Migraci jsme zvládli, bilancuje Merkelová. Po konci v úřadu plánuje spát a číst
Německá kancléřka Angela Merkelová při jednom z posledních televizních rozhovorů ve funkci Zdroj: Getty Images
Zvládli jsme to. Ale ne všechno proběhlo ideálně. Tak reagovala německá kancléřka Angela Merkelová v jednom ze svých posledních rozhovorů ve funkci na otázku, zda se pod jejím vedením naplnila památná věta „Wir schaffen das“, v překladu „zvládneme to“, z počátku uprchlické krize v létě roku 2015.
Merkelová v rozhovoru pro německou stanici Deutsche Welle přiznala, že právě uprchlická krize a po ní pandemie koronaviru byly nejtěžšími obdobími jejího šestnáctiletého vládnutí. To skončí v okamžiku, kdy se strany, které se v zářijových volbách dostaly do Spolkového sněmu, domluví na koalici a sestaví vládu s podporou poslanců.
Pak sedmašedesátiletá dáma, která studovala také v Praze, odejde do ústraní, v němž se nehodlá věnovat politice ani řešení válečných konfliktů. Hodlá odpočívat, spát, číst, případně pracovat na zahradě nebo chodit po horách. A čekat na nápad, co by mohla dělat zcela svobodně.
Čtěte také
„Poslední roky jsem musela být pořád ve střehu a denně pracovala s agendou, která se na mě valila. Proto se teď rozhlížím po tom, že bych mohla dělat svobodně,“ vysvětlila Angela Merkelová, bývalá šéfka německé Křesťansko-demokratické unie, v interview pro Deutsche Welle.
Jde o jeden z vašich posledních rozhovorů ve funkci kancléřky. Těšíte se, že již brzy se nebudete tolik objevovat na veřejnosti?
Radost z toho mám jen na jedné straně, na druhé přijde lítost, protože jsem tu práci dělala ráda. A až do posledního dne v úřadu musím být stále ve střehu. Ano, je to jeden z posledních rozhovorů, stejně jako jsem absolvovala tzv. rozlučkové cesty. A vím, že mám před sebou několik posledních pracovních dnů.
Během šestnácti let v úřadu kancléřky jste musela překonat několik krizí. Která z nich byla nejtěžší?
Pro mě osobně bylo nejobtížnější se vyrovnat s uprchlickou krizí a tlakem na útěk lidí ze Sýrie a okolních zemí v roce 2015. A pak pandemie koronaviru v posledních dvou letech. V obou případech jsme viděli, jak se to přímo dotýká lidí, že jde o lidské osudy. To byly skutečně největší výzvy. Já jsem se však i v době krizí snažila budovat multilateralismus, tedy spojenectví více zemí se společným cílem. To jsem vždy považovala za důležité.
Ne všechno šlo „ideálně“, ale mnoho starostů, úředníků a dobrovolníků přiložilo ruku k dílu. Ano, objevily se špatné případy, jako například silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem.
V létě roku 2015 při začátku uprchlické krize jste pronesla památnou větu Wir schaffen das, zvládneme to. Zvládlo to Německo?
Ano, zvládli jsme to! Ne všechno šlo „ideálně“, ale mnoho starostů, úředníků a dobrovolníků přiložilo ruku k dílu. Ano, objevily se špatné případy, jako například silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem (při ní napadali mladí migranti německé ženy a obtěžovali je – pozn. red.). Ale jinak máme i skvělé případy podařených lidských změn či vývoje u studentů z ciziny. Ale nezvládli jsme to, co se týká příčin útěků. Nezvládli jsme ani to, aby Evropa měla jednotný azylový systém. Nemáme vybalancovaný poměr mezi zeměmi původu a cílovými zeměmi. Proto musíme ještě hodně udělat v pomoci a legalizaci přicházejících uprchlíků. Dost jsme toho sice zvládli, ale téma uprchlíků a pomoci jim ještě dlouho zůstane.
Myslíte si, že současné Německo je nyní lépe připravené na podobné události než v roce 2015?
