Černá kronika SSSR: Masakr na břehu Finského zálivu. Opilý pohraničník postřílel plynaře
Byl horký srpnový den, někdo se šel vykoupat do studených vod Finského zálivu, další výletníci připravovali šašlik, děti si házely míčem. Ve stanovém městečku vládla dovolenková pohoda. Do vesničky Letipea dorazili pracovníci estonského plynárenského průmyslu s rodinami. Oblast ležela v pohraničním pásmu, jen pět set metrů od stanoviště pohraničníků. Ale plynaři získali potřebné povolení, takže si mohli bezpečně užívat nedotčené přírody. Aspoň tak to na začátku vypadalo. Jenže všechno mělo být jinak, právě blízkost pohraničníků stála sedm lidí život a do zapomenuté vesničky musel dorazit i všemocný šéf KGB Jurij Andropov.
Každý rok vyráželi pracovníci estonského plynárenského průmyslu na společný víkend. Dneska bychom to asi nazvali teambuildingem. Na jednom místě se sešli lidé, kteří pracovali ve stejném podniku, ale v různých pobočkách po celém Estonsku. Místa odpočinku se měnila, akci pokaždé organizovala jiná část firmy. V roce 1976 to byli kolegové z rakverského okresu, kteří měli tábořiště u vesničky Letipea. První část ze 340 plynařů a jejich rodinných příslušníků dorazila na místo v pátek 6. srpna. Na pozemku o rozloze 500 metrů čtverečních brzy vyrostla stanová vesnička.
ČTĚTE DÁLE: Nejhorší sovětský kanibal. Satan pil krev žen a připravoval z nich pokrmy.
Domluva s pohraničníky byla prostá – plynaři neopustí vymezený prostor a koupat se budou jen u kousku břehu. Druhý den dovolenkáře přišel zkontrolovat jeden z důstojníků místní posádky. Návštěva byla sice služební, ale přátelská. Ujistil se, že všechno je v pořádku, a dočasným návštěvníkům popřál, aby si pobyt v přírodě užili.
Vodka a kalašnikov
A tady uděláme odbočku, abychom se podívali do místního obchodu. Jeho vedoucí se na příjezd plynařů důkladně připravil. Věděl, že takové akce se neobejdou bez alkoholu, a tak krátce před příjezdem plynařů objednal 820 lahví vodky, 160 lahví koňaku, 776 lahví vína a 1740 piv. Jistě, ne všechno nutně bylo pro plynaře, zásobu si mohl udělat na delší dobu pro místní a pohraničníky z posádky. K těm číslům jsme odbočili, protože právě alkohol měl v dalších událostech sehrát klíčovou roli.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Vojíni Viktor Bagižev a Nikolaj Povyšev to měli do civilu už „za pár“. Společně k útvaru nastoupili v roce 1974 a stali se z nich přátelé, nebo možná spíš kumpáni. Službu už měli „mazáckou“ a na formality si příliš nepotrpěli. Pár dní před incidentem jeden z nich obdržel větší částku peněz na přilepšenou, což v jejich případě znamenalo především nákup alkoholu a společné popíjení. Alkoholu se věnovali i 7. srpna, kdy měli být na hlídce. Místo sledování vodní hranice s Finskem si lehli do pole a věnovali se flaškám. Když se slunce chýlilo k západu, dospěli k závěru, že povinnost strážců vlasti splnili, a vyrazili i se zbraněmi Kalašnikov do estonského tábora.
Pohraniční vojska SSSR
Hranici SSSR dlouhou 22 000 kilometrů v 70. letech střežilo až čtvrt milionu pohraničníků. Služba se považovala za do jisté míry za prestižní záležitost. Uchazeči procházeli důkladnějším prověřováním než běžní branci, protože sloužili v citlivých pohraničních oblastech. Služba stejně jako v armádě trvala dva roky. Vojska spadala pod KGB a jejím šéfem byl v době incidentu budoucí generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov.
