někde jinde.

Jaký máte názor na něj?
Byl to vždycky samorost. Řeknu vám to takhle: My se s pár dalšími bývalými politiky scházíme u mě na hausbotu, s Klausem ale ne. On když by někam přišel, museli bychom ho všichni obdivovat jako pana prezidenta. A to by se nám nechtělo.

Sám jste zmínil, že jste po revoluci patřil k nejpopulárnějším politikům. Co se stalo, že jste se po pár letech z nejvyšší politiky stáhl?
S rozpadem Československa jsme se najednou my federálové stali nepotřebnými.

Jako kdybyste se pak vypařil. Co s vámi bylo?
Zkraje to pro mě byla těžká doba. Když má druhá žena zjistila, že už nejsem ministr, přestala o mě mít zájem. Já jí tvrdil, že se uživím i v kovárně. A ona se zděsila, že s kovářem přece nebude žít. Takhle to v mém životě prostě plynulo. První dítě jsem měl ve dvaapadesáti, dvakrát jsem se rozvedl. Začal jsem podnikat v poradenství, skončilo to ale tak, že jsem si raději pořídil vinotéku. Pak mě oslovil Marián Čalfa, že bych mohl v Chemapol Group dělat personalistiku. Nějakou dobu jsem tam působil jako ředitel odboru lidských zdrojů. Pak se o tom ale asi dozvěděl můj bývalý přítel Miloš Zeman, takže se postaral, abych o to místo přišel. V průběhu dalších let jsem měl na starosti rekonstrukci zámku v Napajedlech, dělal jsem ředitele lidských zdrojů v ČEZ, taky jsem se dostal na ministerstvo kultury. Opět jsem si otevřel vinotéku, nakonec jsem odešel do důchodu.

Zas tak klidnou penzi ale nemáte. Nedávno jste chtěl kandidovat do Senátu.
Na hausbot za mnou přišli dva pánové, jestli bych prý nechtěl v Příbrami kandidovat za ANO. Že potřebují nestraníka. Absolvoval jsem primárky, které jsem vyhrál. Musel jsem do Agrofertu, kde byla schůzka všech předsedů ANO Středočeského kraje, byl jsem jimi jednohlasně odsouhlasen. Pak se ale dva týdny nedělo nic. Až se mi ozvala Jermanová a začala se kroutit. Utnul jsem ji, aby šetřila slova. „Paní Jermanová, já přece vím, že v tom jede Zeman s Babišem…“ Tím to pro mě skončilo.

Začněme se Zemanem – co jste si udělali?
Nás dva si po dvaadevadesátém zavolal podnikatel Šlajer. Já se předtím s Milošem nikdy nekamarádil, nebyl mi sympatický. Šlajer ale navrhl, abychom založili vlastní stranu. A Zeman přišel s tím, že by bylo dobré dostat se do nějaké již fungující strany a přetvořit ji k obrazu svému. Vybrali jsme sociální demokracii. Právě tehdy měl být volený její nový předseda, Zemanovi jsem tedy navrhnul, abychom spolu utvořili tandem. Já být předsedou nechtěl. Jasně jsme se dohodli, že pokud vyhraje, rád bych byl leda zpátky ministrem práce a sociálních věcí. Jenže pak nastal průšvih, začal ve mně totiž vidět soupeře. Přesně si ten moment v Brně pamatuju.

Co se stalo?
Objížděli jsme všechny hlavní stranické organizace po republice. A při schůzi v Brně Miloš mluvil, jak ho známe. On je skvělý rétor. Pokud ho ale posloucháte, pak zjistíte, že si sice pamatuje spoustu obratů, schází tomu ale myšlenka. V tom Brně měl po své řeči potlesk, jenže jako druhý jsem vystoupil já a mně se tleskalo taky. Brno rozhodlo, že nominaci na předsedu máme 50 na 50. Což se Milošovi nelíbilo. A když to pak s naším plánem v jednu chvíli vypadalo špatně, Zeman prohlásil, že za to můžu já, jelikož jsem líný. To mě hrozně naštvalo. Miloše Zemana jsem poslal do kouřících mohyl. Do smrti nezapomenu, co se stalo na sjezdu sociální demokracie v roce 1993. Byli jsme tehdy domluvení, že vystoupím a Zemanovi dám všechny své hlasy. To se stalo. Taky jsme ale byli dohodnuti, že pokud vyhraje, pak řekne, že budu jeho prvním místopředsedou. Napoprvé volby vyhrál Paroubek, tenkrát takový exot, ale jen o pár hlasů, muselo se to opakovat. Sháněli jsme tedy hlasy, kde se dalo. Napadlo nás orodovat u Standy Grosse, který zastupoval mladé, nastupující sociální demokraty. On byl tehdy sice utřinos, my ale potřebovali alespoň pět hlasů, takže jsme za ním šli s prosíkem. No my, Miloš. Já se Grossovi nějak nehodil, chtěl jednat jen se Zemanem. Nepřišlo mi to podezřelé, jenže on byl Gross odmalička kupčík; zjevně měl své podmínky. O těch pět hlasů se pak skutečně postaral, Zeman se stal předsedou. Při vyhlašování výsledků jsme seděli vedle sebe. Ozvalo se, že vyhrál. Oba jsme vstali, já mu podávám ruku, povídám: „Tak se nám to přece jen povedlo. Teď je jen potřeba, abys dodržel, co jsme si řekli.“ On se na mě podíval, ruku z té mé vytrhnul a odsekl: „To určitě.“ To byla největší facka, kterou jsem kdy dostal. A zároveň doporučení: Se Zemanem už nikdy.

