Černá kronika SSSR: Konzervy s kaviárem přivedly papaláše na popraviště
Když v roce 1976 někteří Moskvané otevřeli konzervy se šproty, spadla jim údivem čelist. Místo té nejlevnější ryby byl uvnitř pravý černý kaviár – delikatesa, kterou si mohli dovolit jen o svátcích. Tak začal první ze série velkých případů rozkrádání státního majetku, kdy škody šly do milionů rublů. Na konci byly dlouhé tresty vězení a rozsudek smrti.
V roce 1972 hned po novoročních svátcích otevřeli v přímořském letovisku Soči první obchod s rybami pod názvem Oceán. Experiment byl úspěšný a následovaly další ve všech velkých městech Sovětského svazu. Zákazníci nevycházeli z údivu – ceny byly sovětské, ale prostředí vypadalo jako na Západě. Velký výběr konzerv i mražených ryb, hezké prostředí i restaurace s rybími specialitami, to vše vypadalo jako zjevení z jiného světa.
ČTĚTE TAKÉ: Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů
Ono z jiného světa opravdu bylo. Specializované obchody s dary moře viděl ministr rybolovu Aleksandr Iškov při návštěvě Španělska a úplně ho nadchly... „Tohle kdybychom měli u nás“.
Sovětskému vedení, osobně generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi, se nápad zalíbil. Země měla problém s nedostatkem masa, a tak řešením bylo naučit sovětské občany jíst více ryb. Těch se zdálo být v mořích nekonečné množství. Ministerstvo obchodu dostalo za úkol nakoupit ve Španělsku kompletní vybavení pro nové obchody. Těch nakonec v Sovětském svazu vzniklo více než sto.
Co byly rybí dny?
Kdo se v sedmdesátých letech dostal na delší dobu do Sovětského svazu, mohl si všimnout jedné věci – vždycky ve čtvrtek byla ve veřejném stravování k obědu ryba. Nabízely ji závodní a školní jídelny i restaurace. Se zdravým životním stylem to nemělo nic společného. Na začátku dekády se sovětské hospodářství začalo potýkat s problémem, který se periodicky vracel – na trhu byl nedostatek masa. Tentokrát za to mohl populační boom a rostoucí životní úroveň obyvatelstva, které si maso mohlo dovolit častěji. Vedení země si vzpomnělo na nápad legendárního lidového komisaře pro potravinářský průmysl Anastase Mikojana. Ten zavedl rybí dny. Tato dávno zapomenutá tradice z počátku 30. let se teď vrátila doprovázena masivní reklamní kampaní.
Kde jsou peníze, tam jsou zloději.
Sovětská rybářská flotila patřila podle hmotnosti ulovených ryb do první světové trojky. Spíš bychom měli mluvit o těžbě než o rybolovu. Jenom v roce 1970 skončilo v sítích sovětských lodí 700 milionů tun ryb. A tady vstupuje do hry lidský faktor – námořníci vážili ryby přímo na lodích. Jenže úlovky přirozeně neměly stejnou hmotnost a na váhy se nedalo spolehnout.
Čtěte také
Proto toho rybáři do každé přepravky dali o něco víc – někdy o kilo, jindy o tři, jak to vyšlo. Vycházeli ze správného předpokladu, že pokud ryb odevzdají méně, budou mít problém, když jich naopak bude více, nikdo se zlobit nebude. Jednalo se jen o procento až dvě z celkového objemu. Ovšem při obrovském množství ulovených ryb to představovalo astronomické jmění. Zatímco námořníci z toho nic neměli, další články obchodního řetězu přebytky lukrativně zpeněžily.
Druhá možnost, jak si nakrást, spočívala v tom, že obchody měly u mraženého zboží povolený odpis ztrát ve výši deset procent. Finta nebyla nijak originální a používá se stále – stačí vyměnit etiketu a z ležáku se rázem stalo čerstvé zboží. Ředitelé filiálek odepisovali povolené množství, ale ve skutečnosti zákazníkům prodali všechno do poslední zasmrádlé ploutvičky.
