Byl jsem si jistý, že tu penaltu proměním, říká 45 let od zlatého lobu Panenka
Přesně před 45 roky vstoupil Antonín Panenka do fotbalové historie. Ten den, 20. června 1976 večer, proměnil v Bělehradě nečekaným obloučkem rozhodující pokutový kop v penaltovém rozstřelu mistrovství Evropy mezi Československem a Západním Německem.
Němec Uli Hoeness ve čtvrté sérii rozstřelu minul, čímž nedokázal vyrovnat. Panenka mohl rozhodnout. A rozhodl. Německého brankáře Seppa Maiera překvapil načechraným lobem do středu branky. Gólman se od své levé tyče jen podíval, jak míč plachtí do sítě. Československý záložník se mohl radovat.
Čechoslováci získali první a dosud jediný titul mistrů Evropy.
Antonín Panenka (72 let)
Rodina: Ženatý, manželka Vlasta, jedna dcera, jeden syn.
Pozice: Záložník.
Kluby: Bohemians Praha (1967-1981) 230 zápasů / 76 gólů, Rapid Vídeň (1981-1985, Rakousko) 127/63, VSE St. Pölten (1985-1987), Slovan Vídeň (1987-1989), ASV Hohenau (1989-1991), SV Wiesendorf (1991-1993, všechno Rakousko).
Reprezentace: Československo (1973-1982) 59/17.
Největší úspěchy: Mistr Evropy 1976 (Bělehrad, Jugoslávie), třetí na ME 1980 (Itálie), účast na mistrovství světa 1982, mistr Rakouska s Rapidem (1982 a 1983, vítěz Rakouského poháru s Rapidem (1983, 1984, 1985), finalista Poháru vítězů pohárů s Rapidem (1985).
Ocenění: Státní vyznamenání – Medaile Za zásluhy I. stupně (2008, udělil mu ji prezident Václav Klaus).
Zajímavosti: Po Antonínu Panenkovi jsou pojmenované dva fotbalové magazíny. Jeden v Španělsku, druhý z Nizozemska, který vychází i v sousední Belgii a dokonce má i japonské vydání.
Od té doby se takto provedená penalta nazývá po celém světě „Panenka“. „Možná to vypadá, že se vytahuji, ale není to pravda. Je to něco mezi nebem a zemí, ale prostě jsem věděl, že tu penaltu takto proměním a bude to gól. Ne na sto procent, ale na tisíc procent,“ popisuje své tehdejší rozložení mysli v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Antonín Panenka.
Fotbalovou Evropu, možná i svět, jste svou penaltou 20. června 1976 zaskočil. Jak vás toto napadlo?
Napadlo mě to proto, že jsem to v daném okamžiku viděl jako nejideálnější a nejjednodušší možnost vstřelit gól. Ale úplně první myšlenka byla již dva roky před mistrovstvím Evropy 1976. Začal jsem tento kop zkoušet v tréninku, v přátelských utkáních, v československé lize. Měl jsem to velmi dobře „zmáknuté“, skoro až perfektně, protože jsem toto provedení trénoval třikrát čtyřikrát týdně. Když jsem odjížděl na mistrovství, věděl jsem – a ani jsem se tím netajil –, že pokud budou pokutové kopy, že to kopnu právě tímto způsobem. Měl jsem obrovskou výhodu, že do té doby ten kop nikdo neznal a ani ho nikdo neprovedl. Navíc – nikdo na Bohemku nechodil, aby se podíval, jak to dělám. (smích)
Proč doprostřed branky? Nebylo to bláznivé?
Protože brankář se téměř vždy někam pohne. Riskne nějakou stranu. K tomu mi nahrávalo tehdejší pravidlo, podle kterého musel brankář stát na čáře a mohl se pohnout až v okamžiku, kdy protihráč míč kopnul. Žádný brankář předem nemohl vědět, že to kopnu doprostřed. A pokud už se gólman jednou rozhodne a někam skončí, není možné se vrátit. Proto jsem se rozhodl pro ten princip lehkého obloučku. Když bych dal prudkou ránu, mohl by brankář být schopný v pádu nohou nebo rukou zareagovat a zabránit gólu. Dnes je ta pozice takto kopnout penaltu daleko těžší. Podle pravidel se brankář může pohybovat na brankové čáře, nesmí sice dopředu, ale doprava a doleva ano, tím se to pro střelce stává obtížnější.
Nebál jste se, že vás německý brankář Sepp Maier při finálovém penaltovém rozstřelu prokoukne?
