Přinese současná vlna takzvaných ledových dnů pokoření národního mrazového rekordu z roku 1929? Na stanici Státního ústavu meteorologického v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřil tehdy profesor Jaroslav Maňák minus 42,2 stupně Celsia. A zhruba ve stejnou chvíli v blízké Stropnici u Římova zmrzl vsedě u stolu jistý Tomáš Kubala. „Byl sousedy nalezen tak zmrzlý, že tvořil ledový rampouch,“ napsaly Lidové noviny.
Vytrvalý mráz je v České republice v posledních letech vzácným hostem. Na aktuálně ohlášené ledové dny, kdy se podle meteorologů teplota ani přes den nevyhoupne nad bod mrazu, se proto veřejnost i média těší skoro jako na cirkusovou atrakci. Rekordní mráz ze zimy v roce 1929 ovšem v tomto týdnu asi překonán nebude, to by musel teploměr ukázat teplotu nižší než minus 42,2 stupně Celsia.
Po poměrně teplém prosinci 1928 přišel v lednu 1929 tuhý mráz, který panoval nepřetržitě až do března. „Zima se ujala vlády se vší krutostí. O vánočních svátcích začaly sněhové prášenice s krátkou přestávkou. O Novém roce pak za mrazivého větru počal se sypati sníh a padal téměř nepřetržitě několik dní a napadalo jej přes metr vysoko,“ uvádí se v kronice městečka Borovany nedaleko Českých Budějovic. A právě na stanici Státního ústavu meteorologického v Litvínovicích u Českých Budějovic pak 11. února 1929 padl rekord arktického rázu, který dosud nebyl překonán.
„Kdo sleduje novinářské lokálky, zachvěje se co chvíli pod dojmem zprávy o ztrátě lidského života následkem mrazu, jenž proměňuje v led teplou lidskou krev,“ přemítal komentátor Národních listů, když 11. února 1929 padl mrazový rekord. Sibiřská zima si v celém Československu vyžádala desítky obětí.
Chladící skříň jménem Československo
Byl to paradox, ale k nejoblíbenějším vánočním dárkům v měšťanských rodinách patřila v roce 1928 „chladicí skříň“ čili lednička. „Darujte k Vánocům to nejkrásnější, co jste dosud mohli dát,“ inzerovala v pražském časopise Světozor společnost Frigera, která dodávala ledničky firmy General Motors. Nikdo z kupujících nemohl tušit, že od 1. ledna až do 8. března 1929 nevystoupí teploměr ani jediný den nad nulu. A že se tak v chladicí skříň promění celá republika.
Téměř čtyřicet dnů za sebou mrzlo i v pravé poledne. A nad Prahou se často proháněly sněhové metelice, 30. ledna 1929 se dokonce kvůli černým sněhovým mrakům udělala podivuhodná polotma i za bílého dne. „Všude se odklízejí hromady sněhu. Silný mráz, který včera ráno byl 16 stupňů pod nulou, ztěžoval práci. Dopoledne se nad Prahou snesla tma, která vydržela do poledne a způsobila značný rozruch a chaos,“ popisovaly Lidové noviny obavy pověrčivých obyvatel. „Obecně se konstatovalo, že po sněhových vánicích, chřipce a sibiřských mrazech je tma novou egyptskou ranou, a teď se již čeká jen na kobylky, aby dokončily dílo zkázy,“ líčilo zpravodajství oblíbeného deníku.
Tramvaj minus 30
Vchod do chladírny. Průvodčí půjčuje na požádání bačkory. Kdyby byl alespoň čaj s rumem. To jsou zase některé ze sarkastických nápisů, které cestující vyryli v lednu a únoru roku 1929 mezi ledové květy zamrzlých oken pražských tramvají, neboť i uvnitř vozů teploty klesaly až k minus třiceti stupňům. V ulicích praskalo vodovodní potrubí a skomírající železniční doprava vyvolala uhelnou krizi.
Vlaky nabíraly mnohahodinová zpoždění již od počátku ledna, do 10. února 1929 se ale s krajním vypětím dařilo dopravu na železnici držet v provozu, pak následoval kolaps. „Následkem mrazu praskaly kolejnice. Uvolňování tratí ale bylo neobyčejně svízelné, mráz dosáhl na místě minus 28 stupňů, takže ani zapálení velké hranice mnoho nepomáhalo,“ popsal Moravskoslezský deník vykolejení rychlíku 72 mezi Brnem a Přerovem právě v neděli 10. února. Na pomoc proti přírodě byla povolána armáda.
