Dám ti facku, opičáku! Čeští poslanci si rozbíjejí nosy od konce 19. století

Sprosťák, drzý žid, všivák, opičák i pitomec. To jsou nadávky, kterými se častovali poslanci na schůzi sněmovny už v roce 1911. Poslanec Lubomír Volný (zvolený za SPD, nyní nezařazený) jen navázal na dávné rváče a křiklouny v parlamentních lavicích. Nejčastěji se čeští politici prali v dobách císaře Františka Josefa I. a za první republiky, po roce 1989 se do sebe pustili třeba Miroslav Macek a David Rath.

Česká politika prý stále více hrubne verbálními a nyní již také fyzickými ataky. Jenže tuzemští politici jsou proslulými rváči nejméně 130 let, už v rakouském parlamentu (Říšské radě) se škrtili a mlátili pěstmi. Třeba většina poslanců zvolených v roce 1897 do Říšské rady se mohla v předvolební kampani klidně zaštítit heslem „Volte rváče!“ Svým chováním to dokázali již záhy poté, co usedli do sněmovních lavic.

Jako by to nebyli poslanci, ale zvířata

„Za ohlušujícího hřmotu a povyku bylo vidět, jak se míhají ruce ve vzduchu a jak dopadají pěstě na hlavy poslanců, jak si tito rvou vlasy a smýkají sebou,“ popsal sociálnědemokratický deník Právo lidu parlamentní rvačku z 24. listopadu 1897. Vzduchem létala křesla a slovy deníku to byla prostě mela: „Poslanci se rvali hůře nežli neuvědomělá venkovská chasa při muzice.“

Politikové se vzájemně škrtili, mezi čtyřmi sty dvaceti pěti poslanci parlamentu ze všech zemí tehdejší monarchie se dokonce zableskly i čepele nožů. „Tak daleko to došlo, hrozná podívaná. Jako by to ani nebyli lidé, ale zvířata. Celá řada poslanců byla poraněna a poškrábána.“

Napětí ve sněmovně Říšské rady způsobila takzvaná Badeniho jazyková nařízení, podle nichž se v Čechách a na Moravě zaváděla čeština jako úřední vnitřní jazyk. Němečtí poslanci z českých zemí nařízení odmítali a začali blokovat jednání parlamentu. Zdržovali, jak jen mohli, jejich obstrukce se vystupňovala 28. října 1897 rekordním patnáctihodinovým (!) parlamentním projevem brněnského poslance Otty Lechera.

Udržal tluče do Bernera hrozně pěstí

Pokus předsedy parlamentu omezit obstrukční praktiky vyústil 24. listopadu 1897 v první bitvu, kdy se čeští mladočeši servali s německými poslanci z Čech, zatímco sociální demokraté zůstali stranou a v Právu lidu se pohoršovali: „Sněmovna byla svědkem hrozného škandálu, jaký se neudál v žádném jiném parlamentu.“

Jenže o dva dny později se s mladočechy poprali i sociální demokraté. Rozlítil je návrh, že výtržnictví ve sněmovně bude trestáno vyloučením z jednání na třicet dnů. A to bez diet! Český sociální demokrat Arnošt Berner se vrhl na předsednický stůl, smetl akta a rozhodil je po sále. Záhy přichvátali mladočeští poslanci Lang, Udržal a další. „Udržal tluče do Bernera hrozně pěstí, pak přiběhl ještě dr. Dyk a zasadil mu několik ran do hlavy a venku svržen Berner ze schodů,“ popsal vřavu přímý svědek, telefonický zpravodaj Práva lidu.

Bídný pse aneb Rozmlácený parlament

Poslanci se rvali i v Zemském sněmu Království českého v Praze, třeba 15. října 1908. „Český agrárník Sojka uchopil německého agrárníka Mayera za vlasy a cloumá jím. Němečtí poslanci spěchají Mayerovi na pomoc, vyzdvihují ho na ramena a pomáhají mu v útěku.“ Ne, tohle není popis hospodské veselice, takto novináři líčili dvanáctou říjnovou schůzi českého parlamentu, na které se slovní česko-německé půtky proměnily v hromadnou rvačku. A sněmovnou kromě facek lítaly i stoly, lavice a kalamáře s inkoustem.

„Schůze skončila za hnusné hospodské rvačky, při níž se poslanci bili, políčkovali, rvali svým sokům vlasy, rozbíjeli nábytek,“ konstatoval reportér Práva lidu. Sociálnědemokratický deník přitom nestranil českým ani německým poslancům a chování všech označil jako „ničemné dílo“. Právo lidu například podrobně popisovalo, jak se německý poslanec Wolf s výkřikem „bídný pse“ vrhnul na českého poslance Kartu.