Ne. Doopravdy ne. Věděl jsem, že to takto dopadne. Možná to vypadá, že se vytahuji, ale není to pravda. Je to něco mezi nebem a zemí, ale prostě jsem věděl, že tu penaltu takto proměním a bude to gól. Ne na sto procent, ale na tisíc procent. Sepp Maier nikdy na Bohemce nebyl, nikdy neviděl, že to takto trénuji. (smích) Šlo jen o to, trefit branku a dobře ten kop technicky provést.
Když jsem odjížděl na mistrovství, věděl jsem – a ani jsem se tím netajil –, že pokud budou pokutové kopy, kopnu to právě tímto způsobem. Měl jsem obrovskou výhodu, že do té doby ten kop nikdo neznal a ani ho nikdo neprovedl.
Díval jste se při finálovém rozstřelu na předchozí kopy? Měl jste Seppa Maiera „přečteného“?
Nastudovaného jsem ho neměl, ale reagoval jsem na vývoj při penaltách. Věděl jsem, co Sepp dělá. Nebylo to nic neobvyklého, čekal do posledního okamžiku a pak risknul jednu stranu. Prostě tak jako vždy všichni gólmani v té době. Takže jsem očekával, že to tak půjde dál.
Setkal jste se po zápase se Seppem Maierem?
Ne, vždyť jsme se pak už přímo na hřišti neviděli. Takže ani nevím, jaké byly jeho reakce. Ale nejen pro něj, ale pro všechny německé hráče to bylo obrovské zklamání. Nepřipouštěli si nic jiného, než že to finále vyhrají, že budou mistři Evropy. Ale nějak se jim to „zvrtlo“. Byli to tak kvalitní a silní hráči, že se z toho rychle oklepali. A jejich fotbalový život šel dál.
Čtěte také
Potkali jste se pak někdy později a o penaltě mluvili?
Po letech, po hodně letech jsme se potkali několikrát. Mnohokrát jsem ten kop viděl při výročích, v televizních pořadech. A to i se Seppem Maierem. On je v soukromí Sepp velice příjemný člověk, showman, nezkazí žádnou legraci. Vždy byl výborný, zábavný, veselý – do té doby, než padlo jméno Panenka. V tu ránu se změnil v šelmu a bylo vidět, že to pořád nemůže skousnout. Bylo a je mu to stále nepříjemné, když mu to někdo připomene. Ale to mi bylo jedno. Asi po 35 letech od finále jsme se potkali v Praze, dali jsme si pivo, zahráli si golf, pak už to spolkl.
… a ocenil, jak jste to kopl?
(smích) Ne, to nikdy neřekl. Ale to mi nevadí.
Co vám říkali trenéři Jozef Vengloš a Václav Ježek po zápase? Nenadávali, že jste se zbláznil?
Hráči i trenéři věděli, že takto penalty zkouším a kopu. A ani jsem se netajil tím, že pokud bych na ni šel, provedl bych ji takto. Ale před mistrovstvím Evropy jsem nemohl vědět, jak a kam až dojedeme, že porazíme Nizozemsko. Spíš jsem to viděl na remízu a na to, že bych to tak kopl už proti nim v semifinále. Ale pak se to všechno „promíchalo“ a vyšlo to až na finále. Dnes už mohu říct, že jsem rád, že Němci v poslední minutě finále vyrovnali, jinak by ta penalta do historie nevstoupila. (smích)
Program ME 20. června
Skupina A
18.00 hodin, Itálie–Wales
18.00 hodin, Švýcarsko–Turecko
Kolikrát jste tu penaltu viděl? Každých pět let při výročí?
Nejsem typ, který by se kochal starými fotografiemi a díval se na nahrávky a záznamy. Za těch 45 let od toho mistrovství jsem finále viděl celé jen jednou. Ale je pravda, že na besedách nebo firemních akcích se ta penalta pouští.
Když o té penaltě mluvíte, tak skromně?
V první řadě chci dělat „jakoby“ vtipného, i když nevím, jestli to vtipné je, a říkám překvapeně: Zase jsem dal gól. Po kolikáté už a zase stejným způsobem. (smích) Jsem rád, že veřejnost má o tu penaltu pořád zájem, že ta penalta neumřela, že se o ní v již několikáté generaci mluví a že ji znají i malé děti.
Neměl byste požádat o poplatek za copyright?
