Teplota stoupá a stoupá, asfalt se již podobá horké kaši, Sahara se stěhuje do Evropy i do Prahy. Tak líčil československý deník Práce v červenci 1947 nekonečnou vlnu veder, která v hlavním městě začala již počátkem června. Podobně dramatický průběh měla i staletá vedra v roce 1911. Současná tropická horka už katastrofy z let 1911 a 1947 nemohou překonat.
Letošní letní počasí má daleko i k tropickému počasí z let 2003, 1994, 1983, 1963 či 1911. „Úzkost a bázeň před budoucností všude patrna; dvanáctinedělní sucho a pětinedělní saharské vedro nepamatuje nikdo,“ informoval v srpnu 1911 pražský deník Národní politika.
Úžehy, mdloba, smrt
Každý den si vedra brala další oběti, citovaný deník například 2. srpna 1911 informoval o dvou mrtvých při polních pracích: „V Merklíně pracoval na poli 59letý nádeník Josef Tousil bez ohledu na pražící slunce, až upadl úžehem do mdloby, po níž následovala po chvíli smrt. Totéž neštěstí stihlo 47letou Annu Koutskou v Tymákově u Plzně.“
Vedra trápila celou Evropu a 3. srpna 1911 přišla do Prahy například tato telegrafická zpráva: „Z Londýna, 3. srpna. Na parníku Thunderer zešílel horkem topič. Pravil k svému soudruhovi: ‚Zblázním se horkem!‘ A hned na to podřezal se břitvou.“ Podobná zpráva byla odeslána z Frankfurtu nad Mohanem: „Z Frankfurtu n. M., 3. srpna. Nedaleko Wiesbadenu skočil studující Pagenstecher, syn gymnasiálního profesora, do Rýna a utonul. Zešílel horkem.“
Pravá muka topičů parních lokomotiv
Teploty v českých zemích se tehdy vyšplhaly na 35° Celsia ve stínu, takže třeba topiči v parních lokomotivách údajně pracovali až v sedmdesátistupňovém vedru. „Personál na strojích u vlaku vytrpí za nynějšího parního počasí pravá muka, která však tito mužové opravdu hrdinně snášejí,“ líčil tisk.
Deník dokonce citoval jednoho z topičů na pražských lokomotivách: „Slunce praží na stroj, který sám vydává nesnesitelný žár. Vzal jsem s sebou teploměr a pověsil jsem si jej na kabát. Ukazoval 72 stupňů Celsia. Dvěma topičům zaměstnaným na vlaku spustila se v poledních hodinách krev a u Zdic jeden klesl v bezvědomí následkem úžehu. Hrozné to útrapy při tak zodpovědné službě. A cestující ve vlaku ani netuší, v jakém jsou nebezpečí, kdyby náhodou sluneční úžeh postihl strojvůdce a topiče zároveň.“
Jako u žhavých kamen
A tady je jedno poutavé autentické kronikářské svědectví z léta 1911, konkrétně z Červeného Kostelce: „Dne 29. července o 1 hod. 30 min. odpol. ukazoval teploměr na zahradě ve slunci 51 °C. Měl jsem černý kabát na sobě a již za tu maličkou chvilku cítil jsem, jako bych byl v bezprostřední blízkosti žhavých železných kamen. Musil jsem uprchnouti. Fazole za tento den, ač byly třikrát zalévány, do večera nadobro uschly.“ Tolik kouzlo nechtěného.
Před horkem sice Pražané i v roce 1911 utíkali na letní byty, ovšem příliš si nepomohli, jak dosvědčuje následující zpráva z Klánovic: „Zdejší villegiatura (venkovská vila pro letní pobyt – poznámka redakce), letos hojně pražskými rodinami navštívená, postižena krutě suchem a parnem. Teplota dosahuje v hodinách poledních již řadu dní 46 °C na slunci a ochlazuje se v noci pouze na 23 °C a každým novým jitrem počíná výheň znova. Poněvadž v krajině zdejší již po 11 týdnů nesprchlo, jest veškerá vegetace spálena a stromoví počíná žloutnouti.“
V sobotu 29. července 1911 tropická horka nepřežil například šafář z Prahy. „Účinky nesmírných veder začínají býti povážlivé. Pod úžehem slunce klesl 52letý Václav Tuháček, šafář v ohradě firmy Váňa a Ulbert na Smíchově, a v bezvědomí byl vezen do všeobecné nemocnice. Nepřivezli však nebožáka živého, neboť na cestě zemřel.“
Bitva o sodovou vodu
Na slunci padl ve stejný den i obecní zřízenec Václav Strach, dělník Malín a topič Bárta, všichni byli v bezvědomí odvezeni do nemocnice, kde za několik hodin umřeli. Ve dvě hodiny odpoledne bylo v Praze 35 stupňů Celsia ve stínu.