Jak teď nahlížíte na jeho prezidentské působení?
To je celý Miloš Zeman. Zahleděný do své funkce. Snaží se to dělat tak, aby si vždycky zachoval rozhodující pravomoc. Nechce být pouhým kladečem věnců. S Vaškem Klausů mají hodně společného. Vašek to ale dovede podat přece jen přijatelnějším způsobem. Miloš je bohužel už tak zahleděný do sebe, že ztrácí soudnost. Já ho fakt znám velmi dobře. Půl roku jsem ho při kampani měl v autě, téměř jsem ho odnaučil kouřit, protože u mě ve voze s cigaretou neměl nárok. Nebudu ho hodnotit, každý by pak řekl, že do toho vkládám osobní zkušenosti. Je to každopádně prezident, kterého se za dva roky zbavíme. A myslím si, že na něj všichni nebudou vzpomínat v dobrém. Vždycky jsem říkal, že pokud máte na dveřích napsáno ministr, automaticky to neznamená, že tím ministrem doopravdy jste. Skutečně jím ale jste, jakmile si to o vás všichni myslí. Jakmile se podle toho chováte. Myslím si, že tohle Zeman v případě prezidentství pro mnohé nenaplňuje. Řadu věcí dělá dobře, ale to jeho kamarádíčkování? Vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě, když si vzpomenu, komu také udělil státní vyznamenání.

Před chvílí jste naznačil, že problém máte i s Babišem.
Jelikož jsem věděl, že to je on, kdo rozhodl, abych nebyl senátorem, napsal jsem mu osobní dopis. Žádal jsem ho, aby mi to vysvětlil. Neodpověděl. Andrej Babiš je pro mě tak trochu komik. Vrazil peníze do toho, aby se dostal nahoru. A teď chce, aby se mu to vrátilo. Jeho povídačky, že míní stát řídit jako firmu, jsou naprostou pitomostí. To prostě nejde – ve státě funguje demokracie, ve firmě ne. On si poslední dobou soustavně nabíhá na vidle. Vypráví něco, co následně desetkrát popře. Vnáší tím do vlády zmatek. Kabinet přitom musí mít jednotné vedení. Není možné, aby se před kamerou přetahoval se svým ministrem. Tohle kdyby udělal mně, se zlou by se potázal. Když ho porovnám s Mariánem Čalfou, je to nebetyčný rozdíl. Asi jako když porovnáváte Havla se Zemanem. S Havlem jsem strávil spoustu dní a nocí a v životě jsem ho třeba neviděl opilého. Nikdy! Jistou úroveň by si měli udržovat i dva současní pánové země.

Od chvíle, co jste odešel z nejvyšší politiky, se o vás skoro nepíše. Titulek jednoho z mála článků o vás mě ale šokoval. Říkáte v něm, že volíte komunisty. To jste myslel vážně?
Ne! To byla nadsázka. Vyšlo to v době, kdy se v politice všichni hádali. A já byl z časů Vaška Havla zvyklý, že jsme přes rozdílné názory všichni táhli za jeden provaz. Prohlásil jsem proto, že pokud to takhle půjde dál, tak snad budu volit komunisty – a vzápětí se to vytrhlo z kontextu. Samozřejmě že bych je nikdy nevolil. Byť s řadou z nich vycházím dobře. Třeba Čalfa mi byl na třetí svatbě svědkem. Občas se scházíme, mám ho rád. Ve své době vládu táhl, učil ji. Vlastně jsem si vážil i Adamce. On to byl správný, rovný chlap. Když byl ještě premiérem, vždycky jsem ho slušně pozdravil i s patřičným oslovením. Myslím, že by si každý měl zachovat glanc. Teď třeba mám moc, můžu po svém protivníkovi šlapat. Pokud to ale opravdu dělám, pak jsem ubožák.

Petr Miller (79)

Porevoluční ministr práce a sociálních věcí, poslanec za Občanské fórum, za Občanské hnutí.
V listopadu 1989 mezi dělníky organizoval stávkové hnutí, na protirežimní demonstraci na Václavské náměstí přivedl v průvodu několik tisícovek pracovníků ČKD.
Za totality nesměl vystudovat vysokou školu, pracoval jako kovář v ČKD.
Po odchodu z politiky působil ve firmách Chemapol Group, ČEZ a Empirie, provozoval vinotéku. Nyní je sice v důchodu, stále však dělá ředitele ve Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin.
Zajímavost: Je ve výborné formě, pravidelně dělá 30–40 kliků.