Před 25 roky dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. Stal se fotbalovým mistrem Evropy. Německý obránce Thomas Helmer, který se proslavil v Borussii Dortmund a Bayernu Mnichov, naservíroval 30. června ve finále Eura 1996 v londýnském Wembley dlouhou přihrávku, po níž padl rozhodující Zlatý gól. Němci brali zlato, Čechům zůstalo stříbro.
Helmer si i po 25 letech vybavuje detaily celého turnaje. Během krátké chvíle vypočítá, kolik odehrál na turnaji minut: 565. Chyběl jen deset v závěru semifinálového prodloužení proti Anglii. „To už jsem fakt nemohl. Kolena nechtěla,“ vzpomíná v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Vypráví také o setkání s královnou Alžbětou II., od které přebíral medaili. A žertuje: „Pro mě je to trochu zvláštní v tom, že oba máme s královnou ve stejný den narozeniny, takže vlastně tak trochu vždy slavíme spolu.“
Stejně jako střelec obou německých gólů Oliver Bierhoff si myslí, že ten vítězný nemusel padnout, protože střela, která českého brankáře Petra Koubu zaskočila, nebyla nechytatelná.
Je vítězství na fotbalovém mistrovství Evropy 1996 vaším největším úspěchem?
S národním mužstvem v každém případě. Ničeho většího jsem nedosáhl. Startoval jsem sice na dvou mistrovstvích světa, ale vždy jsme vypadli ve čtvrtfinále. V roce 1992 jsem prohrál finále Euro proti Dánsku. Pak přišlo finále 1996 proti Česku a zaplaťpánbůh v něm zvítězili.
Zdůraznil jste s národním mužstvem. Proč? Považujete si jiného výsledku více? Kterého?
Možná ne největší, ale určitě jeden z nejkrásnějších byl můj vůbec první titul, který jsem vyhrál. To byl Německý pohár v roce 1989 s Borussií Dortmund.
Proč? Zažil jste při něm něco neobyčejného?
Bylo to prostě poprvé. Všude plno emocí a radosti. K tomu jsem prožíval něco nového a do té doby nepoznaného. Úplně mě dostalo, když jsem v rukách poprvé v životě držel skutečně velký a důležitý pohár. Navíc se hrálo na vyprodaném Olympijském stadionu v Berlíně, kde bylo přes sedmdesát tisíc lidí, ale z toho 40 tisíc fanoušků Dortmundu. Proto to bylo tak zvláštní.
Úplně mě dostalo, když jsem v rukách poprvé v životě držel velký a důležitý pohár. Hrálo se na vyprodaném Olympijském stadionu v Berlíně, kde bylo přes sedmdesát tisíc lidí, ale z toho 40 tisíc fanoušků z Dortmundu. To bylo tak zvláštní.
Vybavíte si i po 25 letech zápasy na Euru 1996?
Ale samozřejmě. Nejen proto, že bylo vítězné, ale také proto, že se nám v průběhu turnaje zranilo dost hráčů a na konci už jsme jich neměli tolik k dispozici. Navíc se hrálo v Anglii, všude panovala úžasná atmosféra. Základní skupinu jsme absolvovali na manchesterském stadionu Old Trafford, finále se hrálo ve Wembley. Dva fotbalové chrámy. I proto jsme si přivezli mnoho a mnoho vzpomínek.
Které ještě?
Že až na zápas proti Rusku, který jsme vyhráli 3:0, byly všechny ostatní dost těsné. Takže jsme do nich museli investovat veškeré své umění a také dost sil. Byl to jeden z nejnáročnějších turnajů.
Thomas Helmer (56 let)
Bývalý německý fotbalový obránce, současný televizní moderátor.
Jeho největším úspěchem je zisk titulu mistra Evropy z roku 1996 na šampionátu v Anglii. Při něm nahrával na vítězný gól Oliveru Bierhoffovi ve finále proti Česku.
Po Arminii Bielefeld prošel dvě největšími německými bundesligovými kluby. Šest let (1986–1992) působil v Borussii Dortmund, sedm (1992–1999) v Bayernu Mnichov.
Po kariéře se náhodou dostal ke sportovní žurnalistice, na mistrovství svět 2002 v Japonsku a Koreji působil jako reportér televize Sat1.
Víte z hlavy, kolik jste na tomto Euro odehrál minut?
Tak počítejme. Čtyřikrát 90 je 360 za tři zápasy ve skupině a čtvrtfinále, 110 minut v semifinále proti Anglii, což je 470 a k tomu ještě 95 minut ve finále proti Česku, takže dohromady 565 minut. Řekl bych. (smích) Takže vlastně skoro všechny. Jen v semifinále jsem musel ve 110. minutě střídat, protože už jsem nemohl běhat. Kolena už nechtěla.
Která z těch 565 minut je nezapomenutelná? Devadesátá pátá ve finále?
