Černá kronika SSSR: Válka se sviněmi. Trestanci se zabíjeli noži, tyčemi i holýma rukama
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Desetiletý konflikt v Gulagu stál tisíce životů
Vězni bojovali o moc, jídlo i lepší podmínky
Proč se v táborech rozpoutala „válka se sviněmi“?
Počet vězňů klesl z 2,5 milionu na necelý milion
Druhá světová válka skončila, na Rudém náměstí pochodovaly vítězné jednotky Rudé armády, ale za ostnatými dráty pracovních táborů se schylovalo k dalšímu konfliktu, při kterém opět měla téct krev. Česky bychom mu mohli říkat „válka se sviněmi“, i když ruský originál byl ještě o něco drsnější. Trvala deset let, měla tisíce mrtvých a trestanci se v ní zabíjeli noži, tyčemi nebo holýma rukama. Jako ve spoustě jiných válek, které mezi sebou vedou „civilizované“ národy, i tady šlo o moc a kontrolu nad zdroji. Jedna skupina vězňů bojovala s druhou o to, kdo bude pánem tábora.
Na samém sklonku Sovětského svazu se v československých kinech objevil film Chladné léto roku 1953, který má i dnes na ČSFD hodnocení slušných 80 %. Příběh je skoro westernový… Osamělý hrdina brání vesnici před tlupou zločinců, kteří se po smrti Josifa Stalina dostali na svobodu po vyhlášení rozsáhlé amnestie. Snímek se tak dotýkal témat, která byla v Československu tabu: V Sovětském svazu existovaly pracovní tábory i organizované bandy zločinců. Časově děj snímku spadá právě do období „války se sviněmi“.
Kdo je „vor“ a kdo je „suka“
Už v červenci 1941, zhruba tři týdny po útoku německé armády na Sovětský svaz, dostali vězni v pracovních táborech nabídku odejít na frontu výměnou za odpuštění trestu, měli svou vinu vykoupit krví, jak se tehdy říkalo. A někteří při nástupu udělali krok vpřed, aby šli vstříc nejisté budoucnosti s malou pravděpodobností, že zůstanou naživu.
ČTĚTE TAKÉ: Zabil 11 dívek, protože „měl složité období“. Kdo je vrah, který chce bojovat na Ukrajině?
Za celou dobu války jich byl skoro milion. Jedni chtěli prostě uniknout z táborového života, jiní tak činili z přesvědčení, že mají povinnost bojovat proti nepříteli, který napadl jejich zem.
Kriminální svět v Sovětském svazu byl velmi pestrý, ve stejném táboře systému Gulag se sešli profesionální zločinci, zavržení komunisté, odpůrci režimu, představitelé národnostních menšin obvinění z nacionalismu i ti, kdo rozkrádali státní majetek.
„Válka se sviněmi“ se nějakým způsobem týkala všech, každý se totiž mohl stát obětí, ale kdybychom měli udělat ostrou čáru mezi největšími nepřáteli, vedla by skupinou kriminálníků. Jedněm se říkalo „vory“ a druhým „suky“. Na obou stranách byli zločinci a rozdíl spočíval v tom, že ti první dodržovali starý zločinecký kodex, ti druzí se ho zřekli.
Vori“ a jejich kodex
Slovo „suka“ můžeme nahradit výrazem „svině“, i když doslovný překlad by byl ještě hrubší a těžko publikovatelný. Pro označení „vor“ český ekvivalent prakticky chybí. Byli to celoživotní profesionální zločinci, kteří se řídili zvláštním kodexem.
* Jakákoliv spolupráce se státní mocí byla zakázána. „Vor“ nesměl mít civilní zaměstnání, nesměl spolupracovat při vyšetřování, nesměl se zapojit do táborové samosprávy, nesměl v táboře ani pracovat. Kdo se tedy za války přihlásil do Rudé armády, přestal být „vorem“.
* Vorům bylo zakázáno oficiálně vlastnit jakýkoliv majetek, naopak museli přispívat do společné kasy. Příjmy „vor“ mohl mít pouze z trestné činnosti – krádeže, loupeže, podvody, hazardní hry.
* Přísná pravidla se týkala i osobního života. „Vor“ nemohl založit rodinu. Svatba byla nemyslitelná, děti považovány za přítěž. Osobní citové vazby nesměly být nadřazeny zájmům zločinecké komunity.
* Každý slib daný jinému „voru“ byl závazný. Konflikty uvnitř komunity a porušení kodexu mohla řešit jen komunita. Trestu se „vor“ musel podrobit, i když znamenal smrt.
Takové dělení ale není úplně přesné, problém byl jinde. Vězni, kteří strávili válku v táborech, si zde udržovali určité postavení a to nově příchozí často odmítali respektovat. Svůj podíl na konfliktech měly i táborové samosprávy. Pro ty bylo výhodnější, když mezi vězni měly na vrch „suky“. Tito vězni totiž neodmítali pracovat a nekazili tak pracovní morálku ostatních, naopak byli ochotni podílet se na udržování pořádku.