Rána střídala ránu. Český agrárník Douša rozmlátil stůl pro stenografa. Poslanec Švehla se rval s poslancem Schreinerem, Klofáč s Glöcknerem a společně s dalšími rváči vytvořili „husté klubko zmítajících se těl“. Poslanec Josef Babánek marně tišil dav výkřikem: „Největší lotry poslali sem z knajp a putyk!“ Ve čtyři odpoledne proto předseda sněmovny prohlásil schůzi za skončenou, ale nikdo ho neslyšel. Zvonil tak prudce, že se držadlo zvonku urvalo, a poslanci dále pokračovali v bitvě.

Dám ti facku, ty opičáku, ty pitomče!

Psalo se úterý 7. února 1911 a na pravidelném zasedání rakouského parlamentu nic nenasvědčovalo tomu, že za chvíli se sněmovna promění v nádražní krčmu. Rvačce předcházela hádka poslanců nad novelizací zákona o podomním obchodu, které se zúčastnilo i několik českých poslanců. Hádka vyvrcholila sérií výhružek.

Poslanec Mahler: „Pane, jste-li tak hloupý, že tomu nerozumíte, nemluvte!“ Poslanec Malik: „Drzý žide!“ Poslanec Mahler: „Vy jste všivák!“ Poslanec Myslivec: „To je židovská drzost!“ Poslanec Malik: „Dám ti facku, ty opičáku, ty pitomče!“

A pak začala pranice, kterou barvitě vylíčil pražský deník Národní politika: „Poslanec Malik chytil dra Mahlera za kabát a dal mu ránu. Sociální demokraté dr. Liebermann a dr. Diamand zakročili a rozdvojili oba bojovníky. Křesťanští sociálové němečtí i čeští, zejména bratři Myslivcové, křičeli na profesora Mahlera.“

Z českých poslanců se stali nejaktivnějšími účastníky vřavy klerikální politici bratři Myslivcové. A pražská Národní politika celou událost označila jako „odporný výjev“, za který by se čeští politikové měli pořádně stydět.

Bouchací kuličky

Nestyděli se, byť parlamentní schůze v meziválečném Československu narušovaly především verbální potyčky. A nebylo výjimkou, když vulgární výroky podpořily ohlušující rány bouchacích kuliček, píšťalky a sirény; podobné scény se například odehrály po volbách v roce 1929 při čtení vládního prohlášení.

Výtržníky z řad komunistů uklidnilo až vyloučení dvaadvaceti ze třiceti rudých poslanců z jednání sněmovny na deset zasedání.

Řádění komunistů výmluvně dokumentují poznámky v dobových stenografických záznamech, například ze schůze konané 13. prosince 1929: „Výkřiky komunistických poslanců. Komunističtí poslanci tlukou do stolků. Buší zásuvkami. Pískají na píšťalky. Házejí sněmovní tisky na ministerskou lavici. Někteří házejí praskající kuličky.“ Občas zapěli Internacionálu či píseň Rudý prapor. Když se pak v dalších dnech komunisté dostali oficiálně ke slovu, vzkázali prostřednictvím poslankyně Hodinové, že stávající vláda je „vládou fašistickou, vyloženou fašistickou diktaturou“.

Těsnopisecké zápisy se díky vulgaritám komunistických poslanců začaly podobat slovníku sprostých slov, předsednictvo sněmovny proto v roce 1931 rozhodlo, že ortodoxní výpady levice nebudou nadále uchovávány pro dějiny. Od té doby vulgarismy v zápisech nahrazovala věta: „Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. listopadu 1931 podle § u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.“ Například při nedlouhém projevu komunistického poslance Kopeckého z 28. listopadu 1931 se tato věta objevuje v zápise více než dvacetkrát.

Porevoluční facky

Parlamentní politika po roce 1948 se obešla bez fyzických a vulgárních excesů. Režim, který nepřipouštěl žádnou politickou opozici, bojoval jen s úplným mentálním otupěním poslanců. Řešení sporů políčkem se tak do veřejné politiky vrací až po roce 1989. Proslulá je pranice mezi Miroslavem Mackem a Davidem Rathem, ale zdaleka to nebyl jediný porevoluční incident.

V pozapomenutí již upadla třeba takzvaná „podsedická facka“, když v létě roku 1995 napadl poslanec ČSSD Jozef Wagner stranického kolegu Václava Grulicha. Napadený byl šestnáct dnů v pracovní neschopnosti.

Nejznámějším bitkařem z řad poslanců se po roce 1989 stal předseda republikánů Miroslav Sládek. Například při volbě prezidenta republiky v lednu 1993 se dostal do fyzického střetu s poslancem Tomášem Fejfarem (ODS), divoká strkanice se odehrála ve dveřích toalet. Aktuálně jde ve Sládkových stopách především Lubomír Volný.