Petr Zoul je český tenisový trenér, který vzal rakety, tenisky, kytaru a odjel do Ameriky trénovat. V první části obsáhlého rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisoval rozdíly tréninkového systému v USA, kde více než deset let individuálně připravuje nadějné talenty, a v Česku. Poodkryl provázanost sportovní kariéry a univerzitního vzdělávání v USA, především pro zahraniční studenty. Mluvil také o bývalých českých daviscupových reprezentantech, kteří se usadili na Floridě. Přinášíme vám druhou část našeho třídílného rozhovoru.
Co vám chybělo v prvních týdnech či měsících v USA? Případně, na co jste si nemohl zvyknout?
Byl jsem projektem nadšený od začátku a vlastně mi nic zásadního nechybělo. Samozřejmě, že jsem vnímal omezený kontakt s rodinou a přáteli v Čechách, ale jako tenisový trenér jsem byl již na podobný způsob života zvyklý. Mnoho lidí říká, že jim chybí česká kuchyně nebo krajina, já to tak necítil. Zážitky a zkušenosti, které jsem vstřebával, byly jen a jen pozitivní. Vše fungovalo k mojí naprosté spokojenosti, měl jsem výborné hráče, bydlel jsem vedle tenisových kurtů, pár minut od nádherných pláží a slunné celoroční počasí vytvářelo pro mou práci ideální podmínky. Vzhledem k dobré angličtině jsem si brzy našel nové přátele, začal pracovat na vylepšování pozic svých svěřenců na tenisových žebříčcích. Díky internetu je snadné být v kontaktu s celým světem, s rodiči, přáteli a známými.
Jak s odstupem dvanácti let svůj krok hodnotíte. Měl přijít dřív, nebo ho litujete a neměl jste ho nikdy udělat?
Ve svém životě nelituji ničeho, protože to je ztráta času a energie. Mám pocit, že načasování bylo ideální, jelikož jsem předtím žil a trénoval kromě České republiky také v Anglii a ve Španělsku. Nasbíral jsem dost zkušeností, které jsem mohl v USA zužitkovat. Trénuji již téměř 30 let a myslím si, že úspěšný trenér – nejen tenisu, ale i dalších sportů či učitel – potřebuje roky a roky zkušeností. Cítím, že s každým rokem mé práce tady v USA se zvyšuje efektivita mého působení a celkový vhled do sportovní problematiky. Pro tento pocit jsem potřeboval hrát tenis od pěti let, vystudovat FTVS, trénovat 30 let jako hlavní povolání, navštívit více než 50 zemí na turnajích, vést tři roky největší sportovní centrum v Česku, trénovat hráče ze všech částí světa, věnovat se rozvoji tenisové techniky, taktiky, fitness a psychologie a neustále se dále vzdělávat. Teprve v posledních letech mohu zodpovědně říct, že vidím celý les – a ne pouze jednotlivé stromy. (smích)
Ve svém životě nelituji ničeho, protože to je ztráta času a energie. Mám pocit, že načasování bylo ideální, jelikož jsem předtím žil a trénoval kromě České republiky také v Anglii a ve Španělsku.
Je Amerika skutečně země neomezených možností?
Nedokážu posoudit Ameriku jako celek, ale řekl bych, že ano. Amerika je obrovská a různorodá. Žije zde 330 milionů lidí, jen samotná Florida má přes 21 milionů obyvatel, tedy jako dvě České republiky. Projet USA ze severu na jih znamená 2 900 kilometrů, z východu na západ 5 500 kilometrů. Pro porovnání – v Česku to je 350 a 600 kilometrů. Ačkoliv jsem USA procestoval několikrát, mým hlavní stanovištěm zůstává Florida. Vidím, že tato země byla vybudovaná na podnikání ve všech formách, na úspěšných imigrantech z celého světa. Filozofií je minimální vměšování státu do života lidí. Proto má člověk pocit, že začít zde podnikat je rychlé a jednoduché. Proto lze mít pocit, že možnosti jsou neomezené. Ony asi opravdu jsou, záleží jen na vás, restrikcí je minimum.
Jak byste porovnal svou životní úroveň tenisového trenéra v Česku s tou současnou americkou?