Ta také, ale vidím tak dva, tři okamžiky. V semifinále proti Anglii jsem přihrával Stefanu Kuntzovi na vyrovnávací gól na 1:1. To bylo hodně emocionální, podepsat se pod důležitou branku v zápase proti Anglii právě v Anglii. No a pak jsme ve finále poslal dlouhý pas před Zlatým gólem na Jürgena Klinsmanna, který prodloužil na Olivera Bierhoffa a ten rozhodl.
To, že Německo hrálo na jednom Euru proti Česku dvakrát, víte. Ale jak dobře jste znali český tým? Trenér Dušan Uhrin přivezl do Anglie mezinárodně poměrně neznámé mužstvo složené především z domácí ligy.
To sice ano, ale i tak v něm bylo plno dobrých hráčů. A některé jsme znali z bundesligy – Pavla Kuku, Mira Kadlece a Patrika Bergera. Tak neznámé to mužstvo nebylo. Pochopili jsme to hned v zahajovacím utkání proti vám. To jsme sice zaslouženě vyhráli, ale dost jsme se netrápili. Ještě jednou klobouk dolů před vaším týmem z tohoto Eura.
Jaká očekávaní jsme měli před tímto mistrovstvím Evropy? Je to tak, že Němci vždy myslí jen na vítězství? A nebo o něm aspoň mluví?
(smích) No tak to máte o Němcích pěkný obrázek. Ale tak trochu to tak je. Na mistrovství světa 1994 jsme vypadli ve čtvrtfinále, takže jsme na toto Euro nejeli jako favorité. Netušili jsme, kam až můžeme dojít. Ale je pravda, že lidé vždy od Německa hodně očekávají. Samozřejmě jsme měli i my sami od sebe určitá očekávání. Ale stálo proti nám 15 mužstev a každé chtělo vyhrát. Vždyť už základní skupina s Itálii, s vámi a Ruskem byla těžká. Ve čtvrtfinále jsme narazili na Chorvatsko, což byl podle mě vůbec nejtěžší zápas na turnaji. V semifinále Anglie a rozhodnutí až po penaltách. No a nakonec ještě jednou Češi. O to větší radost jsme měli, že jste to dokázali.
V semifinále jsem přihrával Stefanu Kuntzovi na vyrovnávací gól na 1:1. To bylo hodně emocionální, podepsat se pod důležitou branku v zápase proti Anglii právě v Anglii.
A vy sám osobně si dáváte před turnajem nějaké výkonnostní cíle?
Jsem týmový hráč, proto mi přišlo nejdůležitější, abychom to od začátku pojali lépe než na mistrovství světa 1994 v USA. Tam jsme netvořili skutečný tým. Pro mě byla klíčová věci, aby vše fungovalo i mimo hřiště. A jako obránce, co tak asi musím dělat? (smích) Pokusit se zabránit co nejvíce gólům. To se nám v základní skupině podařilo, protože, jsme žádný nedostali. A za celý turnaj jen tři, po jednom v každém zápase play-off. Takže si dovolím říct, že tentokrát to fakt fungovalo.
Bylo Česko před finále ve Wembley jasným outsiderem? A Německo jasným favoritem?
Jasný bych ani v jednom neřekl. Ale všichni měli pocit, že to tak je. Možná i proto, že Češi nebyli tím nejznámějším týmem, ale upozorňovali jsme, že jste odehráli výborný turnaj. A všechny to velmi překvapilo. A to už tak je, že když je Německo ve finále, všichni očekávají, že vyhraje.
Cítil jste to také tak?
Spíš jsem si uvědomoval, že jsme možná poprvé v turnaji před zápasem v pozici favorita. Ale to nám nepomohlo, naopak. Češi hráli i ve finále velmi dobře a měli jsme s nimi obrovské problémy.
O to větší, že Německo prohrávalo od 59. minuty po gólu Patrika Bergera z penalty. Co jste si říkal? Že je ještě dost času?
No právě, že tolik ho nebylo. Ale samozřejmě se vám honí hlavou, kolik že je ještě do konce, co se dá udělat, jak vyrovnat. Přiznám po letech, že to tenkrát pro nás byl šok. Ale stejně jako v celém turnaji jsme prostě „šli“ dál a věřili, že se se zápasem dá ještě něco udělat. Že se dostaneme do nějaké šance a…
… a třeba Německo vyrovná?
Samozřejmě. A ono se to stalo a Oli (Oliver Bierhoff – pozn., red.) ji proměnil. Takže jsme zachránili aspoň prodloužení.
Jaké před ním padají slova? Na co se dává pozor? Uvědomovali jste si, že se poprvé v historii na seniorském mistrovství Evropy hraje na tzv. Zlatý gól?
Že je třeba dávat pozor, vycházet z obrany, ale samozřejmě nezapomínat na útočení. Trenér Berti Vogts nám opakoval, že Češi odehráli výborný turnaj, i s prodloužením a vítěznými penaltami v semifinále. A to bylo vidět i na začátku prodloužení, bylo to proti vám nadále velmi těžké.
