Takových farářů v Česku moc není. O duchovní na Karlovarsku se už třicet let stará Bob Helekia Ogola, muž původem z Keni. Naučil se česky a založil tu rodinu. Jeho domovem se stal Nejdek, žije na faře a v místním evangelickém kostele zpovídá věřící a pořádá pro ně bohoslužby.
Nebývá zvykem vidět v Česku faráře černocha, který mluví plynně naším jazykem. Co vás sem přivedlo?
Byl jsem vychováván v křesťanské rodině, farářem jsem se toužil stát už jako malý chlapec, takže jsem si splnil svůj sen. V roce 1988 mi bylo díky Světové radě protestanské církve v Ženevě, která spojuje všechny tyto náboženské instituce po celém světě, nabídnuto studium v Praze, čehož jsem rád využil. Bral jsem to jako životní zkušenost, za kterou jsem vděčný. Nastoupil jsem na Teologickou fakultu a v předposledním ročníku mi padla do oka krásná česká dívka jménem Michaela. Zamilovali jsme se do sebe, pár let nato jsme se vzali, narodily se nám děti a jsme spolu dodnes. Už přes dvacet let.
Takže po studiích už jste tu zůstal natrvalo?
To ještě ne. Po škole jsem byl nominován jako anglikánský kněz do Keni, kde jsem působil dva roky. Míša za mnou mezitím létala. Přemýšleli jsme, kde se usadíme. Došli jsme k závěru, že bude jednodušší být tady. Už z toho důvodu, že ona v Africe nikdy předtím nežila, já v Čechách ano. Šest let.
Kde jste měli svatbu?
V Keni.
Jak tam probíhá obřad a veselka?
Řekl bych, že příjemněji než tady. Novomanželé oznámí jen termín svatby a o nic už se nemusí starat. Vše zařizuje ženichova rodina. Ustaví se komise složená z faráře, příbuzenstva a sousedů. Zhruba dvacet lidí. Ti připravují a starají se úplně o všechno. Je určen zapisovatel, který sepíše, co je potřeba, a kdo se o co postará. Rozhodně se na tom nešetří. Každý soused něco přinese. Chudší lidé slepice nebo vejce, bohatší ovce, nejbohatší krávu. Vaří se a hoduje společně. Ženich a nevěsta na tom vždycky finančně vydělají, což se v Čechách mnohdy nestává. Tady, když uspořádají větší svatbu, většinou jsou v mínusu.
Kolik lidí na hostinu přišlo?
Tím, že jsem farář, tak celkem dost. Asi dva a půl tisíce. V průměru jich bývá tak pět set. Na naší svatbě se hodovalo čtrnáct dní v kuse. Ale to je v Keni běžné. Jedlo se hovězí, skopové maso, rýže… Stoly se neustále doplňovaly. Jen žádná pořádná svatební noc nebyla. Byli jsme moc unavení (smích).
Co alkohol?
Ten se tam nepije. V Keni je zakázaný. Pila se jen Fanta, Coca Cola... Když jsem přišel do Čech a zjistil, že je tu pivo levnější než třeba cola, nevěřil jsem svým očím. To je pro Afričany něco nepředstavitelného.
Když jste se pak vrátil zpátky do Čech, našel jste práci hned?
Po návratu jsem pak rok kázal v Brně, pak jsem deset let pracoval v domově důchodců v Krabčicích. Před třinácti lety jsem se dozvěděl, že v Nejdku hledají faráře, přihlásil jsem se, byl jsem přijat a od té doby jsem tam.
Jak vás tamní věřící přijali?
Chtělo to trochu času, ale pak už jsem byl jejich Bob (smích). Jen, když se objeví nějací noví, kteří mě neznají, tak ze začátku koukají trochu podezíravě. Pamatuji si, že jednou jsem na faře, kde s rodinou žijeme, potřeboval něco udělat. Po telefonu jsem zavolal řemeslníkovi, který ochotně přislíbil pomoc. Domluvili jsme se, že se sejdeme na náměstí. Když jsem přišel k jeho autu a zaklepal na něj, tak se lekl, zamkl a dělal, že mě nevidí. Musel jsem jít pro mobil a zavolat mu, že jsem to já. Jestli se tedy se mnou bude bavit nebo ne (smích).
Čeština je velmi náročná, vy ji ale ovládáte výborně. Co vám při učení dělalo největší problém?
Spisovný a hovorový jazyk. Třeba jsem si myslel, že se má říci ten hůl, jako se říká ten vůl. Teď už vím, že správně je ta hůl (smích). Moje děti, které se tu narodily, mluví samozřejmě lépe než já. A díky tomu, že doma mluvíme pouze česky, stále se v tom zdokonaluji. Sloužím mše, lidé si mě zvou na svatby i pohřby. Babičky mě mají rády a často mě zvou i k sobě domů. Občas se ale stane, že se budoucí manželé leknou a vyhrknou: Ježíš, budeme mu vůbec rozumět? Někdo si asi myslí, že budu svatební řeč říkat africky a někdo to bude muset překládat (smích).
S rasismem jste se nesetkal?
Ne. Ani u mých dětí. Tento problém je ale obecný. Bohužel i v Keni. Tam jsou sice všichni černí, ale žije tam mnoho kmenů, které se navzájem nenávidí.
Jak v této souvislosti vnímáte současné nepokoje v USA, které vypukly po smrti černocha George Floyda, jenž zemřel při brutálním zásahu policisty?
Je hrozné, co se ve světě děje. Rasismus odsuzuji. Snad to někomu otevře oči a lidé, ať už mají jakoukoli barvu pleti, se k sobě začnou chovat s respektem a úctou.
Někteří Afričané mívají několik manželek a spoustu dětí. Jak je to u vás?