(smích) No, z legrace jsem o tom uvažoval. Tenkrát byla jiná doba, takže neexistovaly takové věci jako dnes. Know-how, myšlenkové vlastnictví. Moje manželka v té době shodou okolností pracovala na patentovém úřadě, tak jsme se z legrace ptali jejího šéfa, jestli by se to dalo zaregistrovat. Bohužel mi řekl, že to nejde, protože to není hmotná věc. Dnes je ta situace jiná. Ale myslím, že už je pozdě. Ale říkal jsem si, že když desítky hráčů na celém světě tu penaltu napodobují, mohli by občas poslat nějaké tantiémy. Že by to k tomu důchodu bylo příjemné. (smích)
Kromě Cristiana Ronalda to takto někdy kopli všichni nejlepší hráči. Zidane, Ramos, Messi, Ibrahimovič. To mě těší, že po mně něco zůstalo.
Koho považujete za nejlepšího napodobitele vaší penalty?
Tuto otázku dostávám skoro pořád. Jednou mě požádala mexická televize, abych okomentoval jejich sbírku nahrávek provedení mojí penalty. Dali jich dohromady asi sedmdesát z různých zemí a z různých soutěží. Každou penaltu mi pustili a já jsem ji měl okomentovat. Jestli ji ten hráč kopl dobře, co se mi líbilo, co ne. Pustili mi záznam hráče z druhé argentinské ligy a mně se to jeho provedení tak líbilo, že jsem jim řekl, že to kopl ještě lépe než já. Jeho oblouček byl ještě jemnější, přímo do středu, ta křivka byla úžasná.
Na mistrovství Evropy 2012 ji takto kopl Ital Pirlo proti Anglii. Kolik podobných penalt jste viděl na nejvyšší úrovni?
Ano, i tuhle penaltu jsem viděl. Kromě Cristiana Ronalda to takto někdy kopli všichni nejlepší hráči. Zidane, Ramos, Messi, Ibrahimovič. To mě těší, že po mně něco zůstalo.
Antonín Panenka (vpravo) v souboji s Němcem Franzem Beckenbauerem ve finále ME 1976 v Bělehradě. Zdroj: profimedia/ČTK
Kopl jste penaltu podobným nebo stejným způsobem ještě někdy po Bělehradě?
O tři roky později v kvalifikaci o mistrovství Evropy 1980. Dokonce za stavu 0:0 v Bratislavě proti Francii, kde tu penaltu znali, opěvovali ji. Tehdy mi spoluhráč František Štambachr sám říkal: Kopni to doprostřed, to nikdo nebude čekat. Kdyby mi toto neřekl, kopl bych ji normálním způsobem. Ale jeho slova mi dodala odvahy, tak jsem ji proměnil.
Když říkáte normálním způsobem, co si pod tím představit?
Buď doleva, nebo doprava. Myslím, že jsou jen dvě možnosti, jak kopnout penaltu. Jedna je zareagovat na to, co dělá brankář. Což je však riskantnější a složitější. Ta druhá možnost je od začátku vědět, kam to chci kopnout. Jestli doprava nahoru, nebo doleva dolů – a tam se ten míč snažím umístit.
Nikdy bych si nemyslel, že ta penalta vstoupí do historie fotbalu. Těší mě, že mě napodobují další a další hráči světa. Přestože už je to 45 let. A ta penalta pořád žije. To je pro mě největší vyznamenání.
Kdybyste šel nyní na penaltu, zkusil byste ji takto?
Určitě! Mojí libůstkou je sledovat brankáře při penaltách, v jakékoliv lize, v jakémkoliv zápase. A musím říct, že z 99 procent, když to člověk dobře kopne tímto způsobem, to brankář nechytí.
Je toto nejjistější způsob?
Taková definice neexistuje. Jsou ideální prostory pro brankáře, od pasu k ramenům, kde má největší šanci zasáhnout. Proto považuji za nejideálnější kopnout prudkou ránu buď nahoru, nejlépe do šibenice, nebo po zemi k tyči. Fotbalově se tomu říká za háčky k tyči.
Jaký byste měl tip pro brankáře?
Pokusit se střelce co nejvíce rozhodit. Ale používá to málo brankářů. Pro mě jako pro střelce bylo velmi nepříjemné, když brankář na čáře začal poskakovat, mávat rukama. Tím toho střelce neskutečně vyruší, vyvede ho z klidu i z úmyslu, kam penaltu kopnout.
Těší vás, že se ona vítězná penalta nazývá i ve světě „Panenka“?
Samozřejmě mě to těší. Nikdy bych si nemyslel, že ta penalta vstoupí do historie fotbalu. Těší mě, že mě napodobují další a další hráči světa. Přestože už je to 45 let. A ta penalta pořád žije. To je pro mě největší vyznamenání.
Čtěte také
Ještě před změnami v roce 1989 publikoval první texty o sportu, v roce 1990 nastoupil do týdeníku Stadion, později prošel redakcemi...