Vedra v roce 1947. Střední Evropa i Praha se proměnily v Saharu. Zdroj: archiv
Ve stáncích se sodovou vodou se ovšem nebylo možno občerstvit, neboť ve fabrice největšího pražského výrobce sody se stávkovalo: „Hostinští a maloobchodníci mají již kolik dní potíž s nedostatkem sodové vody, poněvadž v Zátkově továrně stávkují kočí. Nával do továrny je tak velký, že vozíky zatarasily nejen celé nádvoří, ale i ulici, že elektrická dráha nemohla jezditi.“ Rozlícení hospodští a hokynáři pokřikovali na stávkující dopravce továrny a zároveň se hádali i mezi sebou o místa ve frontě na sodu. Rozjitřený dav musela několikrát uklidňovat policie.
V komentáři Národní politiky tak právem zazněl tento vzdech: „Den za dnem přicházejí nové a nové zhouby, tak že již začíná býti z úpalu slunečního hrůza.“ Na Labi se zastavila lodní doprava už i v nejvodnatějším úseku u Hřenska. Kvůli nedostatku vody stály továrny a jejich zaměstnanci zůstali bez mzdy. Přibývalo požárů ze sucha, hořelo například v Nivnici u Uherského Brodu, kde nebylo čím hasit. Oheň se pro nedostatek vody rychle rozšířil a zničil 20 domů.
Dnešní meteorologové považují léto z roku 1911 za nejteplejší za posledních nejméně 200 let. Vedra byla dokonce větší než při pověstném katastrofickém suchu v létě roku 1947, která záhy přiblížíme.
Policie chránila plovárny
Ve stínu 38 stupňů Celsia, na slunci 46: takové bylo podle deníku Národní politika počasí v české metropoli v úterý 25. července 1911. Ze všech koutů monarchie také přicházely zprávy o obětech: „Zemřel slunečním úžehem. Z Plzně. (Původní zpráva). V poledne padl na Jikalce v Plzni stavební dělník 59letý Karel Fremund a vkrátku zemřel následkem slunečního úžehu.“
Rolníci také na konce července začali sčítat škody. Úroda byla prachmizerná a vyhlídky na zimu děsivé: „Zelená píce, kterou dobytek se krmí, není. Na místě luk a jetelišť holé sežehnuté suchopáry. Studny vysychají a stromoví schne. Každý hledí smutně do budoucna, jak bude, když není ani píce, ani slámy, ani zrna. Po jeteli zvaném strnišťák ani památky, ten úplně vyhořel. Jaká píce bude na jaře? Co s dobytkem? Prodává-li hospodář nějaký kus, řezník chce jej velice levně. Věru smutné vyhlídky do budoucna a naděje na déšť není.“
Kdo se nedostal na plovárnu, šel se svlažit do řeky, jenže bez plavčíků se neobvykle zvýšil počet utonulých.
Velkoměstské plovárny byly přeplněné takovým způsobem, že se před branami koupališť lidé rvali o vstupenky, v Praze i tehdejším hlavním městě monarchie. „Z Vídně. 25. července. Zde došlo k dalším případům slunečního úžehu a smrti z vedra. Plovárny jsou tak přeplněny, že přestalo vydávání lístků. Zástupy obléhají plovárny a na plovárnu v Císařských mlýnech se stal bouřlivý útok, jejž policie stěží odrazila.“
Kdo se nedostal na plovárnu, šel se svlažit do řeky, jenže bez plavčíků se neobvykle zvýšil počet utonulých. Jen v Dunaji v okolí Vídně se 24. července utopilo osm lidí, vesměs mladíků a často i vídeňských Čechů, mimo jiné takto zemřel osmnáctiletý sluha Bedřich Bareš, jedenadvacetiletý čalounický pomocník Stanislav Černý a dvaadvacetiletý kovodělník Jan Šabek.