Já mám jednu manželku a dvě děti: šestnáctiletou dceru Loice Michaelu a jedenáctiletého syna Boba Daniela. Žijeme jako každá jiná česká rodina. Ale je pravda, že já pocházím z velmi početné rodiny. Můj otec měl asi devět manželek, se kterými měl minimálně sedmdesát potomků. To já si nedovedu představit. Jsem spokojený, jak to mám.
Už mají vaše děti představu, co jednou budou chtít dělat?
Dcera dělá oděvní design, moje přání sice bylo, aby oblékala starší občany, seniory, ale ona chce dělat jen pro mladé. U syna se to každý rok mění. Hrál hokej, teď ho zase zajímají vlaky, takže z něj možná bude strojvůdce. Faráře určitě dělat nebude (smích).
Berete jako velkou výhodou, že coby evangelický farář se oproti katolickým kolegům můžete oženit a mít děti?
Ale možná je to o to těžší. Rodiny farářů jsou ve všem stejné jako ty ostatní. I já se s manželkou občas pohádám a pak v neděli kážu o lásce. Ona sedí v první řadě, probodává mě pohledem a já si v tu chvíli říkám, jaký jsem pokrytec (smích).
Co česká jídla, přišel jste jim na chuť?
No jéje! Miluji omáčky, mám rád knedlo zelo vepřo. K pití mi chutná pivo i červené víno. A rád mám i české filmy. Úplně nejraději Kameňák. A fandím i českým sportovcům. Když se hraje nějaké fotbalové nebo hokejové utkání, dost to prožívám.
Nastaly někdy chvíle, kdy jste uvažoval o návratu do rodné země?
Zvykl jsem si tu, líbí se mi tady, jsem tu spokojený a nic mi nechybí. Jsem rozhodnutý zažádat si o české občanství. Kdybych se měl vrátit do Keni, vracel bych se v podstatě do ciziny. Se svou rodinou jsem ale stále v pravidelném kontaktu. Mám maminku, které je přes devadesát, tak si voláme. Letos jsme tam chtěli letět, ale kvůli koronaviru jsme museli cestu zrušit a vůbec netuším, kdy se tam zase podíváme. Situace je tam stále velmi vážná. Všechna města jsou uzavřená, lidé nemohou cestovat z jedné vesnice do druhé. Panují tam velmi přísná opatření.
Jak se děti se svým keňským příbuzenstvem dorozumívají?
Je zajímavé, že ony se tam vždycky bez problémů domluvily. Mají pro to cit. Když jsme tam byli naposledy, syn tam měl svoji partu dětí a dokonce se mezi nimi stal náčelníkem.
Afričané jsou od přírody zvyklí na teplo. Vy žijete v Nejdku, v Krušných horách, kde každoročně bývají mrazivé zimy. Jak se s tím vyrovnáváte?
Nemám s tím žádný problém. Třeba v Keni je přes den horko, ale v noci je tam vždycky nula stupňů. Takže tady se mi stává, že když máme v ložnici třeba deset stupňů, tak nemůžu spát, otevírám okno a manželka si pak stěžuje, že je jí zima (smích).
Jaký byl pro vás přechod z Keni do Čech? Jsou to přece jen dva odlišné světy.
Život v Africe je postavený na jiných hodnotách než v Evropě. Je více ovlivněn tradicemi, Čechy zase občas svazují jejich předsudky. Muž se tam musí umět postarat o všechny své ženy, péče o děti je výhradně na matkách. Role mužů a žen ve společnosti jsou jasně dané. Způsob života je tudíž úplně jiný. Jinak si ale myslím, že lidé tam i tady jsou v podstatě stejní. Typickou povahu najdete v Keni i v Čechách. Samozřejmě hospodářské podmínky jsou odlišné, takže ti lidé smýšlejí jinak.
Je v Keni hodně věřících?
Ano. Nejvíce v chudších státech. Zhruba devadesát procent obyvatel je křesťanského vyznání. Nevadí jim ani ujít dlouhou cestu, spousty kilometrů, jen aby se dostali na mši. A když třeba v kostele není místo, šplhají do oken. Už to tak bývá, že nemocný nebo chudý člověk je věřící víc, než osoba, která je bohatá a má všechno. Pro chudé je víra útěcha.
Stýská se vám po něčem z Afriky?
Ne, já jsem vždycky všude spokojený.
Co vás na vašem povolání nejvíc baví?
Neberu to jako povolání. Je to pro mě způsob života. Neznamená to jenom kázat v kostele, ale být v kontaktu s lidmi. To je to nejkrásnější. Nikdo mi nepřikazuje, co mám a nemám dělat. Je v tom kus svobody. Věnuji se také charitě. Pořádám sbírky na podporu nejchudších. Založili jsme pěvecký sbor a pořádáme benefiční koncerty. Opravuji faru, sháním peníze, kde se dá.
Sledujete české politické dění? Jaká strana je vám nejbližší?
Ano, zajímám se o to. Jsem levicově zaměřený člověk. Trochu mě mrzí, že Češi moc neuznávají a nerespektují názor druhých. Kdo nejde s nimi, jde proti nim. Takhle to berou. Úcta, respekt k druhému pohledu na věc, by tu měla být. Hodně jsem třeba v prezidentské volbě fandil Miloši Zemanovi, což spousta lidí nemohla překousnout a dodnes se mnou kvůli tomu nemluví.
Mgr. Bob Helekia Ogola (54)
Duchovní Českobratrské církve evangelické, který slouží v církevním sboru v Nejdku. Narodil se v Keni, ale díky možnosti studovat v Praze se dostal do Čech, kde se nakonec usadil natrvalo. Jeho manželkou je Češka Michaela, mají dvě děti – dceru Loice Michaelu a syna Boba Daniela.
