Černá kronika SSSR: Padělatel číslo jedna. Zneuznaný genius zamotal hlavu profesionálům
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Narodil se v Stavropolu, skončil jako „padělatel č. 1“.
Vynálezce, řidič, padělatel... Jaká byla jeho cesta?
Jeho padělky mohly zničit ekonomiku SSSR.
Po propuštění se vrátil do města. Co dělal dál?
Prodavač na tržišti v severokavkazském Čerkessku kývl směrem k odcházejícímu zákazníkovi. Na pokyn zareagovali dva policisté v civilu a muže zastavili. Průkaz, kterým se muž legitimoval, byl pravý – na rozdíl od obsahu peněženky, v níž ležela suma 1925 rublů, tedy zhruba roční příjem sovětského občana. Celá částka byla ve zcela nových a také falešných pětadvaceti rublových bankovkách. Právě skončila kariéra nejslavnějšího padělatele Sovětského svazu, který mohl být stejně dobře geniálním vynálezcem, a vlastně mu nikdy nešlo o to, aby zbohatl. Černá kronika SSSR dnes vypráví příběh o zločinci, který vám nakonec může být i sympatický.
Nadaný výtvarník i vynálezce – to všechno byl Viktor Baranov, který jen výjimečně opouštěl rodný Stavropol. Jako kluk obdivoval grafické zpracování akcií z dob carského Ruska, se skicákem vyrážel do přírody, po večerech ve své dílně vedle domu konstruoval nové vynálezy, nebo zdokonaloval věci už vynalezené. Do historie se ale nezapsal jako ruský Leonardo da Vinci, ale jako „padělatel číslo jedna“ Sovětského svazu.
ČTĚTE TAKÉ: Nejsem člověk, jsem bestie. Vrah horší než Čikatilo zabíjel 25 let
Šíře zájmů Viktora Baranova, který formální vzdělání ukončil stavební průmyslovkou, byla neuvěřitelná. A přitom vedl úplně obyčejný život, nejdřív pracoval jako novinář, pak aby měl víc času na svou největší zálibu – vynálezy – stal se řidičem. Dokonce vozil Michaila Gorbačov v době, kdy byl prvním tajemníkem Stavropolského krajského výboru KSSS. Vedl obyčejný rodinný život stejně jako miliony dalších sovětských občanů. Zvláštní byl jen v tom, že většinu času trávil zavřený ve své dílně vedle domu, kdy bylo jeho království vynálezů.
Sen o automobilu s jedním kolem
Svoje vynálezy nabízel Viktor Baranov v drtivé většině naprosto neúspěšně. Patrně ho úřady považovaly za dalšího podivína, který se snaží patentovat perpetuum mobile. Týkalo se to i jeho největšího snu, jímž byl automobil s jedním kolem.
Od nápadu vedla cesta k plánům, jenže tam se vynálezce zastavil. Chyběly totiž peníze na výrobu prototypu. Jak je získat? Později řekl, že ten nápad přišel úplnou náhodou, když mu spadla mince do inkoustu. Kousek kovu položil na papír a fascinovaně se díval, jak se reliéf otiskl. Budu tisknout vlastní peníze, napadlo v ten moment Baranova.
Čtěte také
Začal si v stavropolské městské knihově půjčovat knihy o typografii, zkoumal různé tiskařské techniky, zabýval se ochrannými prvky bankovek. „Zjistil jsem, že bych musel ovládnout 20 profesí,“ vzpomínal po letech. Kohokoli jiného by to odradilo, jenže Baranov si řekl, že to aspoň zkusí.
Učil se typografické techniky, míchal barvy, sestavoval stroje, pod rukou kupoval chemikálie. Je těžké si jenom představit, kolik dovedností musel zvládnout, jaké technologické postupy musel sám vymyslet. Po dvanácti letech práce, kdy každou volnou chvíli trávil v dílně, měl v ruce první bankovky v hodnotě 25 a 50 rublů, o kterých mohl prohlásit, že jsou dokonalé.
Baranov si mohl žít na vysoké noze. Natiskl hotovost za desítky tisíc rublů. Ale utratil z ní jen pár tisíc. Ani neměl v plánu utrácet, kromě financování svých vynálezů. Vždyť na začátku všeho byla snaha postavit vlastní auto s jedním kolem. Hnacím motorem pro vynálezce byla především touha překonávat limity, hledat nová technická řešení. Právě proto si k padělání vybral bankovky v nominální hodnotě 25 a 50 rublů. Z praktického pohledu se totiž k padělání vůbec nehodily, protože budily pozornost. Pro Baranova ale svou vysokou ochranou před falšováním představovaly výzvu.
Sovětské bankovky
Hlavním návrhářem sovětských bankovek od 30. let 20. století až do své smrti v roce 1988 byl Ivan Ivanovič Dubasov, umělec, rytec a hlavní výtvarník v Goznaku, státní firmy, která se dodnes zabývá navrhování a částečně i výrobou bankovek, mincí a dokumentů se státní symbolikou. V průběhu desetiletí Dubasov navrhl většinu sovětských papírových peněz včetně těch, které padělal Viktor Baranov.
Tady narazíme i na „českou stopu“. Dubasov navrhl nejen sovětské bankovky, ale také některé východoněmecké, polské, albánské, mongolské nebo čínské … a také československé korunové poukázky. Jednalo se o nouzová platidla vytištěná koncem války v Sovětském svazu.