Bílá tyranie
A v pondělí 11. února udeřil dosud nepřekonaný mráz, stále platný rekord padl na již zmiňované stanici v jihočeských Litvínovicích. Rekord minus 42,2 stupně Celsia byl změřen ve Stecherově mlýně, stanice však byla zrušena již roku 1945. Jediným svědectvím je tak archivní složka se zápisy měření a dobový tisk. „Třeba článek v Budweisser Zeitung z 13. března 1929,“ ukazuje bývalá meteoroložka Svatava Křivancová zažloutlý výstřižek s článkem, pod nímž je podepsán profesor Jaroslav Maňák. Právě on teplotní rekord zaznamenal a vědecky popsal.
Nebývalá zima ochromila i činnost policie, jak napsal Moravskoslezský deník: „Frýdeckému strážmistru Bučkovi, který měl noční službu, zmrzl pendrek tak, že se mu rozskočil ve dví, když s ním přišel do tepla.“ Mráz naše předky na počátku roku 1929 doslova mořil, takže Karel Scheinpflug sepsal pro Lidové noviny fejeton s výmluvným názvem Bílá tyranie: „Jediný úspěch přinesly ty mrazy přece republice. České Budějovice dosáhly evropského rekordu na teploměru. Místo k točnám může Nobile zamířit na příští výpravu do tohoto města, kde nalezne stejnou zimu a méně ledních medvědů.“
Vládní boj se zlobohem bílé smrti
Státní meteorologický ústav hlásil 11. února ráno třeba v Německém Brodě teplotu minus 36 stupňů Celsia, ve Slezsku minus 40 a na kbelském letišti minus 30 stupňů. Mráz naplnil nemocnice i ordinace lékařů: „V Brně přišlo v pondělí sto dělníků Zbrojovky s omrzlinami, v Praze muselo být ošetřeno několik set lidí.“ Nejčastěji šlo o omrzliny uší, přičemž chránítka uší byla ve všech velkých městech vyprodána.
Tuhé mrazy přiměly v půlce února novou československou vládu zahrnout boj s přírodními živly dokonce do vládního prohlášení. „Jednoty spolupráce všech potřebujeme už v této hodině. Podstupujíce těžký zápas s přírodními běsy, musíme učiniti rukou společnou a nerozdílnou všechna nejmožnější opatření, abychom zvítězili proti zlobohu bílé smrti,“ přidal na okraj programového prohlášení předseda vlády František Udržal 15. února.
Vojáci, pijte rum!
Premiéru Udržalovi, který ve funkci vystřídal nemocného Antonína Švehlu, ale mráz první dny vládnutí řádně zkomplikoval. Podle opozice a tisku si vláda se zimní nadílkou vůbec neporadila. Jedna ze sžíravých zpráv Lidových novin o zhroucení provozu na státní dráze se dokonce v polovině února stala záminkou pro brněnského cenzora – inkriminované vydání novin nechal celé zkonfiskovat. Teprve pod stupňovanou palbou sněmovny vydal ministr obrany rozkaz k „pomocné vojenské asistenci“. Dosud totiž trávilo nedostatečně vybavené vojsko mrazy spíše ve vytopených ubikacích kasáren.
Dvouhodinová varta vojáků byla zkrácena na půl hodiny a mužstvo dostalo rozkaz: „Protopit, kolik vydrží kamna, a celý den pít horký čaj s rumem!“ Takový příkaz alespoň padl v dřevěných kasárnách v Praze-Motole. V průběhu února až třetina československých strojvůdců ulehla s těžkými chřipkami a ostatní museli vyhledat lékaře kvůli četným omrzlinám rukou, uší a nosů. Železničáři prý plakali bolestí jako děti, když však některý ze strojvůdců žádal o pomoc nadřízené, nejčastější odpovědí mu prý bylo rychle zavěšené sluchátko. Jan Vácha se vydal opravit v pátek 16. února prasklou kolej ze svého domku nedaleko Třeboně, nalezen byl až po pěti dnech zapadlý hluboko v závěji.
Blížíme s k době ledové
Vltava v Praze byla zamrzlá do hloubky jednoho metru, popeláři neměli sil vyvážet z ulic hory zmrzlého popela, ale obchodníkům s kožichy obchody jen kvetly. Na odbyt šly drahé přikrývky z velbloudí srsti brněnského obchodníka Chmelíka, stejně jako kamna z ostravského obchodního domu Bachner, kde zákazníkům nabízeli stáložárná Musgravcova kamna. „Blížíme se k době ledové,“ nechal se v tisku slyšet odborník ze Státního meteorologického ústavu. Proč? Golfský proud prý provždy změnil směr.