V USA trávím 10 měsíců, na dva letní měsíce létám do Prahy. Moje životní úroveň je stejná v obou zemích, jediný rozdíl je, že v USA na ni pracuji pět hodin denně, v Čechách 10. V Americe se tedy cítím méně unavený a opotřebovaný tenisem fyzicky i psychicky. Mám zde více času tzv. na sebe, na své koníčky a záliby. Měl-li bych porovnat životní úroveň těchto dvou států, v USA existuje výrazně více ekonomických vrstev obyvatel. Žije zde obrovská velmi silná střední třída, která je vysoko nad střední životní úrovní v Česku. Ale žije zde také mnoho extrémně chudých lidí ve velké bídě a nevzdělanosti. Na opačném pólu jsou lidé tak bohatí, a je jich mnoho, že si to ani neumíme představit. A jsou zde desítky miliónů lidí s podobnými radostmi a problémy a způsobem života jako v Česku. Je nutné podotknout, že zde v USA rovněž pochopíte, jak desítky let komunismu pokřivily a ovlivnily naše charaktery. Mysl a činy Američanů byly vždy svobodné, totalitní režimy se naopak vždy snažily násilně vytvořit iluzi rovnostářství, výsledek toho jsou závist a nepochopení reality světa. Američané chápou, že někdo je na tom lépe, někdo hůře a vůbec to neřeší, protože to tak u nich bylo vždy. Lidé tady milují úspěch, nejen svůj, ale i jiných lidí, což jen dále vylepšuje pocit neomezených možností. Ctižádost a soutěživost jsou tu vnímány jako pozitivní charakterové vlastnosti, úspěch se nemusí skrývat.
Můžete po těch dvanácti letech říci, že jste zabezpečený a žijete bezpečný život?
Zabezpečení je relativní pojem. Nemám rodinu ani děti, takže zodpovídám jen sám za sebe a nároky mám tedy menší. Nemohu si však dovolit přestat pracovat. Pokud bych chtěl, mohl bych si dát rok či dva pauzu. Stejně se k tomu schyluje, jelikož hodlám podniknout dálkovou cestu na kole, která by trvala rok nebo i více. Mám v hlavě několik tras. Jedna varianta je z Aljašky do Chile, tzv. Pan-American Highway, což je nejdelší silnice na světě. Druhou je Velká kanadská cesta (Trans Canada Trail), 27 tisíc kilometrů tras pro cyklisty, která spojuje východní a západní pobřeží Kanady a vede pouze přírodou. Třetí možností je dojet z Prahy na Filipíny, kde mám přátele na jednom z malých ostrovů a žijí tam nádherně pomalým rytmem.
V USA pochopíte, jak desítky let komunismu pokřivily a ovlivnily naše charaktery. Mysl a činy Američanů byly vždy svobodné, totalitní režimy se naopak vždy snažily násilně vytvořit iluzi rovnostářství
Dovolil byste si odhadnout, jestli by se vám toto mohlo podařit v Česku?
Životní styl, který mám zde na Floridě, v Česku aplikovat nejde vzhledem k odlišnému podnebí, přírodě a podmínkám pro tenis. To ovšem neznamená, že zdejší styl je horší nebo lepší. Je jiný a mně maximálně vyhovuje. Navíc je jednodušší být nezávislým trenérem na Floridě, v Čechách máme systém klubů a oddílů a operovat mimo tyto kluby je velmi neobvyklé. Na Floridě je běžné, že hráči i nižších úrovní mají své osobní trenéry, kteří s nimi pracují, cestují a často i bydlí. Mně tento model vyhovuje, jelikož jsem zodpovědný za výkony svých svěřenců.
Připadáte si na Západě svobodnější?
Jelikož jsem měl možnost cestovat celý svůj život, vnímal jsem v době totality a těsně po ní propastné rozdíly v mentalitě lidí žijících ve svobodném světě a lidí žijících za oponou. Byli jsme zvyklí, že nás stát organizuje, nebyli jsme samostatní, nic jsme nevěděli o svobodě pohybu, slova, podnikání. Tyto rozdíly se postupem času srovnávají a v současné době žádný výrazný rozdíl nepociťuji. Česká společnost je dokonce v mnoha ohledech benevolentnější a mírnější než v USA. Zde existuje mnoho nařízení a předpisů, které musíte dodržovat a pokud ne, státní moc vás dostihne v neuvěřitelně krátké době. Vymáhání pokut, pozdních plateb a soudní procesy, to se zde děje tryskovým tempem.
Sportovní trénink ze své podstaty moc liberální není, je to systematizovaná dlouhodobě rozplánovaná činnost.
Nebo naopak do americké liberální výchovy a společnosti zařazujete prvky z doby před rokem 1989, se kterými jste se setkal při svých studiích nebo sportování?
Sportovní trénink ze své podstaty moc liberální není, je to systematizovaná dlouhodobě rozplánovaná činnost. Trenér i sportovec musí mít pochopení pro celý proces, který bez disciplíny nemůže fungovat. S tréninkem souvisí bolest, přemáhání, psychické výzvy a úspěšný sportovec musí tyto aspekty zvládat a v ideálním případě i vyhledávat. Tenis je individuální sport, ve kterém nemáte žádné spoluhráče, kteří by vám mohli pomoci. Trenér nesmí radit v průběhu turnajů, proto jsou ti nejlepší tenisté vysoce psychicky odolní jedinci. Já se snažím skloubit to nejlepší z tenisových systémů po celém světě, tedy česká chytrost a taktika, španělská nechybovost, asijská pracovitost, důraz na perfektní styl, americká kondice a silná psychika. Moje tenisová filozofie je: Čistá technika – elitní kondice – sebevědomá mysl.
