Stotisícovou Olomouc okupovalo 13 tisíc sovětských vojáků a 7 tisíc rodinných příslušníků armádních oficírů. Bylo to traumatické soužití, které skončilo až s odchodem okupační armády z Československa 21. června 1991. „Rusáky jsem nesnášel. A pořád po nich v Olomouci zůstává strašně moc škod,“ rozhlíží se pedagog Miroslav Šnajdr (59) po někdejším „sovětském území“ v olomoucké čtvrti Černá cesta.
Sovětská armáda obsadila Olomouc na dlouhých 23 let (1968–1991), ani za dalších 30 roků se ale nepodařilo zahladit stopy po jejich brutální devastaci. „Jsou to takové vředy, které pořád zůstávají v nejrůznějších čtvrtích města. Některé vám ukážu,“ zve nás na „okupační“ prohlídku olomoucký pamětník Miroslav Šnajdr. Učitel, malíř a letecký historik.
Trosky kasáren v centru města
V ulici Černá cesta napřed prolézáme dírou v bráně do areálu sovětských kasáren, které leží téměř v centru města. Stojíme pouhých 560 metrů od vyhlášené olomoucké kavárny Bristol a kilometr od gotické katedrály svatého Václava, obrovská plocha kasáren ovšem připomíná zemi nikoho. Skončila tady zrovna nějaká válka? Je tohle Čečensko, anebo Afghánistán? Člověka v tom rumišti napadá leccos, co se pojí s ruskou dobyvačnou politikou.
Kolem areálu se pořád táhne betonový plot s „okrasnými“ sovětskými prvky z dutých cihel. Ubikace a další objekty jsou zbořeny jen ledabyle, části zdí zůstaly. „Vidíte tu vojenskou zelenou a křiklavě modrou? To jsou původní výmalby od Rusáků,“ ukazuje Šnajdr. Ze základů budov ční některé komíny, jinde je k vidění „buzerplac“ nebo různá schodiště zarostlá v křoví.
A náš průvodce tady poprvé prohlásí, že sovětské okupanty ve městě nesnášel. Tak jako drtivá většina obyvatel Olomouce. V troskách sovětských objektů v různých částech hanácké metropole to pak Šnajdr prohlásí ještě několikrát.
V sedmi letech zažil Šnajdr na vlastní kůži příjezd okupačních vojsk. „A na jaře v roce 1969 sovětský tank málem zabil mého dědečka, když naboural do jeho domu v obci Tovéř. Mezi dvěma okny v průčelí najel do ložnice a hlaveň tanku se zapíchla do protější stěny,“ vypráví pamětník. Dědeček naštěstí zrovna stál asi metr stranou od pásů tanku.
Tank mířil z posádky v Olomouci na cvičiště ve vojenském prostoru Libavá, řidič zřejmě usnul. Podobných havárií se do roku 1991 stalo bezpočet a několik Čechů při nich přišlo o život. „Všude ve městě sovětské kolony. Vojenská auta, transportéry a další těžká technika, to byl každodenní zážitek po celá ta dvě desetiletí,“ vzpomíná Šnajdr.
Sovětské vojáky nahradili Romové
Z kasárenských baráků u Černé cesty se zachoval jediný. A dnes slouží jako ubytovna pro nepřizpůsobivé. Je to ghetto za vysokou zdí, kam řadoví občané města nevkročí. Stejně jako do objektu nesměli, když tu sídlila sovětská armáda. Vítá nás klubko malých Romů, ten nejodvážnější drze spustí: „Pane, dáte mi nějaký mobil?“ Nabídneme dvacetikorunu, což nebyl dobrý nápad. Dvacku vzápětí žádá celý ten chumel.
„Co tu chcete?“ vstupuje do chaosu muž středního věku. Ze zvědavosti se ptáme, zda ví, v jakém objektu dnes sídlí tato ubytovna. „Nějaký kostel to byl,“ střílí od pasu. Po pár minutách hovoru je jasné, že o sovětské okupaci Olomouce nikdy neslyšel. Mário Dzugea se narodil v prosinci 1991, půl roku po odchodu Rusů z Československa. O sovětské okupaci nic netuší ani jeho kamarádka narozená v roce 1998.
Lidé tu mají jiné starosti, za jednu místnost v ghettu platí 6 tisíc korun měsíčně. Mário Dzugea ale přiznává, že to za něho stejně zatáhne sociálka. Teď hlavně touží po efektním snímku, který zveřejníme na webovém portálu CNN Prima NEWS. Zároveň mu pomalu dochází, že objekt opravdu patřil sovětské armádě, k níž má respekt. Než se rozloučíme, v obavách se zeptá: „Nevrátí se ti Rusové?“
Dětská partyzánská válka
Říkáme, že nevrátí, ale nejsme si jisti. Do hlavy Putinovi nikdo nevidí. Areál několika kasáren ve čtvrti Černá cesta doplňovalo sídliště pro oficíry a jejich rodiny. Stál tady i sovětský obchod, v němž se až do roku 1991 počítala útrata na takzvaných sčotech – tradičních ruských počítadlech s dřevěnými kuličkami, které nahrazovaly pokladny či kalkulačky. Prý se tam dal koupit pravý kaviár a vodka v konzervě, ta v tanku lépe přežila než ve skleněné láhvi.
