Řidiči mají potřebu vést závod s časem už více než sto let, zatímco bezpečnostní orgány se jim v tom stejně dlouho pokouší bránit. Celý tento týden měřily rychlost tisíce policistů v rámci mimořádné prázdninové akce, jak se ale hlídala rychlost před vynálezem radaru? A proč se čeští šoféři osobních vozů mohli v sedmdesátých letech valit neomezenou rychlostí i po okreskách?
Kdo maže, ten jede, často až příliš rychle. Denní tisk z úterý 21. července 1908 přinesl obsáhlý popis tragédie, která se odehrála na rohu Spálené ulice a Ferdinandovy třídy (dnes Národní) v Praze. „Křižovatka Ferdinandovy a Spálené ulice je bodem, kde při jízdě je nutná nejvyšší opatrnost,“ uvedl tisk v souvislosti s nehodou.
Novináře tehdy notně rozčílilo, že automobil knížete Colloredo-Mansfelda vjel do nebezpečné křižovatky zcela bezohledně a ve velké rychlosti přejel žebračku Annu Homolkovou. „Homolková utrpěla zlomení žeber na levé straně a proražení lebky.“ Zraněnou sice stačil ošetřit pražský doktor Bondy, ale při přepravě do všeobecné nemocnice zesnula.
Řidič musí být pánem rychlosti
Jak byl potrestán Colloredo-Mansfeld se autorovi tohoto textu zjistit nepodařilo. Jisté je, že kníže nedodržel nařízení ministerstva vnitra z roku 1905, které stanovilo „bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol“. Byl to vůbec první zákon vydaný pro řidiče aut a motorek v tehdejší rakouské části monarchie (Předlitavsku), platil tedy i pro české země. A pokud šlo o rychlost jízdy, nařízení doporučovalo zdravý selský rozum: „Jízdní rychlost budiž zvolena za všech okolností tak, aby byl řidič pánem své rychlosti.“
Colloredo-Mansfeld tehdy na rohu Spálené a Ferdinandovy pánem své rychlosti nebyl, takže zbytečně zmařil lidský život. A jako o závod se jezdí i po dalších sto třinácti letech. Nepřizpůsobení rychlosti má za prvních šest měsíců roku 2021 na svědomí 78 lidských životů a 195 těžce zraněných. A od začátku roku čeští řidiči spáchali už více než 65 tisíc dopravních přestupků souvisejících s překračováním rychlosti.
Četníci v roli stopkařů
První konkrétní rychlostní limity byly stanoveny ministerským nařízením v roce 1910. „A odpovídaly výkonům tehdejších silničních dopravních prostředků,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS ředitel Muzea policie v Praze Radek Galaš. V obci to bylo nejvýše 15 km/h, na vozovkách mimo obce pak 45 km/h. „S prvním měřením rychlosti se začalo v meziválečném Československu a takovým četníků se říkalo stopkaři,“ vysvětluje Galaš.
Stopkaři si napřed na určitém úseku vyměřili úsek 100 metrů dlouhý. „Většinou třeba od sloupu elektrického vedení k dalšímu výraznému bodu. Stopkař pak zmáčkl stopky při průjezdu auta kolem prvního bodu a zastavil je u druhého bodu. Pak se jen podíval do tabulky a hned věděl, zda a jak řidič překročil limit,“ popisuje ředitel policejního muzea. „Stíhací techniku četníci neměli, tak si poznamenali registrační značku a případ se dořešil později.“
Podle předválečného spisovatele F. A. Elstnera mohl šofér skončit před soudem už za překročení limitu o 6 km/h, přičemž četník byl předvolán jako svědek. V obcích se za první republiky a v éře Protektorátu Čechy a Morava postupně zvýšil rychlostní limit osobních vozů z 35 km/h na 40 km/h, mimo zastavěný prostor pak z 35 km/h až na 80 km/h v listopadu 1939.