Počasí jako mediální hit
Letošní červnové hicy zatím ani zdaleka neotřásly českým teplotním rekordem z 20. srpna 2012 z Dobřichovic, kde teploměr vyskočil na 40,4 °C. Do té doby platil rekord z 27. července 1983 z Uhříněvsi, kde bylo naměřeno 40,2 °C.
Vedrům se ale dnes média věnují mnohem víc než v minulosti, vždyť zmíněný rekord z roku 1983 dobový tisk odbyl v jediné větě. „Příčinou abnormálního horka je tropický vzduch, který nad naše území pronikl až z Afriky,“ napsalo Rudé právo. Toť vše. Jen Mladá fronta přinesla navíc komentář kritizující výrobce limonád: „Na obilných lánech lze v těchto dnech vidět i střepy. Lahve s limonádami se totiž dokážou při třicetistupňových vedrech roztrhnout.“
Pomoc zaplacená hladomorem
Vedrům z roku 1947 se nyní nepřibližujeme ani náhodou. „Po celé jaro, léto i na podzim bylo jako na Sahaře,“ popisuje tehdejší počasí kronika obce Bezkov na Znojemsku. Sucho odstartovalo hned po dubnovém tání a trvalo do konce srpna, na sklonku léta se dal u Vídně přejít pěšky Dunaj. Následky byly nedozírné: „Zrno předčasně uschlo, stejně jako jetele a jiné pícniny z jara zaseté. Brambor bylo málo a velikost jejich převládala kol čtyř centimetrů v průměru a pro svoji zvadlost byly nepoživatelné.“
Komunistický poslanec Karel Tula tehdy uvítal potravinovou pomoc Československu, kterou zajistil sovětský diktátor a generalissimus Stalin: „Čas od času, jedenkrát, dvakrát za století, přichází takové katastrofální sucho, jakého jsme byli svědky letošního roku, a podíváme-li se do minulosti, vidíme, jaké to mívalo následky. Hlad, mor a jiné nemoci se musely později odstraňovat po celou řadu let, ba i po celou řadu desetiletí. V dnešní době, kdy nám bude pomáhat SSSR, nebude naše situace tak neobyčejně těžká.“
Demokratická část politického vedení Československa se podřídila komunistům a odmítla účast na rozsáhlé hospodářské pomoci z rukou amerických spojenců (Marshallův plán).
Koláž z dokumentů k hladomoru v Rusku, který v roce 1947 výrazně prohloubila potravinová pomoc Stalina bratrskému Československu. Foto NOKTA, Ruská federace Zdroj: NOKTA
Obilí tak přišlo z Ruska, kde kvůli suchu v letech 1946 a 1947 zemřely až dva miliony lidí na hladomor, zejména na Ukrajině a v Moldávii. Drastické důsledky hladomoru prohloubila právě pomoc Československu, kde přitom žádný hladomor nehrozil a obilí mohli poslat Američané.
Úloha tropických veder v politice
Potravinová pomoc ze Sovětského svazu nicméně komunistům pomohla získat další příznivce a únorový převrat z roku 1948 tak měl nové zastánce. Tohle se třeba o Stalinových dodávkách potravin dočteme v kronice Kyjova na Hodonínsku: „Toto katastrofální sucho mohlo u nás způsobit velký nedostatek potravin, neúroda byla katastrofální. Bídu však zažehnala včasná a účinná pomoc Sovětského svazu, a tak Spojené státy, očekávající vlivem zrádných živlů u nás, že bude vhodná půda pro kontrarevoluci, se jí toho roku nedočkaly. KSČ bděla!“
A závěrečné poučení? Všechno už tu bylo, tropická vedra se do Čech i na Moravu vrací se železnou pravidelností. A někdy mohou horka a sucha dosáhnout i značný vliv na domácí politiku.
Mimochodem, parlamentní volby jsou za rohem.