Rusové dokonce zorganizovali vlastní hromadnou dopravu, která spojovala sovětská sídliště s kasárnami či velitelstvím v centru města.
Novinář Tomáš Menschik (46) vyrůstal v Novém Světě, v těsné blízkosti dalšího sovětského sídliště v Olomouci. Počet bytů pro okupanty vzrostl ve městě do roku 1990 na neuvěřitelné číslo 1700. „Rusáci moje rodiče úplně traumatizovali, takže já jsem ve své dětské naivitě nechápal, proč se jim Češi nepostaví na odpor,“ vypráví Menschik. Coby školák proto usilovně přemýšlel, jak uškodit „poklopům“, což byla přezdívka pro důstojníky inspirovaná jejich placatými čepicemi. „No, moc jsme toho s kamarádem nedokázali, ale v deváté třídě jsme se cítili jako hrdinové. Na sovětském sídlišti jsme postupně zapálili deset popelnic. Nechytili nás.“
Dekontaminace je během na dlouhou trať
Olomouc byla městem s největší sovětskou posádkou v bývalém Československu, sídlilo zde letectvo i protiletadlové vojsko, motostřelci, pontonový pluk i vrtulníková základna. Kolik tu žije Rusů, to ale nevěděl ani tajemník olomouckého okresního výboru KSČ. Až po zahájení odsunu v roce 1990 sovětská strana přiznala, že do Ruska musí převézt 73 500 vojáků, přičemž 13 tisíc z nich pobývá v Olomouci.
„Tohle byla ruská základní škola,“ ukazuje Miroslav Šnajdr k budově Slovanského gymnázia. Kromě 13 tisíc vojáků v Olomouci žilo i 7 tisíc civilistů, tedy rodinných příslušníků oficírů. Bylo to město ve městě, Rusové dokonce zorganizovali vlastní hromadnou dopravu, která spojovala sovětská sídliště s kasárnami či velitelstvím v centru města (dnes pedagogická fakulta). A vozila i děti a studenty do sovětských škol. „Zelené autobusy s černou poznávací značkou, moc dobře si je pamatuji,“ potvrzuje Miroslav Šnajdr existenci sovětské MHD v Olomouci.
Sovětská armáda historické město na seznamu památek UNESCO doslova kontaminovala. A dekontaminace je během na dlouhou trať. S Miroslavem Šnajdrem se přesunujeme k Fakultní nemocnici Olomouc. Hned za vyhlášeným lékařským pracovištěm totiž vyrostla několik kilometrů dlouhá sovětská kasárna. A dodnes je to další vřed na mapě města. „Tady jsem vyrůstal,“ ukazuje Šnajdr rodiště ve čtvrti Nová Ulice, místu se také přezdívá Tabulový vrch.
„Pokud jsem se chtěl dostat do centra, musel jsem projít koridorem mezi ruskými kasárnami. Víc než kilometr dlouhým chodníkem mezi ploty z vlnitého plechu,“ líčí. Koridor mezi troskami sovětských objektů se zčásti dochoval. „Schází tady strážní věže,“ rozhlíží se Šnajdr. Na věžích stáli Rusáci s nabitými samopaly. „A ty vlnité plechy na obou stranách koridoru vydávaly při chůzi podivný pískavý zvuk, který slyším ještě dnes.“ S poetickou nadsázkou bychom ten zvuk mohli nazvat jako Brežněvovy varhany.
Bitevní vrtulníky a lampasáci
Část obrovských garáží pro transportéry a další ruskou techniku pod Tabulovým vrchem si pronajímají olomoučtí podnikatelé. Na zrezivělých vratech jsou stále patrné nápisy v azbuce. „Pořád je tu také vidět červená lajna, podle které se rovnala technika,“ zve nás nájemce do jedné z garáží.
Okupanty si v Olomouci pamatuje jen matně, sotva začal chodit do školy, když se je Havlovi a Kocábovi podařilo vyhnat z republiky. Samozřejmě s laskavým souhlasem Gorbačova. „Pamatuji si na bitevní vrtulníky s rudou hvězdou, které kroužily každý den nad městem. To mě fascinovalo, někdy létaly těsně nad domy.“ A v paměti mu uvízl i moskevský rychlík na olomouckém nádraží, z něhož vystupovaly hordy sovětských lampasáků s rodinami. Bezútěšnou krajinu za fakultní nemocnicí ale označuje za čurbes. Nechápe, že město s přispěním státu tyhle bezútěšné okupační vředy dávno neodstranilo.
--
Takzvaný dočasný pobyt sovětské armády v Olomouci skončil v červnu 1991. Vojáci odešli fyzicky, s následky okupace se ale město nevyrovnalo dodnes. Doslov k této kapitole svých dějin tak Olomouc ještě napsat nemůže. Měl to být „dočasný pobyt“, ovšem zdá se, že mentálně tu sovětská vojska zatím zůstávají na „věčné časy“.
