Teď je ten pravý čas skončit, tvrdí čerstvý sedmdesátník Pavel Trávníček

Sametová revoluce spočívala jen ve vracení majetku. Kvůli pandemii utrpí naše divadlo finanční ztráty ve výši sta tisíců korun. Do divadla se lidé budou bát chodit a herci mohou být bez práce. I to řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS herec a dabér Pavel Trávníček, který před několika týdny oslavil sedmdesáté narozeniny a od prezidenta Miloše Zemana obdržel státní vyznamenání.

Jaká byla oslava vašich sedmdesátin?
Tím, že srocování není dovoleno, tak proběhla čistě v rodinném kruhu a krásně jsem si ji užil. Syn Maxmilián, kterému  budou na konci prosince čtyři roky, mi s maminkou upekli nádherný a vynikající dort. On se totiž hrozně rád patlá ve vajíčkách a s chutí v kuchyni pomáhá. (Smích) Jinak tohle jubileum nějak zvlášť neprožívám a beru ho úplně normálně. Bilancovat jsem začal kolem padesátky, kdy mi došlo, že jsou na světě důležitější věci než ženy, auťák nebo krásný dům. Člověk ví, že už není mladý a určité věci nestihne. Že to mohlo být lepší, ale i horší. Teď už to neřeším. Ženy to asi snášejí o něco hůře než chlapi.

Pár týdnů po vás oslavil francouzský herec Alain Delon pětaosmdesátiny. Vy jste ho v mnoha filmech daboval, setkali jste se i osobně?
 Ano. Je to asi deset let zpátky. Bylo to v Praze v kině Světozor. Připili jsme si a prohodili pár slov. Řekl mi, že až se jednou dostane český film, ve kterém budu hrát, do Francie, že mě na oplátku rád nadabuje on. (Smích) Když pak vyšel ven, na ulici ho míjely dvě dámy, a ta jedna té druhé povídá: „To byl Delon!“ A ta druhá: „Seš pitomá? Co by tady proboha dělal...“ Je to legenda, v životě to také neměl jednoduché. Navíc je štír jako já. Tato znamení se dobře vychovávají, ale jsou urputnější a trochu složitější povahy. Svůj hlas jsem mu propůjčoval s velkou oblibou. S ním to bylo celkem jednoduché. Ve svých rolích byl hodně akční, pořád běhal, byl zasmušilý a moc nemluvil. Pravý opak Alana Alda v seriálu M.A.S.H. který naopak pusu nezavřel. U něj mi trvalo dlouho, než se mi ten jeho „kulomet“ podařilo správně uchopit.

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že vám prezident udělí státní vyznamenání?
Měl jsem samozřejmě radost, ale musím říct, že je spousta významnějších lidí z různých oborů, než jsem já. Je mi líto, že v posledních letech je tato událost hodně zpolitizovaná. Myslím si, že politika by se do toho neměla tahat... Zbytečně se to démonizuje. Chtělo by to více nadhledu.

Mrzelo vás, že jste byl letos kvůli pandemii koronaviru ošizen o slavnostní ceremoniál?
S hradní kanceláři jsme se shodli, že je to vlastně lepší, protože se můžeme těšit nadvakrát, letos a ještě příští rok. Ale 28. října na státní svátek jsme si s rodinou udělali krásný den. Upekli jsme si kachnu s knedlíkem a se zelím, k tomu jsem si dal dobré pivečko. A syn Maxík nám nalil šampaňské, kterým jsme si s Monikou přiťukli.

Kvůli epidemii nemůže divadlo, jehož jste principálem, hrát. Máte vyčísleny finanční ztráty?
Je to v řádech sta tisíců korun. Jako všech ostatní i nás se to velmi dotklo a nikde není vidět světlo na konci tunelu. Předtím, než to vypuklo, jsme vyjeli s velkým swingovým muzikálem Zasněžená romance, v němž hraji legendárního hudebníka Glenna Millera. Celé si to produkujeme sami a je to velmi nákladné, neboť je to s živým orchestrem. Nepobíráme žádné dotace jako někteří, co si mohou dovolit hrát třeba pro třicet lidí a může jim to být jedno. My jsme závislí pouze na tom, kolik lidí si na naše představení zakoupí vstupenku.

Kolik v případě vámi zmiňované Zasněžené romance je potřeba prodat lístků, abyste byli alespoň na nule?
Aby se zaplatili zvukaři, technici, osvětlovači, umělci na volné noze, kteří u nás hrají, a další pracovníci, potřebovali jsme účast minimálně tří set diváků. Měli jsme nasmlouváno řadu akcí, které jsme vzhledem k nouzovému stavu a covidu byli nuceni přesunout na podzim příštího roku. Jinak jezdíme ještě s detektivní komedií Vysoká hra společně s Yvettou Blanarovičovou, původní českou komedií ze školství Sborovna, která je velmi oblíbená, a zábavným pořadem Popelka a princ jedou k vám. Teď hrát nemůžeme, takže žádnou návštěvnost nemáme. Obávám se, že ani jen tak mít nebudeme. Až se zase bude moci hrát, myslím, že se veřejnost bude bát vůbec někam chodit. Nebude to záležitost dvou, tří měsíců, ale dlouhodobá.

To by znamenalo, že by řada divadelních herců zůstala bez práce...
Kdysi jsem seděl v divadle ABC s vynikajícím hercem ze skvělé generace Svatoplukem Benešem. Poslouchat jeho vyprávění bylo vždycky velkým zážitkem. Říkal nám, jak všechny prvorepublikové hvězdy nakonec skončily u krásných povolání, někdo v továrně, jiný v ocelárně... S úsměvem varoval, že se nám to možná taky jednou stane... Třeba je to tady.