Věřím tomu. Jsme lépe vybaveni v oblasti policie či logistiky, ale víme, kolik toho ještě musíme udělat ve spolupráci s jinými organizacemi. Pokud na nás dopadne současná uprchlická krize z bělorusko-polských hranic, víme, že musíme více mluvit s těmi zeměmi, odkud uprchlíci pocházejí.
Čtěte také
V roce 2015 jste hodně podpořila africké země…
Ano, vždy jsem se o Afriku zajímala, proto jsem některé už před tím také navštívila. Samozřejmě jsme měli zájmy v Africe, z historických důvodů ve východní části, tedy Etiopie, Keňa. Později také i na západě kontinentu, ale nikoliv jen kvůli uprchlíkům, ale především kvůli teroristickým činnostem. Byla jsem velmi kritizována i za přístup k Libyi a varovala před tím, co se nastane v éře po Kaddáfím (Muammar Kaddáfí byl 42 let faktickým vůdcem Libye, kterou vedl socialistickou cestou. Zemřel po tzv. arabské revoluci, kdy ho povstalci 20. října 2011 zastřelili, pozn. red.). A to se následně ukázalo jako velký problém. A zůstává jím nadále, protože v především v jižních sousedních státech se nachází příliš mnoho zbraní, které se mohou dostat k teroristům. Proto se musíme postarat o to, aby se stabilizovala situace v Libyi, aby zase patřila Libyjcům. Protože tamní poměry nemají až tolik co do činění s uprchlíky. Vždyť z Mali nebo Nigeru nepochází tolik z nich.
Mluvila jste o rozlučkovém turné, při něm jste navštívila Francii, kde vás oslovovali Mutti, maminko. Co při tom cítíte?
Je to příjemné. Ale vím, že jsou i lidé, kteří nejsou s mou politikou příliš spokojeni. Ale když jsem teď byla ve Francii, kde jsme k sobě samozřejmě v historii často nechovali tak přátelské city, potěšilo mě, že mě a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona přišlo pozdravit tolik lidí. A musím říct, že to byl příjemný zážitek.
Dojemné bylo také vaše loučení s Emmanuelem Macronem. Bude vám scházet?
Nejen on. Bude mi chybět plno mých kolegů, protože jsem s mnoha z nich ráda pracovala. Při mých cestách to znamenalo s nimi také hodně mluvit i o osobních věcech, jak se vede rodině. Co trápí lidi v té které zemi. A když se podíváme na Francii a Německo, máme hodně rozdílných problémů, ale také těch společných. I z tohoto důvodu jsme často také mluvili o společných evropských krocích. A takové debaty mi budou scházet.
Bude mi chybět plno mých kolegů, protože jsem s mnohými z nich ráda pracovala. Při mých cestách to znamenalo s nimi také hodně mluvit i o osobních věcech, jak se vede rodině.
Ale asi si budete moci zatelefonovat…
To samozřejmě. Ale je jasné, že šéfové vlád a prezidenti jsou velmi zaneprázdněni. A tak to bude i nadále. Takže si myslím, že Macron bude spíš v kontaktu s novým kancléřem, pravděpodobně Olafem Scholzem. Ale pokud se spolu někdy telefonicky spojíme, budu jedině ráda.
Ve své kariéře jste musela absolvovat i obtížnější jednání než s Emmanulem Macronem, třeba s ruským prezidentem Putinem nebo tureckým Erdoganem. Jaké jste měla taktiky? Musela jste rozlišovat, anebo jste všem vše říkala na rovinu?
Muselo by jít o nedorozumění, kdybych při rozhovorech se spřátelenými politiky nemluvila na rovinu. Já jsem zastupovala německé zájmy, Macron francouzské, pokoušeli jsme se najít společnou cestu. Co nás vždy spojuje je demokracie. Proto rozhovory probíhají jinak, než když jednáte s člověkem, u něhož víte, z jaké země pochází a tam není demokracie na prvním místě. Ale vždy jsem jednala otevřeně a snažila se, abychom se někam pohnuli. Opět jsem zastupovala německé zájmy, ale pěstovala jsem i dobré bilaterální vztahy. Proto občas byly takové rozhovory poněkud kontroverzní, zvlášť když narazíte na někoho, kdo má zcela jiný pohled na svět. Ale přesto jsem naslouchala. Protože pokud člověk nenaslouchá, pak nemůže najít řešení.