Čtěte také
Jenže „vory“ se nehodlali svého postavení vzdát dobrovolně. A měli i určité strategické výhody. Zatímco nově příchozí se do táborů dostávali postupně, oni si už své pozice i organizaci vybudovali. Bojovalo se o to, kdo v táboře ovládne zdroje – kdo bude mít víc jídla, kdo bude mít lepší podmínky, kdo bude vládnout ostatním. Ani o jedné straně se nedá říct, že by byla lepší.
Určitou roli sehrála i situace, která v oblasti práva nastala po skončení války. Kvůli nárůstu kriminality soudy vynášely mnohaleté tresty i za vcelku banální provinění. Na druhé straně v roce 1947 byl zrušen trest smrti (obnoven 1950). Pokud někdo zabil spoluvězně, dostal k dvaceti letům jen pár měsíců navíc. Ve výsledku to znamenalo, že vězení se rychle plnila a brutalita mezi vězni rostla.
Tábory ovládl chaos
V červnu 1953 do 4 oddělení Achtubinského nápravně-pracovního tábora dorazilo 37 nových vězňů. Zatímco příchozí patřili k „sviním“, domácími pány byli „vory“. Nováčci to věděli a odmítli do areálu ubikací vkročit. Táborová správa je proto dočasně umístila do izolace.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Po dvou dnech došlo k dohodě: Devět dobrovolníků se vypraví do ubikací, aby zjistili situaci. Jen co skupina prošla branou, vrhli se na ni v přesile místní. Než stačila zasáhnout ostraha tábora, leželo na zemi všech devět mužů – osm bylo brutálně zbito, devátý měl v boku smrtelnou ránu nožem. To byl jen jeden z mnoha podobných případů.
Pokud si správa Gulagu od rozdmýchávání konfliktů slibovala, že vyřeší problém „vorů“ a zlepší pracovní výsledek, dosáhla pravého opaku. V táborech začali vládnout zločinci, někde to byli kriminálníci ze „staré školy“, jinde „suky“. Státní moc ztrácela nad obrovským komplexem kontrolu.
Vězni v táborech se navíc začali bouřit. Pečora, Norilsk, Vorkuta, Kengir – to jsou jen některá místa, kde v letech 1947 až 1956 došlo k otevřeným vzpourám. V Norilsku vydrželi vězni vzdorovat 70 dní, v Kengiru nastal klid, teprve když armáda nasadila tanky a vzbouřence rozstřílela.
Čtěte také
Povstání nesouvisela přímo s „válkou se sviněmi“, protože příčiny byly často sociální nebo politické, ale ukazovala, že systém Gulag se ocitl v krizi. Některé nepokoje byly reakcí na amnestii vyhlášenou krátce po Stalinově smrti v roce 1953. Na svobodu se totiž dostali jen někteří vězni, ale opustit tábory chtěli všichni.
Zatímco ve zmíněném filmu Chladné léto 1953 jsou v roli padouchů propuštění vrazi, ve skutečnosti se tehdy na svobodu dostali především lidé, kteří si odpykávali tresty do pěti let odnětí svobody. Naopak ti, kdo si odpykávali tresty za banditismus nebo vraždy, na propuštění neměli nárok. Tady pravda poněkud kazí jinak dobrý příběh.
Osudný rok 1956
Vedení KGB, pod kterou Gulagy spadaly, muselo na situaci v táborech reagovat. Především začalo vězně z každé strany posílat do stejných zařízení, v podstatě nastolilo pořádek založený na hesle „svůj k svému“.
Ti, kdo byli ochotni pracovat, nepředstavovali problém, bylo třeba se vypořádat s „vory“. Tam do jisté míry zafungovala taktika „cukru a biče“. Ti, kdo byli ochotni spolupracovat s vedením tábora, získali výhody. Vliv „vorů“, kteří „válku se sviněmi“ přežili, začal slábnout. V polovině padesátých let se jejich počet v táborech zmenšil na pouhá tři procenta.
Čtěte také
V roce 1956 nastal další zlom – po tajném projevu Nikity Chruščova, v kterém generální tajemník ÚV KSSS odsoudil Stalinův kult osobnost, došlo na přehodnocení rozsudku vynesených na základě obávaného článku 58 trestního zákoníku o kontrarevolučních činech.
Začala vlna rozsáhlá vlna amnestií a rehabilitací. Jestliže před amnestií v roce 1953 pobývalo v táborech Gulagu 2,5 milionu lidí, na konci 50. let jich tam zbyl necelý milion. A to byl také symbolický konec „války se sviněmi“.
Kdo ji vyhrál? Označit „suky“ přímo za vítěze asi nemůžeme, vítěz v této válce prostě nebyl. Za to byli hned dva poražení. Svět „vorů“ sice přímo nezanikl, ale výrazně oslabil. A to samé se dá říct i o samotném Gulagu, který oficiálně zanikl v roce 1960.
Ano, dál existovalo sovětské podsvětí se svými vlastními zákony a stále existovaly pracovní tábory využívající otrockou práci vězňů, ale v míře podstatně menší, než bylo to, co fungovalo před „válkou se sviněmi“.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Z vězení vyhrožoval expartnerce přes SMS. Hned po propuštění ji na Žižkově ubodal před dětmi