Bývalý německý fotbalový reprezentant Matthias Sammer, který vyrostl v komunistické Německé demokratické republice, v rozhovoru pro česká média uvedl, že i do systému Německého fotbalového svazu či Bayernu Mnichov se snažil zařadit prvky socialistické a centrální sportovní výchovy, které znal ze své vlasti nebo bývalého Československa. Rozumíte tomu? Máte to také tak?
Rozumím, co tím myslí. Sportovní střediska mládeže vybírala talentované jedince, soustředila je na jedno místo, poskytla jim státní podporu, zázemí a ty nejlepší trenéry. Tenis je však trochu odlišný, tenisté a trenéři se po většinu roku pohybují po turnajích, proto pro ně není důležité místo, kde hrají, ale s kým hrají a jak kvalitní instrukce dostávají. V těch několika volných týdnech, které profesionální hráči během roku mají, se snaží zapracovat na kondici, korekci techniky či psychiky. To občas vyžaduje izolaci a klid na trénink, a proto se často uchylují do malých privátních klubů, kde je nikdo nevidí a mají soukromí na práci. Tenisová státní střediska v USA neexistují, ale systém akademií, kde děti bydlí, chodí do školy a denně trénují, dělají v podstatě to samé. Rozdíl je v tom, že tam chodí každý, kdo si to může dovolit zaplatit bez ohledu na kvalitu.
Celá společnost je zvyklá na neustálé zdůrazňování světového amerického prvenství, respektování svobody, lidských práv a úctě ke své armádě.
Pokud bychom zůstali u dětí, jak se liší mládež v Česku a v USA? Se kterou se dá lépe pracovat? Která je tvárnější a lépe chápe, vnímá požadavky, úkoly trenéra?
Děti, mládež či dospělí si jsou velmi podobní v Evropě či USA. Najdete skvělé jedince, problematické, rozmazlené, cílevědomé, zlé, podlé, pracovité, líné. Je to většinou zrcadlo rodiny a rodičů, proto my trenéři bedlivě pozorujeme rodinnou situaci a psychické kvality rodičů. Rozdíly tu samozřejmě jsou. Americké děti jsou daleko sebevědomější, dokážou lépe hovořit nebo vystupovat na veřejnosti, nestydí se, což tenisové odolnosti velmi napomáhá. Rodiče je od útlého dětství vychovávají k velikému patriotismu, pýše na svoji zemi, uvědomují si sílu státu, ve kterém žijí. Celá společnost je zvyklá na neustálé zdůrazňování světového amerického prvenství, respektování svobody, lidských práv a úctě ke své armádě. To Američané zažívají v rodině, ve školce, škole, při kulturních, společenských a sportovních akcích. Američané nosí oblečení v barvách své země, vyvěšují si vlajky před dům či na automobily. Americká hymna se zpívá ve stoje se smeknutou pokrývkou hlavy a s rukou na srdci před každou i bezvýznamnou akcí. Nám jako Evropanům to může připadat nepochopitelné či přehnané. Já jsem si na to zvykl, oceňuji to a líbí se mi to. Děti jsou tedy tímto prostředím formovány a nejvíce se to odráží na jejich sebevědomí. Z těchto důvodů se mi lépe pracuje s dětmi v USA, jelikož psychická síla a sebevědomí jsou pro úspěšný vrcholový tenis zásadními faktory. Často se mě známí ptají, jestli je pravda, že úroveň vzdělání v USA je nízká. Situace je taková, že české dítě, které chodí na průměrnou státní školu, je klidně i dva či tři roky vzdělanostně před dítětem z USA. Na druhou stranu existují v USA drahé soukromé základní a střední školy a jejich studenti znalostmi vysoce přesahují ty české. Další rozdíl vidím v tom, že systém školství v USA se více orientuje na týmovou spolupráci, tvořivost, tvorbu projektů a prezentací. České školství se zaměřuje na celkový rozhled, který Američané nemají, ale často mívají hlubší znalosti ve svém specializovaném odvětví.
Již roky jste profesionálním trenérem, nebylo by dalším posunem v kariéře, že byste s některou svěřenkyní nebo svěřencem pronikl na profesionální okruhy WTA či ATP?
Ano, to je vrchol úspěchu trenéra. Prosadit se se svým svěřencem či svěřenkyní na těchto vrcholných okruzích. Věřím, že k tomu směřuji.
Máte někoho takového v týmu? Na jaké jméno bychom se měli připravit?