Čtěte také
Lucemburský předseda vlády Xavier Bettel nedávno řekl, že vrcholní politici jsou stroje na dělání kompromisů.
Mluvili jsme o tom potom osobně. A vysvětlila jsem mu, že nejsem stroj, ale člověk jako on. Ale ano, snažila jsem se i o kompromisy, abychom dosáhli nějakého řešení.
Co budete dělat, až z politiky odejdete a nebudete muset žít ve světě kompromisů?
Určitě nebudu dělat politiku a nebudu urovnávat politické či válečné konflikty jako to dělávali někteří politici přede mnou. To jsem dělala dost dlouho. Šestnáct let jako kancléřka, také v rámci Evropské unie a budovala jsem multilateralismus. Teď ještě nevím, co budu dělat potom. Nejdřív si trochu odpočinu a uvidím, co mě napadne. Bude hodně číst a spát.
Ale přece máte nějaké plány…
Zatím ještě ne, ale nějaké se mi určitě do hlavy dostanou. Poslední roky jsem musela být pořád ve střehu a denně pracovala s agendou, která se na mě valila. Proto se teď rozhlížím po tom, že bych mohla dělat svobodně. A to nějaký měsíc zabere.
Vždy jste říkala, že máte dost energie. Kde jste ji brala, případně kde ji dobíjela?
Z toho, že mě ta práce bavila. A také proto, že jsem zvědavý člověk. Když jsem byla minulý týden v Glasgowě na klimatické konferenci, která byla 26. v pořadí, tak jsem si uvědomila, že jsem jako mladá německá ministryně životního prostředí uváděla v Bonnu tu první v roce 1995. Dopředu mě posouvalo i to, že jsem se toho mohla tolik naučit a poznala jsem tolik zajímavých lidí, ale i kultur. A několik týdnů dovolené v roce je prostě důležité odpočinout si, být na zahradě, pracovat tam.
Určitě nebudu dělat politiku a nebudu urovnávat politické či válečné konflikty jako to dělávali někteří politici přede mnou. To jsem dělala dost dlouho.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří se strachují o planetu a vlastně ani nevědí, co političky a politici ve funkcích pro její záchranu dělají?
Že jsme už něco udělali, ale že to pořád ještě nestačí. Oni musejí vytvářet tlak a my musíme být rychlejší. V následujícím desetiletí se musí zmenšit rozdíl mezi pohledem vědců a skutečností. Musíme je víc poslouchat. Chápu, že z pohledu mladých jde vše pomaleji, než by si představovali.
Naposledy jste zaujala tím, že jste na setkání představitelů zemí G20 do Říma přicestovala v doprovodu vašeho pravděpodobného nástupce Olafa Scholze z konkurenční sociální demokracie. Mělo to být kvůli tomu, abyste ostatním státníkům potvrdila stabilitu Německa i v jeho podání?
Tak velkolepé to ode mne nebylo. Na jednání G20 jezdí šéfové vlád a ministři financí. V tomto případě došlo ke shodě náhod, že se mnou jel i pravděpodobný nástupce, který by se však tak jako tak účastnil. Ale gesto, které jsem považovala za důležité, bylo, že se Olaf Scholz se mnou účastnil všech dvoustranných jednání. Abych mohla říct, tady sedí ten, se kterým budete pravděpodobně jednat příště jako s novým kancléřem. Je to pochopitelné, protože Německo všichni pozorují, sledují, co se u nás děje. Má to být také uklidňující signál do turbulentního světa.
Čtěte také
Ještě před změnami v roce 1989 publikoval první texty o sportu, v roce 1990 nastoupil do týdeníku Stadion, později prošel redakcemi...