Osudná nepozornost
Nevíme, kolik bankovek pustil Baranov do oběhu, ale víme, kde začal konec geniálního padělatele. Bylo to v krymském Simferopolu, kam se vypravil, aby rozměnil své falešné peníze za pravé. Na trhu si koupil pár rajčat a pak šel telefonovat do veřejné budky. Nevšiml si, že v ní zapomněl aktovku s penězi, byla to ve své době pohádková suma 5000 rublů. Když se do budky vrátil, už tam taška nebyla.
Celý rozrušený se vrátil domů do Stavropolu a znovu se postavil k tiskařskému stroji. Když upevňoval jeden ze štočků, nevšiml si, že ho do stroje dává obráceně. Tam, kde vlnovka ochranného znaku měla stoupat, klesala. Byla to maličkost a padělatel udělal druhou chybu, když se rozhodl, že bankovky i přes zmíněný nedostatek pustí do oběhu. Anomálie si totiž všiml pokladní v bance při počítání peněz a spustil poplach. Od toho okamžiku šli po neznámém padělateli policisté v celém Sovětském svazu.
Čtěte také
Padělání peněz je druh kriminality, kterému státy věnují zvláštní pozornost. Ve velkém měřítku totiž může podlomit ekonomiku. Proto se o případ začala zajímat i KGB. Vyšetřovatelé odmítali uvěřit, že by zdařilé padělky mohly pocházet z primitivní dílny nějakého amatéra, výsledky byly příliš profesionální. Podezření padlo dokonce na CIA a americké tiskárny státních cenin.
Druhá vyšetřovací verze vedla k podniku Goznak, kde vznikaly podklady pro tisk bankovek. Pracovníci KGB nepřetržitě sledovali všech 500 zaměstnanců, dokud opakovaná expertíza neprokázala, že padělky jsou odjinud. Nakonec se vyšetřovatelé museli smířit s tím, že v Sovětském svazu mají geniální padělatele.
Konec padělatele
Chabým vodítkem pro policii bylo pouze to, že padělky měly hodnotu 25 rublů, nad nimi existovaly už jen bankovky 50 a 100 rublů. Tedy, jednalo se o vysokou nominální hodnotu, která při placení nebyla úplně běžná. Oběd v závodní jídelně nestál obvykle víc než 60 kopějek a v restauraci jeden až tři ruble. Falešné bankovky se dostaly do různých koutů SSSR, ale zdaleka nejvíc se jich našlo v Stavropolském kraji. Řadoví policisté dostali příkaz legitimovat každého, kdo by se pokusil takovou bankovkou platit.
Je rok 1977 a my se dostáváme k okamžiku, kterým naše vyprávění začalo. Trhovci měli policisty v civilu upozornit na zákazníky s pětadvacetirublovými bankovkami. A tentokrát dva strážci zákona byli nablízku.
„Kdo vlastně vy jste?“ zeptal se Baranova policista, který se nevěřícně díval do peněženky nabité 77 tmavě fialovými bankovkami s portrétem Lenina. „Jsem padělatel,“ prostě odpověděl zadržený.
Čtěte také
U Baranova v dílně kriminalisté našli kompletní vybavení na tisk bankovek. Odborníci museli žasnout nad stroji postavenými z volně dostupných součástek, které dokázaly reprodukovat bankovky, jejichž ochranné znaky navrhovali nejlepší specialisté v zemi. A to všechno vytvořil člověk, jehož jediným vzděláním byla stavební průmyslovka. Padělatel musel svým vyšetřovatelům krok za krokem ukázat, jak peníze tiskl.
Spolupráce při vyšetřování byla jen malá polehčující okolnost. Soudce zajímalo především to, jak velké nebezpečí falsifikáty představovaly a k tomu se vyjádřil podnik Goznak: „Baranovem vyrobené padělky v hodnotě 25 a 50 rublů se podobají skutečným bankovkám natolik, že je těžké je rozlišit. Právě proto se jedná o padělky velmi nebezpečné, které by mohly u veřejnosti vyvolat nedůvěru v ochranné znaky.“ Skvělou práci amatérského tiskaře soud ocenil 12 let vězení, tedy u horní hranice sazby.
Život na svobodě
Bránou věznice na svobodu prošel Baranov v roce 1990, odseděl si deset a půl roku z dvanáctiletého trestu. Z brežněvovského Sovětského svazu vykročil do divokých devadesátek. Manželství nevydrželo a přátele nikdy neměl. Zůstala mu jen touha vynalézat a objevovat. Nejprve pracoval v továrně Analog na výrobu elektronických zařízení, kde úspěšně navrhl technologické zlepšení. Pak si zřídil firmu na výrobu vlastních parfémů, jenže podnik dlouho nevydržel, na trhu se objevila spousta laciných výrobků ze zahraničí.
Čtěte také
Stihl založit ještě druhou rodinu a stále vynalézal… keramickou barvu na auta, nábytek z papírového odpadu, odlehčené cihly, léčebný balzám, speciální lepidlo… A protože jeho zločin patřil do kategorie, kterou bychom mohli nazvat „džentlmenskou“, několikrát o svém životě mluvil i s novináři. Zemřel v Stavropolu roku 2016.
A jeho automobil s jedním kolem? Ten nikdy nevznikl, pokud plány existovaly, skončily někde v pozůstalosti, nebo se na ně práší v policejním archivu. Jednoho úspěchu ale Baranov dosáhl. Jeho expozice v muzeu ruského ministerstva vnitra je druhá největší, hned po části věnované sériovému vrahovi Andreji Čikatilovi.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Zhrzený Dan ubodal 18letou Terezu, pak šokoval výroky u soudu. Otec oběti mluvil o zrůdnosti
