Reformy důchodového systému
K návrhu důchodové reformy, kterou hodlá v říjnu představit ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD), nejsou skeptičtí jen opoziční politici, ale také vládní kolegyně Maláčové a šéfka státní pokladny Alena Schillerová (za ANO). Hrozí tak, že zásadní změnu penzijního systému navzdory slibům nedotáhne do konce ani vláda Andreje Babiše (ANO). Má na to poslední rok, pak jí skončí mandát. Nebyla by ale prvním kabinetem, který svůj slib nedodržel.
Alena Schillerová v rozhovoru pro web CNN Prima NEWS označila návrh Maláčové na důchodovou reformu pouze za nároky na výdajovou stránku. Nad reformou podle ní není ani shoda v koalici, přitom ji vláda slíbila ve svém programovém prohlášení. Nyní to ale působí tak, že na ni téměř rezignovala a omezila se pouze na nesystémové kroky v podobě jednorázových příspěvků důchodcům. A to i přesto, že sama Maláčová říká, že v prosazení reformy věří.
„Když se podíváte do střev (návrhu reformy – pozn. red.), tak se tam vůbec neřeší příjmová stránka. Není to reforma, jsou to jen nároky na výdajovou stranu,“ řekla Schillerová. K návrhu, který hodlá ministryně Maláčová spolu s předsedkyní důchodové komise a rektorkou Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou představit v půlce října, je kritická i opozice. Už dříve ji zpucoval i Babiš a sliboval vlastní expertní tým. O tom ale není nyní vůbec slyšet.
- Jádro dnes připravované reformy ministerstva práce je rozdělení veřejného důchodového pilíře na dva. Z nultého by se vyplácel solidární základní důchod, vyplácen by byl z daní. Z prvního by se z odvodů poskytovala zásluhová část podle odpracovaných let, výdělků a počtu vychovaných potomků.
Prakticky neřešitelný problém
Zřejmě tedy spějeme k možnosti, že ani současný kabinet reformu do konce nedotáhne. Reforma penzijního systému se přitom stala snad vůbec největší výzvou všech politických garnitur, které se u nás po listopadu 1989 vystřídaly.
Každá z vlád si totiž byla vědoma, že stojí tváří v tvář prakticky neřešitelnému problému. A sice zařídit důstojné penze pro stávající důchodce (včetně udržení či dokonce zvýšení jejich kupní síly) a zároveň pracující připravit na to, že se na podzim svého života budou muset finančně zajistit sami, ovšem za současného odvádění části svých výdělků těm, kteří již důchodového věku dosáhli.
Máte-li pocit, že jde o kvadraturu kruhu, vidíte to správně. Neexistuje totiž řešení, které by bylo zcela bezbolestné. Případnou reformu penzijního systému vždy někdo takzvaně odskáče. Ať už stávající důchodci, nebo stávající pracující, případně jejich ratolesti na zapojení do pracovního procesu teprve čekající. Úkolem expertů, ale i politiků, je tedy připravit takovou variantu, která by zatížila všechny generace napříč, aby se břemeno změny penzijního systému co nejvíce rozložilo a každý jednotlivec nesl na svých bedrech jen část finančního diskomfortu.
Úspěšný byl jen Nečas, ale pouze nakrátko
Přestože vzniklo několik odborných komisí pro reformu penzijního systému (ta, kterou vede Danuše Nerudová, je již šestá v pořadí), Česko své penze financuje primárně stále prostřednictvím takzvaného Pay-As-You-Go (PAYG), tedy průběžného systému. Jediný politicky úspěšný pokus o reformu provedený vládou Petra Nečase (ODS) nakonec skončil jejím zrušením koalicí stran ČSSD, ANO a KDU-ČSL o několik let později. A tak tato část veřejných financí dosud postrádá druhý z celkově tří pilířů, a sice fondové financování na povinné bázi.
Problém spočívá mimo jiné v tom, že ani odborná veřejnost není schopná se shodnout na optimální variantě. Proto nás i v dalších letech čeká nejspíše neustále ad hoc úprava parametrů tak, aby byl celý systém ufinancovatelný. Neobejdeme se tak zřejmě bez neustálého navyšování věku pro odchod do důchodu, ledaže by někdo měl odvahu zvýšit sazby pro odvody určité části výdělků právě směrem ke stávajícím důchodcům.
To ovšem naráží na skutečnost, že již dnes je u nás proklatě vysoké zdanění práce, což nám mimo jiné vytýkají relevantní mezinárodní organizace typu OECD. Kdo jednou vyřeší český penzijní systém, vejde nepochybně do dějin.
