Ilustrační foto Zdroj: Viktorie Volfová
Odpůrci vojenské agrese Ruska proti Ukrajině pokládají tuto válku za nesmyslnou a zločinnou. Za invazí podle jejich názoru nestály žádné legitimní důvody a její zjevně agresivní charakter se nedá omluvit. Ale hodně lidí v Rusku válku podporuje. Jak svůj postoj vysvětlují? ptá se polský zpravodajský web Onet v příspěvku ruských socioložek Veroniky Pticynové a Svetlany Erpyljevové.
Rusové hromadně podporují válku proti Ukrajině. Analytici ve snaze porozumět vnímají Rusy jako agresivní imperialisty, anebo naopak pasivní, podvedené šosáky. Aktuální průzkum ale ukazuje, že lidé nejsou až tak neracionální. Snaží se smířit s emocemi a pokoušejí se o různá ospravedlnění. Jeho autorky uskutečnily 57 sociologických rozhovorů s přívrženci války.
Při obhajobě války si lidé vytvářejí logickou konstrukci z různých argumentů. Nejčastější jsou: Rusko dlouhodobě ohrožují síly NATO/Západu a Ukrajina je jejich spojencem. Bráníme se. Musí s námi počítat. Ukrajina se chystala k útoku a my jsme ji jen předešli. Ruskojazyčný Donbas osm let čelí ukrajinské agresi, bráníme jej a jeho obyvatele. Válčíme proti fašistům/nacistům. Když už náš stát začal válku, měl k tomu důvody. Možná je obyčejní lidé nedokážou pochopit, ale prezident je dobře zná.
Hrozba ze strany NATO: Podle tohoto argumentu by „ovládnutí území Ukrajiny“ aliančními strukturami znamenalo porážku Ruska v geopolitickém boji. „Jsou tu dva znepřátelené tábory a základny NATO jsou okolo Ruska. Už jsme přišli o mnoho spřátelených zemí, i o Ukrajinu. Speciální operace má zajistit bezpečnost Ruska,“ řekl sedmadvacetiletý úředník s vysokoškolským vzděláním.
Spravedlnost války v tomto případě vyplývá z její existence: je, a tak ji musíme vyhrát. Další věří v „ohrožení od NATO“ ze strachu. „Okolo našich hranic, jak všichni tvrdí, vzniklo hodně základen NATO, a tak jsme se cítili ohroženi,“ řekla pětasedmdesátiletá penzistka.
Mnohokrát se objevilo tvrzení, že cílem války je ochrana ruskojazyčného Donbasu. Ale někteří hovoří o Donbasu jako o geopolitickém prostoru „ruského světa“. Nejde o lidi, ale o konfrontaci mezi Ruskem a „ukrajinským režimem“.
„Ukrajina začala vojenskou operaci, aby problém Donbasu vyřešila násilím. Ukrajina je pseudostát, teroristická a pololegální struktura jako Islámský stát či Tálibán, agresivní a militaristická s ideologií nenávisti,“ tvrdí dvaačtyřicetiletý hudebník s vysokoškolským vzděláním.
Myslí, že se nemusí brát zřetel na oběti, protože ty jsou v každé válce. Cílem války je podle podobných lidí „nastolení míru a klidu v postsovětském prostoru“. Mír a klid je chápán jako zachování a rozvoj postsovětského regionu.
Cílem války je mír
Argument o obraně Donbasu ale může mít i opačný význam – morální a humanistický. Příkladem může být dvaasedmdesátiletá penzistka s vysokoškolským vzděláním: „Jak mohou zabíjet lidi, kteří nechtějí žít pod vládami fašistů? Jak to mohou (ukrajinská vojska) dělat?“
Na rozdíl od předchozího muže tato žena zdůrazňuje nepřípustnost zabíjení a utrpení. Jako přesvědčená stoupenkyně války si myslí, že jejím cílem je mír, ukončení násilí a odvrácení utrpení Rusů. Hlavním zdrojem informací je pro ni ruská televize. Sleduje konflikt v Donbasu a vciťuje se do situace civilistů. Současně – podobně jako většina Rusů – nemá žádné konkrétní politické názory.
Někteří vzdělaní a znalí přívrženci války se vyhýbají formulování kategorických soudů, aby odůvodnili válku. Nechtějí být vnímaní jako stoupenci propagandy. Jako kdyby předali úřadům právo a dokonce povinnost vynášet soudy o válce, ale sami si zachovali výsadu být objektivním pozorovatelem zvenčí.
„Zase neposkytli žádné informace, ale Putin to nejspíše chápe. Nejsem o tom přesvědčený. Možná si nevzal nějaké pilulky, ale musel k tomu být důvod,“ tvrdí devatenáctiletý student elitní moskevské univerzity, vyhlášené protiválečnými postoji. Pochází ze vzdělané a zámožné rodiny, obklopuje se lidmi s liberálními názory, ale současně sympatizuje s nacionalisty. Nechce být vnímaný jako oběť kremelské propagandy, a tak přehazuje odpovědnost za válku na druhé, kteří už kvůli své funkci mají větší povědomí.
My o ničem nerozhodli
Další těžko akceptují ruskou agresi a obávají se důsledků. Ale jsou vzdáleni politice, nevidí možnost změnit situaci. Aby si zachovali dosavadní způsob života, přesouvají odůvodnění války na ty, co ji rozpoutali.
Jednu ze žen, univerzitní pedagožku, zahájení invaze šokovalo. Dělá si starosti o oběti, a proto nemůže číst liberální média ukazující hrůzy války, raději se dívá na televizi. Cítí, že nedokáže ovlivnit rozhodnutí politiků a přijímat za ně odpovědnost. Současně se snaží najít ospravedlnění pro válku slovy: „V určitém smyslu máme pravdu, protože jak jinak bychom mohli dál žít?“ Recitace odůvodnění, které přenáší odpovědnost na režim, má na ni terapeutický účinek.
„Prošla jsem už všemi stadii. První bylo tehdy, kdy jsme poprvé všemu porozuměli. Propadla jsem hysterii, plakala jsem jako všichni normální lidé. Pak, jako každý rozumný člověk, jsem si začala uvědomovat, že přeci Putin mi nevolal, nežádal o souhlas a nepožádá o něj. Hysterie nemá cenu. Pak přišlo stadium, ve kterém je vše nevyhnutelné, vše se děje, ale v podstatě nevíme, co to je. Neříkají nám o tom. Není mi to jasné, protože nejsem politik, ani ekonom, ani analytik. Jen chápu, že se za tím vším něco skrývá. Ale nevím co,“ říká dvaapadesátiletá pedagožka.
Podpora války není vždy silným přesvědčením, anebo naopak prázdnou frází. Skládá se z různých zdrojů informací a podob znalostí, je naplněna emocemi, inspirována motivy a touhami – a mění se.