Meziválečné řinčení plechů
Bez nehod to ale nebylo. Například v neděli 30. října 1932 se jen v bezprostředním okolí Ostravy odehrály následující nehody. V Doubravě na Karvinsku řidič v nepřiměřené rychlosti srazil a smrtelně zranil cyklistu. V Nové Bělé měl rychle řítící se automobil střet s motocyklem a nehoda si vyžádala další dva mrtvé. Plechy řinčely i na hrabyňském kopci u Opavy, kde se srazil ostravský taxikář s autobusem.
V Orlové se zase s automobilem střetl motorkář Josef Kubíček na tandemu, přičemž lékaři pochybovali, že Kubíček přežije vážná zranění. A téměř žádné naděje nedávali ani dělníkovi J. Heinovi, který spadl pod kola rychle se řítícího vozu ve Fulneku.
Socialismus bez limitu
S větrem o závod se soutěžilo i v dalších dekádách, zákonodárci nenápadně ustupovali silným motorům. Od roku 1951 dokonce pro majitele osobních motorových vozů jedoucích mimo obec neplatil vůbec žádný rychlostní limit. A to až do roku 1979. I po okreskách to tak mohli „piráti“ řezat stodvacítkou, pokud měl jejich automobil potřebný výkon. Pokutě se ale nevyhnuli, pokud příslušník SNB a později VB usoudil, že „řidič rychlost jízdy nepřizpůsobil okolnostem, zejména hustotě provozu, viditelnosti, stavu vozidla jakož i stavu a povaze silnice“.
V obcích byly osobní motorové vozy omezeny na 50 km/h, jistým překvapením se ale z dnešního pohledu stala vyhláška platná od roku 1961, která umožnila neomezenou rychlost i v obcích. Byť jen v noci od 23 do 5 hodin.
Čas pro legální piráty silnic
„Statistiky zřejmě vykazovaly v noci v obcích jen velmi malou nehodovost,“ komentuje změnu z roku 1961 ředitel Muzea policie v Praze Radek Galaš. Kamionová doprava byla v plenkách, mezinárodní přepravu zboží obstarávala železnice. „Provoz byl ubohý a všechny hospody na venkově musely zavírat už v deset večer. Pak měli ožralové hodinu čas dostat se bezpečně domů,“ dodá s nadhledem. Noc pak patřila legálním „pirátům silnic“. V roce 1961 ovšem silnice v celém Československu brázdilo jen 1,3 milionu automobilů, nyní je to pouze v Česku na 6,13 milionu osobních vozů.
Závody s časem se ovšem nevyplácejí v žádné době, jak potvrzuje třeba tento případ z 29. července 1967. Mimochodem z nitra obce, kde byla pod rouškou tmy povolena jakákoliv rychlost: „Ve večerních hodinách v úterý havaroval při nepřiměřené jízdě v Kozlovicích na okrese Frýdek-Místek 19letý motocyklista R. Š. v zatáčce nezvládl řízení, sjel do příkopu a narazil do sloupu. Těžkému zranění podlehl.“
Rychlost – modla doby
Když byl v roce 1971 otevřen první úsek dálnice z Prahy do Mirošovic, inspirovali se soudruzi v Německu a rychlost na autostrádě neomezili pro osobní ani pro nákladní vozy. Vyhláška pouze nařizovala: „Řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným předvídatelným okolnostem a jet takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost rozhledu.“
Rychlost byla modlou doby. V roce 1976 se povolené limity v obcích mezi 5 až 23 hodinou zvýšily z 50 km/h na 60 km/h, přičemž v noci zůstávaly i nadále neomezené. Následná prudce stoupající nehodovost však už v roce 1979 přivedla federální ministerstvo vnitra k ráznému opatření. A to nastavilo jasné rychlostní limity, které jsou podobné těm dnešním. Rychlost osobních aut mimo obec byla omezena na 90 km/h a na dálnici na 110 km/h. Rychlost autobusů dálkové veřejné dopravy osob na 90 km/h a kamionů na 80 km/h. Šedesátkou se však obcemi frčelo až do roku 1997.