Moji současní svěřenci mají úspěšně nakročeno do světových juniorských turnajů. Samozřejmě věřím, že se za pár let prosadí i v dospělém tenise. Jména si zatím nechám pro sebe. Pokud se to povede, bude o nich slyšet.
Je toto ono lákadlo – připravovat špičkovou tenistku nebo výborného tenistu a pak sedět v hráčské loži třeba ve Wimbledonu?
Absolvoval jsem jako trenér tisíce turnajů všech kategorií a úrovní. Byl jsem v loži ve Wimbledonu, na tribuně vrcholných juniorských turnajů či za plotem na lokálních turnajích. Zajímavé je, že stále cítím podobný adrenalin, soutěživost a zodpovědnost bez ohledu na úroveň turnaje. Ale samozřejmě, že vrcholné akce jsou motivací a zúročením práce každého trenéra.
Jaký byl vlastně váš sportovní sen jako malého kluka? Chtěl jste vyhrát Wimbledon sám?
S tenisem jsem začínal v šesti letech v roce 1978 v izolovaném Československu, bez informací o vnějším světě. Proto představa výhry ve Wimbledonu byla velmi iluzorní. Hrál jsem a trénoval z čiré radosti ze sportu a s představou vyhrávat na českých turnajích. Odmala jsem trénoval každý den a trávil víkendy na turnajích po celé republice. Tzv. železná opona se pro mě jako hráče otevřela příliš pozdě. Bylo mi 18 let a rozhodl jsem se studovat na FTVS trenérství. V té době byl vedoucím tenisové specializace docent Šafránek, který mi pomohl uvědomit si, že se chci stát trenérem. Již v průběhu studií jsem začal trénovat své dvě první hráčky. Bavilo mně to, holky byly úspěšné a moje trenérská kariéra se začala rozvíjet. Zásadní přínos studia na FTVS bylo doplnění znalostí sportovní vědy k tenisové odbornosti. Mnoho věcí, které jsem se tam naučil, jsou stále opěrnými pilíři mé práce. Vidím, jak je důležité neustálé vzdělávání, sledování nových trendů a respektování již objeveného.
Česká komunita, ač je početná, není ovšem v těsném kontaktu. Každý má svou cestu a plány a jde po této cestě, jak bývá u tenisu zvykem, individuálně.
Žijete na Floridě, kde je silná česká nejen tenisová komunita. Jste jako Češi v kontaktu? Pomáháte si či snad trénujete některého z potomků českých tenistů nebo hokejistů?
Žiji na Floridě ve městě Bradenton. Spolupracuji s potomky několika českých tenistů i hokejistů. Česká komunita, ač je početná, není ovšem v těsném kontaktu. Každý má svou cestu a plány a jde po této cestě, jak bývá u tenisu zvykem, individuálně. Vzhledem k tomu, že zde bydlím a pracuji, nechci uvádět konkrétní jména, jelikož tito sportovci a jejich rodiny zde žijí v určitém ústraní a anonymitě a nepřejí si většinou poskytovat detailní informace.
Takže každý si hledí svého a krajany bere jako konkurenci?
Každý si hledí svého, ale ne proto, že krajané jsou konkurence. Ale proto, že uspět ve světě tenisu je natolik specifická a individuální výzva, že každá rodina musí uzpůsobit svůj životní styl přesně na míru svým dětem, to nedává moc prostoru pro vzájemnou spolupráci. Každý hráč má jiného trenéra, jiný typ kondiční přípravy, odlišný turnajový kalendář, jinou psychiku. Je to ryzí individualismus a vysoce náročný způsob života, který na hráče a jejich rodiny klade vysoké nároky po všech stránkách. Pro mě jako trenéra je kontakt a spolupráce s těmito rodinami velmi motivační, jelikož mám možnost si vzít inspiraci z jejich úspěchů, které dále přenášejí na své potomky. Společným jmenovatelem je stanovení jasných a vysokých cílů, pracovitost, dotahování projektů do konce a psychická odolnost.
Petr Zoul (47)
Vzdělaní: Gymnázium Budějovická, Fakulta tělesné výchovy a sportu v Praze, obor trenérství a angličtina, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, obor anglistika a amerikanistika.
Zaměstnání: Tenisový trenér (po celý život).
Koníčky: Hra na housle, kytaru a kontrabas (byl v Čechách členem folkové hudební skupiny, pro kterou skládal písně), klasická hudba (studoval hru na housle, byl členem Pražského studentského orchestru, který byl velmi úspěšným tělesem s koncerty po celém světě), cyklistika silniční, horská i turistická, četba, vodáctví a ostatní outdoorové aktivity.
V poslední části rozhovoru pro CNN Prima NEWS popíše Petr Zoul praktické stránky života v USA.