Verze popisu toho, co masakru předcházelo, se rozcházejí. Podle první se vojáci začali nevybíravě domáhat alkoholu, jenže plynaři je vyhnali. Po chvíli se měli vrátit a začít vyhrožovat zbraněmi. Podle druhé plynaři pohraničníky posadili ke stolu a pohostili je. Konflikt nastal v momentě, kdy se opilí hosté začali chovat vulgárně k ženám. Pro příběh v podstatě není důležité, která je blíž pravdě, protože z obou vyplývá, že roznětkou byla agresivita opilých a ozbrojených pohraničníků. V druhém plánu to také něco vypovídá o situaci u jednotky. Velitelé neřešili, že oba vojíni pijí už několik dní za sebou, a nikoho nezajímalo, že se po skončení služby se zbraněmi nevrátili na posádku.
Zběsilá střelba
Po půlnoci se řada lidí odebrala do stanů, další pokračovali v popíjení. Spor s neodbytnými vojáky se vyhrotil v půl druhé ráno. Tehdy se konflikt pokusil urovnat organizátor výletu Anatolij Varkki. Ale dostal ránu pažbou samopalu tak silnou, že na místě upadl do bezvědomí a kolegové ho na nosítkách odnesli pryč. Plynaři, kteří už měli zřejmě ke střízlivosti také daleko, si to nedali líbit a začala rvačka. Podařilo se jim sebrat samopal Povyševovi, zbraň hodili do křoví. V ten okamžik Bagižev začal střílet.
První obětí byl Anatoli Paas, který byl mezi těmi, kdo se pokoušeli pohraničníky odzbrojit. Pak Bagižev začal bezhlavě pálit do stanů, střely provrtávaly plátno a zabíjely spící lidi. Když v dlouhé dávce vystřílel všech 30 nábojů v zásobníku, přebil a znovu zmáčkl spoušť. Propukla panika, lidé utíkali nebo se tiskli k zemi, zranění křičeli. Vojín Povyšev jako by rázem vystřízlivěl a pokusil se Bagiževovi vyrvat zbraň z ruky, jenže vzápětí sám padl se střelou v hrudi. V ten moment střelce zběsilost přešla, uvědomil si, co spáchal, a zbraň obrátil proti sobě.
Když ustaly výstřely a umlkl křik, zalilo scénu krveprolití světlo reflektorů aut výletníků. Zranění dostávali první pomoc. Výsledkem několikavteřinové střelby bylo sedm mrtvých, včetně vojína Povyševa, a nejméně 14 zraněných. Nejmladší oběti bylo pouhých 16 let. Některé zdroje hovoří o osmi zabitých, ale ty započítávají i vraha.
Přijíždí šéf KGB
Vražda civilistů pohraničníkem byla sama o sobě velmi citlivá záležitost. V tomto případě tím spíš, že oběťmi byli Estonci, kteří jen těžko přijímali sovětskou moc za svou. Na místo přiletělo nejvyšší vedení KGB v čele s jejím šéfem Jurijem Andropovem. Tábor plynařů byl neprodyšně hlídán a nikdo ho nesměl opustit. Incident podléhal nejpřísnějšímu utajení. Pohřby se konaly pod přísným dohledem bezpečnostních orgánů. Oficiální dokumenty masakr nazývaly sousedským konfliktem s použitím služební automatické zbraně.
Vraždy na ostrově Saaremaa
Ještě méně známá než incident ve vesnici Letipea je tragédie, která se odehrála jen čtyři roky před tím na ostrově Saaremaa. Tady pohraničník po osobním konfliktu se svou přítelkyní přišel opilý do domu, kde žila, a pokusil se ji znásilnit. Proti němu se postavily matka a sestra oběti. Voják všechny tři ženy zastřelil a pak spáchal sebevraždu.
Pachatel byl mrtev, zodpovídat se mohli jenom jeho nadřízení. Velitel útvaru byl vyhozen, jeho podřízený, který přímo zodpovídal za hlídku, dostal tři a půl roku vězení. Zranění dostali jako kompenzaci 150 rublů, což byl zhruba jeden měsíční plat. Vedení KGB také rozhodlo, že v pohraničních vojskách v Estonsku budou sloužit pouze důstojníci ovládající estonštinu. Od roku 1991, tedy od okamžiku, kdy země získala nezávislost, tragédie na místě připomíná prostý kámen s vytesanými jmény obětí.
