Senioři zasluhují pozornost
Stanislav Bronec, který strávil část života v Národním divadle jako operní pěvec, hýří nakažlivým optimismem. Proto se ho snaží v současné době šířit i mezi ostatní seniory a povzbuzovat je. Za svou práci získal od Nadace Život umělce ocenění Senior Prix.
Narodil se v roce, kdy se v pražské Ruzyni začalo stavět letiště, přesto ho životní elán neopouští. „Mám radost, že se lidi zajímají o staré lidi, protože staří lidé mají někdy zvláštní potřeby. Potřebují ruku, slovo a také něco jiného něž jen koronavirus,“ sdělil na úvod senior Stanislav Bronec.
Ve svých letech se stále udržuje. „Vstávalo se mi výborně, každý den se trápím a cvičím, poté probíhá veškerá ranní úprava, co potřebuje tělo i duše. Udělám snídani pro sebe i pro syna, vyvětrám celý byt a koukám, jak svět zase o jeden den postoupil,“ popsal svoji rutinu s tím, že během dne rád poslouchá rádio se všemi novými informacemi.
„Každý den, který se ráno probouzím, jsem rád, že žiju v této zemi,“ řekl. Za svůj život přitom zažil válku, nástup komunismu i okupaci sovětskými vojsky. Pandemii koronaviru tak vnímá jako to nejmenší. „Tahle krize pro mě znamená jenom to, co je teď potřeba. Mít roušku, odstup od sousedů, od davu lidí, protože tahle doba potřebuje změnit chování a naše návyky,“ sdělil.
V této nelehké době postrádá především svou manželku. „To, co mi chybí, už se nedá vrátit, jsem pět let vdovec. Chodím za ní na hřbitov a vše, co tady prožívám, jí povídám. Je to ale bez odpovědi,“ uvedl však s tím, že je rád, že může mluvit i s lidmi, kteří jsou kolem něj.
To důležité si člověk uvědomí, až když zestárne.
Rouška je tak podle něj to nejmenší, co můžou lidé udělat, aby se opět mohli všichni socializovat. „Můžu říct, že roušky jsou důležité. Nikoho v ní sice nepoznám, lidé však pomáhají nejenom sobě ale i druhým. A když se podívám na ty čísla, snižují se,“ dodal.
Stanislav Bronec je také součástí organizace Život 90, která podporuje nezávislost u starších lidí. „Herecká asociace mi umožnila, abych se zase vrátil mezi lidi. Byl jsem přes 50 let v Národním divadle, a když je teď pauza a nic se neděje, je to tak prázdné, že každá chvilka strávená s lidmi, s kterými si máme co říct, je strašně důležitá a strašně milá,“ řekl.
Proto je podle něj důležité uvědomit si, že život je opravdu dar. „Lidské slovo je tak strašně důležité, že si to každý uvědomí, až když zestárne,“ uvedl. Rozhovor plný optimismu pak završil přáním pro všechny diváky i čtenáře. „Přeji všem krásný den, aby se jim vedlo a aby byli šťastní,“ dodal.
