Zabil 11 dívek, protože „měl složité období“. Kdo je vrah, který chce bojovat na Ukrajině?
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Úředník z Altaje brutálně zavraždil nejméně 11 dívek
- Vrah lákal oběti na příslib pomoci s přijímacími zkouškami
- Po 25letém trestu nyní usiluje o odchod na frontu
- Zastaví ho zákon, když vraždil i nezletilé dívky?
Tmavý oblek, kravata a vážný pohled. Úředník musí vypadat seriózně, i když nesedí v Moskvě, ale v křesle zástupce vedoucího správy Kalmaňského okresu. Starat se o nemovitosti, novou výstavbu, plynofikaci, je vážná a zodpovědná práce. A přesně to Vitalij Manišin dělal. Jenže tento muž žil dva životy. Byl to také sexuální násilník a sériový vrah, který brutálně zavraždil nejméně 11 dívek a mladých žen. Dnes, kdy si odpykal tři roky z pětadvacetiletého trestu, chce na svobodu. Je prý připraven „smýt svou vinu krví“ tak, že vstoupí do ruské armády bojující na Ukrajině.
Ljudmile Obidinové je 17 let a ve vesnici Zeljonaja Dubrava na Altaji si u babičky užívá poslední dny volna, za pár dní nastoupí do školy v krajském městě Barnaul, chce se stát učitelkou. Ale dneska, 16. září 1989, má ještě volno a mládež za vesnicí rozdělala oheň, aby si na něm udělala šašlik.
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR: Děvčátka vraždil psycholog „Režisér smrti“. Rád četl Lolitu
Ljudmila sedí u ohně a vyměňuje si významné pohledy s jedním z místních mladíků, další z krátkých studentských lásek babího léta. Po chvíli se dvojice v tichosti vytrácí a nikdo si ani nevšiml, že pár mladých lidí se k ohni už nevrátil. Tak kdysi začala kriminální historie, jejíž poslední kapitola se píše právě dnes.
Mladičkou Ljudmilu už nikdo živou neviděl. Ani ji nikdo nepostrádal – prostě odjela do města. Trvalo rok, než bylo nalezeno její tělo a to už si nikdo nepamatoval, co přesně se onoho osudného večera stalo.
Až po třiceti letech se místní obyvatelé dozvěděli, že vraždil jeden z nich – tehdy teprve šestnáctiletý Vitalij Manišin. Ano, i on musel tenkrát k výslechu, kde uvedl, že sice s dívkou odešel, ale pak prý šli domů každý zvlášť. Důkazy, které by ho usvědčily, chyběly. Navíc …kdo by podezíral kluka ze slušné rodiny, který se právě chystal na studium veterinární medicíny?
Vražedná série
Jednadvacetiletá Čoduraa Ooržaková přijela v červnu z Tuvi do Barnaulu, aby se ucházela o studium na Altajské státní technické univerzitě. Měla smůlu, byla v nesprávný čas na nesprávném místě a cestou z ubytovny narazila na Manišina. Musela mít radost, když jí neznámý, ale seriózně vypadající muž slíbil, že ji do školy doveze, protože tam sám shodou okolností pracuje.
Čtěte také
Jenže místo toho ji Manišin zavezl za město, kde ji znásilnil a pak uškrtil. Její tělo policie později našla v oblasti, kdy ležely ostatky i několika dalších obětí. Stala se první z řady deseti dívek, které vrah zabil v letech 1999-2000. Do konce srpna k ní přibyly ještě dvě, pak vraždy na necelý rok ustaly.
Večer 27. června 2000 se na policii obrátili rodiče Julije Těchtijekovové, jejich dcera ráno odešla na Altajskou vysokou školu technickou, aby se tam zúčastnila konzultací před nadcházejícími přijímacími zkouškami a domů se už nevrátila. Policisté oznámení nebrali příliš vážně, možná se jen zdržela u kamarádky. Navíc se dívka krátce před tím pohádala s otcem, takže se jí asi domů moc nechtělo. Jenže Julija se neobjevila ani druhý den a ani nikdy potom.