Firma Ludvíka Rundta z Frýdku lehla popelem jen proto, že frýdeckým hasičům zamrzala voda v hadicích. „Veliké potíže jsou se splachovacími záchody,“ trochu ironicky popichoval týdeník Frýdecko-Místecký kraj, neboť v roce 1929 byl splachovací záchod spíš výsadou místní elity. „Vše vázne, doprava i práce. Fronty na uhlí u nádraží připomínají válku. Instalatéři nestačí rozmrazovat potrubí.“
Čtyři metry sněhu
V pražských Riegrových sadech byla 12. února nasbírána celá nůše zmrzlého ptactva. V malé obci Radotín nedaleko Lipníku nad Bečvou si kronikář zapsal, že ve vsi napadly až čtyři metry sněhu. „Celý leden a únor bylo mnoho sněhu a kruté mrazy. Sněhu bylo na silnici 3–4 m vysoko, takže doprava do města Lipníka a do okolí byla úplně zastavená. Zemáky ve sklepích a malých prasat mnoho pomrzlo. Zvěř na poli a v lese hynula hladem a mrazem.“ V Písnici u Prahy ležely „pouhé“ dva metry sněhu, děti ze sousedních Cholupic však nemusely celé týdny do školy.
„Cholupické děti nemohly do školy, protože jim cesta zapadala. Cestování bylo skoro nemožné. Byly obrovské závěje sněhu, kola vozů přimrzávala. Mnoho lidí roznemohlo se na chřipku a mnoho lidí pomrzlo. Na hřbitovech v Praze byly márnice přeplněny a nestačilo se pohřbívati,“ zapsal kronikář z Písnice. Cholupické děti by v písnické škole stejně krutě mrzly. Ráno bylo ve třídách 4 až 5 stupňů a po poledni se třídu podařilo vytopit maximálně na 13 stupňů. Teprve po čtyřicetidenním zimním strádání se děti dočkaly sněhových prázdnin. „Poněvadž mrazy stále potrvaly, nařídilo ministerstvo školství a národní osvěty zavření všech škol v našem státě od 12. do konce února,“ uvádí kroniky obce Kratochvilka na Brněnsku.
Svědectví spisovatele Směji
Poslední pamětníci největší zimy za posledních téměř 250 let (v pražském Klementinu se teplota sleduje od ledna 1775) jsou dnes staletými kmety, autentická svědectví z roku 1929 už nelze zaznamenat. Autor tohoto textu ale v polovině devadesátých let minulého století vyslechl řadu pamětníků, kteří rekordní zimu dokázali barvitě vylíčit.
Asi nejzajímavější bylo setkání s opavským spisovatelem Jaroslavem Smějou Lončarem (1911–2007), jehož tehdejší mrazy inspirovaly k napsání vůbec první povídky. Směja totiž za čtyřicetistupňových mrazů našel v polích na Opavsku nejen zajíce zmrzlé na kost, ale též zmrzlého pytláka. Zážitek zpracoval na patnácti stranách jako domácí úkol z českého jazyka, profesor opavského učitelského ústavu mu ale napařil nedostatečnou.
„V té práci bylo příliš literárních ambicí a přímé řeči jsem psal záměrně ve slezském nářečí, což pana profesora velmi pohoršilo,“ vyprávěl Směja. Nakonec se z domácího úkolu stala povídka, kterou otiskl časopis Nový kruh. A odtud už nebylo daleko k prvnímu románu Zamžené hroudy, jenž dostal prestižní nakladatelskou cenu význačného pražského vydavatelství Družstevní práce.
Horalé zahrabaní v peřinách
Moravskoslezský deník vycházející v roce 1929 v Ostravě dramaticky popisoval, jak s mrazy bojovali horalé z Beskyd a Jeseníků: „Vyskytují se zprávy, že pomrzlo hodně cikánů. Z věrohodného pramene dovídáme se, že v lesích za Štramberkem byl spatřen vlk. Mnoho obcí na Šumpersku a Valašsku odříznuto od světa. Mnoho samot v Beskydech bylo zaváto tak, že se jejich majitelé museli ze sněhu vyhrabávat. Běda, kterým došlo palivo a zápalky. Žili celé dny bez ohně, zahrabavše děti a staré lidi do peřin a hader. A vyhazovali sníh, až se vykutali jako krtci.“
Uprostřed nejtřeskutějších mrazů tak jeden z redaktorů Moravskoslezského deníku utrousil v komentáři: „Takové mrazy nemají pamětníků, to je zima, o které jsme nikdy neměli ani nejmenšího tušení.“ A měl pravdu, podobnou zimu jsme od té doby nezažili.