Požádalo vaše divadlo stát o finanční kompenzaci?
Ano. Žádali jsme na jaře a zkusíme to i teď v rámci dotace Covid Kultura 2. Zatím jsme nic nedostali, čekáme na vyrozumění. Ta aktuální dotace je navíc po administrativní stránce velmi složitá. Co říkali kolegové, tak je až nedosažitelná tím, co všechno se v ní musí vyplnit. Strávíte tím hrozně moc času, trnete, zda jste někde náhodou neudělali chybu a stejně nemáte jistotu, že něco získáte.

Berete koronavirus jako skutečnou hrozbu, nebo se z něj dělá zbytečný strašák?
Z globálního pohledu to vypadá, že svět není dobře postavený, když jedna epidemie napáchá takovou pohromu. Nemusí být žádné války, živelné katastrofy, stačí svým způsobem tak málo... Hloupé přírodě, jak ji někdo označuje, když se zachce, tak nám ještě ukáže, co všechno umí. Chtělo by mít k ní určitě více respektu. Já osobně covid nepodceňuji a věřím odborníkům, co se tím zabývají. Není to tak dávno, co na španělskou chřipku zemřely miliony lidí. Jsem z generace, kdy lidé věřili, že je doktoři dokáží vyléčit ze všeho. Není to pravda. Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk neovlivní. Musím zaklepat, koronavirus se mně, moji rodině a mým blízkým zaplaťpánbůh vyhýbá. Nikam teď raději ani nechodím a jsem jenom doma.

Co děláte, když nyní nemůže hrát?
Věci, na které jsem neměl dlouho čas. Běhám kolem baráku a zahrady a jsem maximálně spokojený. I proto si říkám, že teď je ten pravý čas ukončit svoji kariéru, jak se lidově říká: Prostě to zapíchnout.

Nahrál jsem se v divadle za celý svůj život dost, rád to přenechám mladším, hezčím, šikovnějším, ať si také užijí

Divadlo by vám nechybělo?
Nahrál jsem za celý svůj život dost, rád to přenechám mladším, hezčím, šikovnějším, ať si také užijí. Nejsem ten typ herce, který bez toho nemůže být a nejkrásnější smrt by pro něj byla na prknech, která znamenají svět. Nebo ho nějak tížil ústup ze slávy. Mám skvělou rodinu, té se chci věnovat.

Je za námi 17. listopad, výročí sametové revoluce. Pamatujete si, jak jste tenkrát trávil den?
Dělali jsme takzvané bojůvky. Jezdili jsme do měst a vesnic dělat takové happeningy, přesvědčovat lidi, že to, co se právě děje, je správné a bude to bezvadné. Někde nás vyhnali, jinde s námi mluvili. Zpětně se mi nelíbí, když se srovnává revoluce z let 1989 a 1968. V osmašedesátém, než to utnuli Sověti, to byla intelektuální revoluce. Najednou se mohlo hrát a vydávat, co se chtělo, byla svoboda tisku i projevu, hráli jsme, co jsme chtěli, byla to nádhera. Sametová revoluce byla jenom o vrácení majetku. Zkrátka a dobře revoluce ekonomická, kdy se lidé dopracovali ke svým penězům a majetkům. To je velký rozdíl, jen si to už někteří lidé nepamatují.

Václav Havel byl jako symbol revoluce nenahraditelný a velmi důležité bylo, že ho celý svět uznával a respektoval

Představoval jste si tehdy, že to po jednadvaceti letech bude v České republice takto vypadat?
Jeden vizionář, nebudu jmenovat, tehdy tvrdil, že do tří let budeme na úrovni Švýcarska. To se člověk musí smát. Václav Havel byl jako symbol revoluce nenahraditelný a velmi důležité bylo, že ho celý svět uznával a respektoval. Bohužel zvrtlo se to špatným směrem. Ti, co za to, co se tady za totality dělo, mohli, nebyli potrestáni, naopak jenom převlékli kabát a u moci zůstali dál. A rozkradlo se všechno, co se mohlo... Lidé se nezmění a zůstanou pořád stejní.

Máte mladou ženu a s ní malého synka. Nedočká se Maxmilián ještě sourozence?
To už si představit nedovedu a nevím, jestli bych to ještě vůbec zvládl. (Smích) Myslím, že Maxmilián nám bohatě stačí. On je to nejlepší na světě, co mě potkalo. Všechno mu dovolím. Chceme, aby prožil krásné dětství, které ho zformuje a jednou z něj udělá dobrého člověka. Zatím žije v domnění, že celý svět je tu jenom pro něj.

Pavel Trávníček

Český herec a režisér. Nejvíce ho proslavily postavy princů, ať už v pohádce Tři oříšky pro Popelku, díky níž je známý i v zahraničí, nebo Třetí princ, kde si zahrál dvojroli – dvojčata Jaromíra a Jaroslava. První jeho manželkou byla herečka Simona Stašová, druhou baletka Eva Štefková, třetí provozní divadla Skelet Lucie Vrbová. Před pěti lety se oženil s Monikou Fialkovou. Má tři syny: Adama s Evou Štefkovou, Pavla s režisérkou Helenou Dytrtovou a Maxmiliána se svojí  současnou ženou Monikou.

Tagy: