Československo zaniklo v první vteřině 1. ledna 1993. Pro Mariana Hrabovského a Tomáše Sulka z Osoblahy na Krnovsku je to zásadní přelom, o předměty vyrobené po tomto datu se nezajímají. Už šestý rok totiž budují Muzeum Československa. „Rozhodně neoslavujeme socialismus, je to především o nostalgii,“ vysvětluje Sulek a ukazuje magnetofon Sonet duo, státní znak s rudou hvězdou či uniformy vojáků Československé lidové armády.
Napřed přemýšleli, že založí retro muzeum, v němž vystaví kuriozity z éry Rakousko-Uherska, Československa i bizarní starožitnosti z celého světa. Když ale vyzvali sousedy, aby vznikající instituci věnovali nepotřebné historické předměty z domácností, lidé přinášeli především poválečné výrobky z éry Československa. „Najednou jsem se znova setkal s věcmi, které jsem znal jako kluk z domova. A nostalgicky mě to dojalo,“ vypráví učitel dějepisu Marian Hrabovský, ročník 1969.
Socialismus nevelebíme
A dojatý pedagog usoudil, že podobně lze rozechvět i duše návštěvníků zakládaného muzea. „A tak vzniklo Muzeum Československa s podtitulem Narozen v Československu. Drtivá většina návštěvníků u nás propadá vzpomínkám na dětství a mládí, někdy padne i nějaká ta slza,“ líčí spoluzakladatel muzea v Osoblaze na Krnovsku. V zapadlém městečku v někdejších Sudetech, které leží přímo na dnešních česko-polských hranicích.
Hrabovský projekt spustil s kamarádem Tomášem Sulkem, radnice jim nabídla prostory v bývalé škole. Oba se dušují, že v žádném případě nebudují muzeum socialismu. „Nechceme vyvolávat nostalgii po minulém režimu, ale vzbuzovat melancholické vzpomínky na vlastní dětství a mládí. V tom je hlavní devíza sbírek, hrajeme výhradně na tuhle strunu, ideologie jde stranou,“ vypráví Hrabovský. A kolega Sulek pustí pásek založený v kotoučovém magnetofonu Sonet duo. „Vyráběl ho podnik Tesla v letech 1959 až 1966 a na tehdejší dobu stál obrovské peníze, 2 300 korun,“ prozrazuje. Průměrná mzda v roce 1960 byla téměř poloviční, 1 303 korun.
Od občanky k brousku na žiletky
V nejvyšším stupni epidemiologického systému PES sice musí být Muzeum Československa v Osoblaze uzavřeno, čtenářům CNN Prima NEWS nabízíme alespoň virtuální fotogalerii. „Nejvíc pyšný jsem na místnosti kompletně vybavené dobovým nábytkem i předměty denní potřeby. Dostali jsme například darem celou ložnici vyrobenou na zakázku v padesátých letech. Muzeu ji věnovala rodina, která do Osoblahy přišla krátce po vyhnání místních Němců,“ říká učitel Hrabovský, od září 2020 dokonce ředitel osoblažské základky.
Nostalgie po komunismu? Dřív stačila mzda na 53 kilo řízků, dnes je to šestkrát tolik
Nostalgické stesky odpůrců sametové revoluce, že prý za komunistů nakupovali jídlo a pití za hubičku, vyvracejí tvrdé statistiky. Za průměrnou měsíční hrubou mzdu se v roce 1989 dalo koupit třeba 317 čtvrtek másla (250 g) nebo 396 kilogramů cukru, aktuálně ale za výplatu nakoupíme 882 čtvrtek másla či 2 683 kilogramů cukru. Podražily energie či nájemné, potraviny jsou však nejlevnější v novodobé historii republiky.
Dojímají se nejen pamětníci. Když muzeum navštíví třicátník narozený v roce 1990 a prohlíží si občanský průkaz ze stejného roku, i on je rozechvělý. „Najednou vidí předmět z doby, do které se narodil, to pohne úplně s každým,“ zjistil pedagog. A protože kantoři rádi zkoušejí, i on si neustále prověřuje znalosti návštěvníků.
„Co myslíte, že je tohle?“ podává nám plastovou krabičku. Netušíme, ale smíme ji otevřít, skrývá žiletku. „Přenosný zásobník na žiletky,“ napadá nás. Ve skutečnosti jde o sofistikovanější výrobek. „Brousek na žiletky ze šedesátých let, žiletky se brousí pomocí poměrně složité technologie,“ ukazuje soustavu ozubených koleček i šňůrky, za které musí brusič tahat. Třeba voják Československé lidové armády na základní službě.
Mundůry propašované z vojny
Když už jsme u socialistické armády, překvapující je počet stejnokrojů na stěnách muzea. „Všechno jsou to dary místních obyvatel. Buď někdejších vojáků z povolání z dob normalizace, ale máme tady i uniformy záklaďáků, kteří mundůry nějak propašovali z kasáren,“ vypráví průvodce Hrabovský. Po polních stejnokrojích byl například velký hlad mezi tehdejšími trempy.
Muzeum Československa zaujme i obývacím pokojem ze šedesátých a sedmdesátých let, který je vybaven křesly z dílny slavného designéra Jindřicha Halabaly, autora v mnoha směrech stále nepřekonané monografie Výroba nábytku, tvorba a konstrukce. V dobové kuchyni ze šedesátek lze rovněž najít původní vybavení, včetně krabic a plechovek od potravinových výrobků. Od kakaa přes bonbony po sardinky.
Talíř k výročí SNB i walkman
Kuriozitou je dar bývalého příslušníka SNB (Sboru národní bezpečnosti čili policie) z roku 1970: ozdobný talíř k 25. výročí SNB. Další místnost je zaplněna psacími stroji, televizory, vysavači, dobovými hesly i dalšími atributy minulého režimu. Je tu i papírový státní znak, který býval pověšen v kanceláři předsedy osoblažského městského národního výboru. Český lev se místo koruny „pyšní“ rudou hvězdou ve zlatém orámování.
Marian Hrabovský a Tomáš Sulek obohatili sbírky i četnými předměty z vlastních domácností či bytů rodičů. „Je tady třeba můj walkman z osmdesátých let,“ ukazuje Hrabovský. V té době mezi středoškoláky obrovská frajeřina.
Slovákům ukradená vlajka
Pro dnešní teenagery je Československo stále vzdálenějším pojmem. A často ani netuší, kdy zaniklo, podle muzejníků třeba spojují konec společného státu Čechů a Slováků s pádem komunismu v listopadu 1989. Federace ovšem zanikla až v první vteřině roku 1993, kdy se proměnila ve dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku.
28. října 1918 byla zahájena i česká „kolonizace“ Slovenska. I za pomoci dělostřelců
Státní svátek připadající na 28. říjen není jen výročím vyhlášení Československé republiky, ale podle současných stoupenců dekolonizačního hnutí souvisí i se zahájením kolonizace Slovenska. Jisté je, že Slovensko museli Češi napřed vojensky dobýt, což se jim plně podařilo až v létě roku 1919.
„Nejviditelnější vzpomínkou na společný stát je dnes paradoxně vlajka České republiky, která si uchovala podobu vlajky Československa,“ připomíná učitel dějepisu Marian Hrabovský u státní zástavy. Pro mnohé žáky i studenty, kteří navštíví Muzeum Československa, je to prý překvapivá novinka, protože o „krádeži“ vlajky Slovákům se ve školách raději příliš neučí.
Když se totiž 1. ledna 1993 rozpadla federace, Češi zástavu zaniklého Československa prohlásili za státní vlajku České republiky, což byla zákeřná lest Prahy. Češi nedodrželi, co slíbili ústavním zákonem o zániku federace z listopadu 1992. A ten jasně říkal: „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.“ Praha sice porušení zákona omlouvala tím, že v nově ustavené republice již federální norma z roku 1992 neplatí, mnozí Slováci to ale dodnes cítí jako podraz.
Modrý klín dnes nemá vysvětlení
„Češi si vlajku nechali, což bylo nefér,“ stěžuje si od té doby třeba slovenský vexilolog (odborník na vlajky) a spolutvůrce současného slovenského státního praporu Ladislav Vrtěl. Přijetí československé vlajky za českou vnímá jako záměrné oslabení nově zrozeného Slovenska a ztížení jeho startovních podmínek.
Svět znal československou vlajku, ta slovenská však byla v lednu 1993 „terra inkognita“, tedy země neznámá. „Z právního pohledu je to věc problematická. Osobně jsem ale rád, že jsme si vlajku Československa ponechali. A nedovedu si představit, že bychom ji změnili,“ říká pro CNN Prima NEWS dnešní předseda parlamentního podvýboru pro heraldiku a vexilologii Ivo Pojezný (KSČM).
Učitel Marian Hrabovský z Osoblahy ale dětem netaji, že modrý klín na české státní vlajce býval v minulosti symbolem Slovenska. Oficiálně totiž klín nemá žádný výklad, což je podivnost, neboť většina států barvy na státní vlajce hrdě vysvětluje. Česká republika takovou normu nemá, důvody jsou patrné z přechozího textu. Řečeno s nadsázkou, vlajka České republiky je ale nejlepším exponátem Muzea Československa, protože pořád oslavuje stát zaniklý již před 28 lety.