Ve finále poslal dlouhý pas před Zlatým gólem na Jürgena Klinsmanna, který prodloužil na Olivera Bierhoffa a ten rozhodl.
Česko a Německo po dvaceti letech opět ve finále mistrovství Evropy. A opět prodloužení. Nevzpomněl jste si na Bělehrad 1976? Viděl jste ten zápas?
Myslíte ty penalty? (smích) Něco jsem viděl, ale málo. Vždyť mi bylo v té době teprve jedenáct. Ale každopádně do byla krásná paralela. Něco se opakovalo. Ale čestně řeknu, že na něco takového není při skutečném zápase čas.
Na co tedy je čas?
Musel být čas na to uvědomit si, že Zlatý gól je něco nového. Nevím, jak to bylo u vašeho týmu. Ale nikdo jsme to neznali, neměli s tím zkušenosti. Proto jsem také hned poté, co jsme vstřelili branku na 2:1, utíkal zpět na naši polovinu hřišti a do obrany. A myslel jsem si, že bude následovat výkop a pokračuje se. Že nás bude čekat ještě deset minut do přestávky a pak dalších patnáct. Bylo dost podivuhodné, že jsem ani nevěděl, že už zápas skončil. (smích)
Co by bylo, kdyby Německo nemělo Olivera Bierhoffa?
To zřejmě nikdo nedokáže zodpovědět. Ale museli jsme jít do rizika a hrát na něj, když jsme prohrávali. Oliver byl poslední útočník, které jsme měli na lavičce. Snad by dal gól někdo jiný. Ale kdo ví…
Bierhoff v mírné nadsázce v rozhovoru říkal, že Koubovi bude do konce života vděčný. Že jeho střela nebyla nechytatelná. Vidíte to také tak?
Ano. I s úctou k vašemu brankáři. A také s tím, že to Oli řekl tak trochu v legraci. Ale je to tak, zvlášť když střílel svou slabší levou nohou. Pro Koubu to tehdy musel být hrozný, tragický okamžik. Bylo vidět, jak trochu zazmatkoval a jak ho nakonec překvapilo, že míč skončil v brance. Po tak skvělém turnaji to byl hloupý konec.
Vzpomenete si ještě, co se dělo po Zlatém gólu? A později v kabině?
Začnu odzadu. Šatny byly tehdy ve starém Wembley hodně malé. No a když za námi pak do ní přišel bývalý kancléř Helmut Kohl, takový velký a silný muž, říkali jsme z legrace, že už je plná. Takže jsme se přesunuli do zadní časti do sprch a k vanám a tam jsme slavili.
Ještě před tím jste si šli přebrat medaile a pohár do lože ke královně Alžbětě II. Poučil vás někdo, jak se máte v její přítomnosti chovat?
Ne, nedostali jsme „školení“, ale všichni si uvědomovali vážnost situace a vše proběhlo v naprostém respektu. Při představovaní před zápasem, stejně jako při ceremoniálu v lóži jsem se vždy uklonil. Pro mě to trochu zvláštní v tom, že oba máme s královnou ve stejný den narozeniny, takže vlastně tak trochu vždy slavíme spolu. (smích)
Pro Petra to tehdy musel být hrozný, tragický okamžik. Bylo vidět, jak trochu zazmatkoval a jak ho nakonec překvapilo, že míč skončil v brance. Po tak skvělém turnaji to byl hloupý konec.
Bylo i toto setkání jedním z nezapomenutelných ve vašem životě?
Ano, samozřejmě. Nejen setkání s královnou, ale hraní ve Wembley. Bylo a je to pro fotbalistu posvátné místo. Bylo zajímavé zažít, jak si dávají Angličané záležet. Před finále přišla uniformovaná kapela, zahráli hymny, pozdravili jsme se s královnou a šlo se na to. Nikdy bych si nebyl, že se něčeho takového dočkám.
Mluvil jste po zápase s některými českými hráči?
Ne, ne. Člověk nejprve sám musí pochopit nebo si uvědomit, co se stalo, čeho dosáhl. Navíc po Zlatém gólu. Pak přišlo nadšení, že jsme mistry Evropy. Vždyť já si ani nevzpomínám, s kým jsme tehdy mluvil z našeho mužstva, s kým jsem se radoval, co jsem dělal. Musel bych si to pustit jako film. Jste prostě v rauši a všechno běží rychle.
Co si s velkým časovým odstupem myslíte o Zlatém gólu?
Jsem šťastný, že ho zrušili. To říkám čestně a otevřeně, přestože mi, nám pomohl k titulu mistrů Evropy. Nelíbilo se mi, že je hned konec, pokud tým udělal chybu a dostal gól. Že již nemá šanci to napravit. Jasně, může se to stát třeba ve 120. minutě, tedy na konci prodloužení, ale to už je pak smůla.