Něco si ze zisku nechali, něco poslali nadřízeným a drobné zůstaly i pro zaměstnance, kteří se na této praxi podíleli. V paralelním kšeftu nakonec „jely“ tisíce lidí. Spokojeni byli všichni, kromě státu, který ovšem aspoň prozatím o ničem nevěděl. A právě to, čemu se dnes říká „hmotná zainteresovanost“ způsobilo, že mechanismus fungoval několik let.
Ryba smrdí od hlavy
Síť obchodů Oceán spadala pod celostátní sdružení s krkolomným názvem Sojuzrybpromsbyt a šéfem hospodářského kolosu byl Jurij Rogov, pod ním stál generální ředitel řetězce Jefim Feldman a trojici doplňoval ředitel jedné z poboček Vladimir Fišman. Krytí z nejvyšších míst poskytoval náměstek ministerstva pro rybolov Vladimir Rytov.
Právě tito muži představovali vedení ohromného stínového byznysu. V jejich kapsách každý měsíc končily statisíce. V zemi, kde se plat běžně pohyboval kolem 120–200 rublů, to byly peníze, které se prakticky nedaly utratit. A příliv bohatství jako by byl bez konce. To je také společný rys všech kauz, které přišly později – astronomické částky, které se v SSSR nedaly utratit.
Čtěte také
Jenže pachatelé nechtěli v Sovětském svazu zůstat. Nakradené peníze si chtěli užít na Západě. Ovšem to by šlo za rubly těžko a tak sháněli valuty. V samotném SSSR to byl problém a tak k tomu využívali své četné cesty do zahraničí, především do takzvaných spřátelených zemí, kde byl valutový trh o něco volnější. V podstatě se jednalo o jakýsi rublový „vexl“.
Tady v případu přichází na řadu česká stopa. Představitelé velkoobchodu s rybami samozřejmě navštěvovali i Československo. A udělali naprosto amatérskou chybu – rozhazovali peníze tak nápadným způsobem, že si toho všimla Státní bezpečnost.
Československá tajná policie měla samozřejmě úzké vztahy se sovětskou KGB. Jednoho dne tak do centrály sovětské tajné policie na Lubjance doputovala zpráva, že jistí sovětští občané utrácejí výrazně nad své poměry. Kamínek zapadl do mozaiky informací o značně nesovětském způsobu života šéfů sítě obchodů Oceán.
Šéfem KGB byl tehdy Jurij Andropov, pozdější generální tajemník ÚV KSSS. Chladný, ambiciózní, tvrdý muž, který si dal za úkol vymýtit ze sovětské společnosti korupci. To byl prakticky nadlidský úkol, ale v tomhle případě měl šanci něčeho dosáhnout. Smyčka se začala utahovat.
Těšil se na šproty, dostal kaviár
V roce 1976 se v jednom z moskevských obchodů sítě Oceán odehrála kuriózní scénka. Do prodejny dorazil rozhořčený důchodce a stěžoval si, že v konzervě šprotů našel kaviár. Stal se omyl? Udělali v konzervárnách chybu?
Vyšetřování ukázalo, že chyba se skutečně stala, ale úplně někde jinde. Podobných případů „vadných“ konzerv bylo víc. Stěžoval si ale málokdo, většina lidí si ke kaviáru otevřela láhev vodky a udělala si pěkný večer. Kdekdo se pochlubil svým štěstím známým. Jestli totiž něco v Sovětském svazu fungovalo naprosto spolehlivě, byla to šeptanda.
Známí o kaviáru řekli svým známým a ti dalším. Všichni chtěli laciný kaviár. Národ vzal prodejny Oceán útokem, šproty šly na dračku. Ten nebývalý a těžko pochopitelný zájem o nejlevnější konzervy vzbudil zájem KGB.