Navíc se začaly ztrácet další dívky. Většina případů měla něco společného s Altajskou technikou. Některé z obětí se tam hlásily k přijímacím zkouškám, další hledaly práci. Ke třem obětem z předchozího roku přibylo dalších sedm. Jejich těla se po dlouhých měsících objevovala za městem, a pokud se to ještě dalo zjistit, nesla stopy po uškrcení.
Policisté pojali správné podezření, že všechny vraždy mají jednoho pachatele a vznikl tým, který je začal vyšetřovat jako jeden případ. Jenže informací o vrahovi bylo zoufale málo… uměl vzbuzovat důvěru, měl vztah k místní technice a vlastnil auto. Další stopy už nezískali, protože v srpnu 2000 vražedná série ustala. Případ musel zůstat otevřený.
Na falešné stopě
V září 2000 policisté vyšetřovali už deset vražd, vyslechli tisíce lidí, v celém kraji panovala nervozita. V tento okamžik přichází na oddělení místní kriminálky Anastasija Sumanosovová, studentka Altajské vysoké školy technické se zajímavou informací – po areálu se pohybuje podezřelý muž, který mladým dívkám nabízí pomoc při přijímačkách. Její slova potvrzují i další studentky, které měly stejnou zkušenost. Vyšetřovatelé mají stopu a jdou po ní. Nakonec je zavede k pětačtyřicetiletému Alexandru Anisimovi.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Anisimov nebyl zrovna vzor občanských ctností. V minulosti už byl trestaný za výtržnost a krádež. Jenže není to trochu málo, když hledají sexuálního násilníka a sériového vraha? Jenže u něj v bytě policisté našli sekery, nože, zkrácenou loveckou pušku, patrony a pouta, což nejsou věci, které by měl drobný pobuda běžně doma.
Kriminalisté na podezřelého přitlačili a ten se přiznal k vraždě pěti studentek vysoké školy. Mělo to ovšem jedno „ale“… uvedl loupežný motiv, zatímco dívky byly očividně znásilněny.
Po několika dnech po přiznání se Anisimov pokusil v cele oběsit na šňůrce od bundy, ale podařilo se ho zachránit. Vyšetřovatelé přistoupili k rekonstrukcím vražd.
Údajný pachatel jim řekl i jméno překupníka, kterému měl prodávat věci zavražděných. Když policisty vedl k jeho bytu v panelovém domě, využil situace a vyskočil ze sedmého patra. Tato schůzka se smrtí už byla úspěšná. V té samé době se ale na barnumské technice také přestaly ztrácet dívky. Policisté sice nemohli případ uzavřít, ale mohli předpokládat, že pachatele dopadli, i když před soud už ho dostat nedokázali.
Dlouhá cesta ke spravedlnosti
V roce 2023 policie v Barnaulu začala otevírat staré nevyřešené případy, včetně vraždy Ljudmily Obidinové. Nikde na světě kriminalisté nemají rádi „pomníčky“. K výslechu museli všichni, kdo vypovídali před 34 lety, především ti, kdo se účastnili pikniku za vesnicí. Tehdy to byla mládež, teď důstojní padesátníci.
Čtěte také
Na policii si tak předvolali i Vitalije Manišina, toho času zástupce vedoucího správy Kalmaňského okresu. Seriózní úředník se dostavil a začal mluvit… od události uplynuly desítky let a lidská paměť je zrádná. Jenže rozpory v jeho výpovědích byly i na takový časový odstup příliš velké, ze svědka se stával podezřelý.
Kriminalisté se rozhodli „proklepnout“ Manišina důkladněji a tentokrát měli v rukou silnou zbraň. Zatímco v roce 1989 bylo používání testů DNA teprve na začátku, v roce 2023 už představovaly běžný kriminalistický postup a vyšetřovatele napadlo Manišinovi vzorky porovnat i s třináct let starou sérií.
Hned v několika případech se objevila shoda a zhruba po měsíci se vrah přiznal. Z počátku mu policisté dokázali pět vražd, pak se počet rozšířil na devět a před soudem už se zpovídal z jedenácti. V dalších čtyřech případech chyběly pádné důkazy.
Altajskou techniku si pro své „lovecké výpravy“ Manišin nevybral náhodně. V letech, kdy zabíjel, pracoval jako veterinář a do školy chodil v rámci dalšího vzdělávání. Její prostředí proto důvěrně znal. Jeho postup byl vždycky stejný… vyhlédl si dívku, která vypadala nejistě. Té řekl, že na technice přednáší a slíbil, že jí pomůže s přípravou na přijímačky, nebo s hledáním práce. Působil důvěryhodně. Když oběť přesvědčil, aby si sedla k němu do auta, odvezl ji za město, kde ji znásilnil a zavraždil.
Čtěte také
Vražda z roku 1989 vyplynula z okolností, rozhodně nebyla předem plánovaná. Naopak v letech 1999-2000 Manišin už vyrážel zabíjet a znásilňovat zcela plánovaně: „Vraždil jsem v těžkém období svého života. Rozváděl jsem se s manželkou, která si mě nevážila a ponižovala mě. To mě vedlo k navazování známostí. Když jsem pak potkal tu správnou ženu, potřeba vraždit zmizela, a já se zastavil.“
Tím vysvětlil nejen své pohnutky, ale také, proč mezi prvním zločinem a dalšími vraždami byl takový časový odstup, i proč se zabíjením přestal.
Dostane se Manišin na svobodu?
Může se Manišin dostat na svobodu, aby bojoval proti Ukrajině? Existuje několik málo případů, kdy ruské zákony vězňům vstup do armády neumožňují. Patří mezi ně sexuální delikty spáchané na nezletilých, terorismus nebo banditismus. A do výběru se nezařazují také osoby odsouzené k doživotnímu trestu. Máme dokonce jeden takový případ doložený. O možnost „smýt vinu krví“ zažádal trojnásobný vrah (čtvrtou vraždu objednal) Alexej Cygankov, ale soud jeho žádost zamítl.
Jak to dělali Stalin a Prigožin
V létě 1941 se Rudá armáda hroutila pod německým Blitzkriegem. Už 12. července, tedy tři týdny po zahájení útoku prezidium Nejvyššího sovětu SSSR vydalo výnos, kterým amnestovalo vězně odsouzené za drobnější trestné činy.
Propuštění byli následně předáváni vojenským komisariátům k odvodu do Rudé armády. Do konce války pak měli vězni možnost dobrovolně se přihlásit na frontu. V dobové terminologii se tomu říkalo „smýt vinu krví“. Malou šanci na propuštění měli vězni odsouzení za kontrarevoluční činnost, za banditismus nebo zvlášť nebezpeční zločinci. Do roku 1945 se tak na frontu dostal skoro milion odsouzených. Sovětský svaz nebyl historicky jediný a dokonce ani první, kdo osvobodil vězně, aby je převlékl do vojenských uniforem. Udělal to ale ve zdaleka největším měřítku.
Praxi náboru vězňů oživila Wagnerová skupina, soukromá armáda Jevgenije Prigožina. Za šest měsíců služby nabízela prezidentskou milost. Zajímavé je, že se tak dělo bez zvláštní právní normy. Po potlačení vzpoury wagnerovců a rozpuštění organizace praxi převzala ruská armáda a nábor dostal právní rámec. Podle odhadů ruské věznice dodaly na frontu až 180 000 mužů.
Jedenáct prokázaných vražd, které spáchal Manišin, by jednoznačně bylo na doživotí. Jenže, to má háček … soud přihlédl k tomu, že od spáchání zločinů uplynulo přes dvacet let a tak vynesl trest 25 let odnětí svobody.
A několik vícenásobných vrahů s podobnými rozsudky se do bojů proti Ukrajině už zapojilo, například Jurij Gricenko (5 vražd), Nikolaj Ogolobjak (4 vraždy), Denis Zubov (3 vraždy), Denis Gorin (4 vraždy), Pavel Šuvalov (2 vraždy).
Co by naopak Manišina jako adepta na uniformu mělo diskvalifikovat, je fakt, že sedm z jeho obětí byly dívky mladší 18 let, což je v Rusku hranice zletilosti. A o vrahy nezletilých, jak už jsme si řekli, armáda nestojí. Otázka je, jestli sám Manišin svou žádostí neudělal chybu. Z pěti jmenovaných zločinců, kteří v minulosti udělali to samé, je na živu jen jeden.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Z vězení vyhrožoval expartnerce přes SMS. Hned po propuštění ji na Žižkově ubodal před dětmi