Šproty a kaviár
Šproty byly nejlevnější rybou na sovětském jídelníčku, ale jejich konzerva s tomatovou šťávou se stala legendou pro všechny, kdo na dobu před rokem 1991 vzpomínají. Objevily se v době vlády Nikity Chruščova a rychle si získaly oblibu. V sedmdesátých letech konzerva o hmotnosti 240 g stála pouhých 33 kopějek. K tomu stačilo pár krajíčků černého chleba, lahev žigulevského piva a sovětský člověk měl o večeři postaráno.
Na druhém konci žebříčku rybích delikates byl kaviár – černý z jeseterovitých ryb, červený z lososovitých. Ve stejné době, kdy šproty stály 33 kopějek, stejné množství kaviáru se prodávalo za 10 rublů. Ve srovnání s cenami v zahraničí to bylo poměrně levné, ale i tak se na sovětské tabuli vyskytoval jen při slavnostních příležitostech.
Spolu s ropou, zemním plynem a dřevem patřil do první desítky sovětského exportu. Většina ho mířila do západních zemí. Tam se prodával jako luxusní zboží za úplně jiné ceny než na domácím trhu a příjem byl navíc v cenných valutách.
Také proto vyšetřovací orgány kaviáru v prodejnách Oceánu věnovaly takovou pozornost. Ukázalo se, že se do konzerv nedostal omylem. Jenže na domácí trh se zřejmě dostaly konzervy, které měly putovat za hranice.
Byl to úplně jednoduchý nápad... Ze Sovětského svazu vyvezeme kaviár jako šproty. Stát dostane zaplacené šproty, my dostaneme zaplacený kaviár. Západnímu zákazníkovi bude jedno, co je na konzervě napsáno, když zboží dostane levněji. Dolary půjdou do kapsy nám. Asi tak pachatelé uvažovali. Jenže v systému se objevila zcela náhodná chyba. Někdo bedny poslal jinam.
Velké ryby v síti vyšetřovatelů
Vyšetřovatelé šli po stopě – odkud se kaviár vzal, kam měly konzervy původně putovat, kdo to organizoval, kdo o tom věděl? Kladli si otázky a nacházeli odpovědi. Zkoumali majetkové poměry podezřelých a odkrývali další a další rozkrádání státního majetku.
Čtěte také
Případem, který nabýval obludných rozměrů, se zabýval zvláštní tým vyšetřovatelů, na nějž dohlížel sám šéf KGB Andropov. Zatčeni byli Rytov, Rogov, Feldman i Fišman. Sen o blahobytu na Západě se rozplynul, teď bojovali o holý život. Jednotliví aktéři začali proti sobě svědčit, v jejich domech policisté našli statisíce rublů v hotovosti. Například v domě Anatolije Tarady, tajemníka krasnodarského výboru strany, objevili 750 000 rublů. Za to se dalo pořídit zhruba 250 sovětských automobilů.
V roce 1976 začalo zatýkání. Postupně za mřížemi skončilo celé vedení sítě prodejen Oceán a řada dalších lidí, kteří na ně byli napojeni – včetně komunistických funkcionářů. Za hlavu organizované skupiny vyšetřovatelé označili Rytova, náměstka ministra pro rybolov. Tomu odpovídal i vynesený rozsudek – trest smrti. Rytov se tak stal nejvýše postaveným popraveným komunistickým funkcionářem v éře Leonida Brežněva. Celkem bylo odsouzeno 1500 lidí z různých koutů Sovětského svazu, dalších 5000 lidí přišlo o práci.
A sovětský kaviár? Jeho sláva už je pryč. Jestliže v dobách SSSR se bezohledně těžil, tak v divokých devadesátých letech šlo už vyloženě o bezuzdné drancování. To vedlo k úbytku ryb i ztrátě pověsti u zákazníků. Až v posledních letech si znovu začal hledat cestu na zahraniční trhy, které mezitím ovládly Čína, Írán nebo Kazachstán.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Záhady boje proti nacistům. Proč si Gabčík s Kubišem nevzali superzbraň, zradili kamarádi Mašína?
