Řidiči mají potřebu vést závod s časem už více než sto let, zatímco bezpečnostní orgány se jim v tom stejně dlouho pokouší bránit. Celý tento týden měřily rychlost tisíce policistů v rámci mimořádné prázdninové akce, jak se ale hlídala rychlost před vynálezem radaru? A proč se čeští šoféři osobních vozů mohli v sedmdesátých letech valit neomezenou rychlostí i po okreskách?
Kdo maže, ten jede, často až příliš rychle. Denní tisk z úterý 21. července 1908 přinesl obsáhlý popis tragédie, která se odehrála na rohu Spálené ulice a Ferdinandovy třídy (dnes Národní) v Praze. „Křižovatka Ferdinandovy a Spálené ulice je bodem, kde při jízdě je nutná nejvyšší opatrnost,“ uvedl tisk v souvislosti s nehodou.
Pozor na rychlost. Od pondělí budou po celém Česku v akci tisíce policistů s radary
Tisícovky policistů budou od pondělí do pátku na silnicích po celé republice kontrolovat dodržování povolené rychlosti jízdy. Akce je součástí kampaně proti nepřiměřené rychlosti, za kterou stojí Česká asociace pojišťoven (ČAP), Besip a Policie ČR.
Novináře tehdy notně rozčílilo, že automobil knížete Colloredo-Mansfelda vjel do nebezpečné křižovatky zcela bezohledně a ve velké rychlosti přejel žebračku Annu Homolkovou. „Homolková utrpěla zlomení žeber na levé straně a proražení lebky.“ Zraněnou sice stačil ošetřit pražský doktor Bondy, ale při přepravě do všeobecné nemocnice zesnula.
Řidič musí být pánem rychlosti
Jak byl potrestán Colloredo-Mansfeld se autorovi tohoto textu zjistit nepodařilo. Jisté je, že kníže nedodržel nařízení ministerstva vnitra z roku 1905, které stanovilo „bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol“. Byl to vůbec první zákon vydaný pro řidiče aut a motorek v tehdejší rakouské části monarchie (Předlitavsku), platil tedy i pro české země. A pokud šlo o rychlost jízdy, nařízení doporučovalo zdravý selský rozum: „Jízdní rychlost budiž zvolena za všech okolností tak, aby byl řidič pánem své rychlosti.“
Colloredo-Mansfeld tehdy na rohu Spálené a Ferdinandovy pánem své rychlosti nebyl, takže zbytečně zmařil lidský život. A jako o závod se jezdí i po dalších sto třinácti letech. Nepřizpůsobení rychlosti má za prvních šest měsíců roku 2021 na svědomí 78 lidských životů a 195 těžce zraněných. A od začátku roku čeští řidiči spáchali už více než 65 tisíc dopravních přestupků souvisejících s překračováním rychlosti.
Četníci v roli stopkařů
První konkrétní rychlostní limity byly stanoveny ministerským nařízením v roce 1910. „A odpovídaly výkonům tehdejších silničních dopravních prostředků,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS ředitel Muzea policie v Praze Radek Galaš. V obci to bylo nejvýše 15 km/h, na vozovkách mimo obce pak 45 km/h. „S prvním měřením rychlosti se začalo v meziválečném Československu a takovým četníků se říkalo stopkaři,“ vysvětluje Galaš.
Už za rok budou všechna nová auta povinně odrazovat řidiče od pospíchání, rozhodla EU
Regulace Evropské unie vyžaduje od všech výrobců aut, aby do svých vozů od července 2022 instalovali systém, který bude řidiče varovat při překročení maximální povolené rychlosti. Použije k tomu například nepříjemné zvukové signály.
Stopkaři si napřed na určitém úseku vyměřili úsek 100 metrů dlouhý. „Většinou třeba od sloupu elektrického vedení k dalšímu výraznému bodu. Stopkař pak zmáčkl stopky při průjezdu auta kolem prvního bodu a zastavil je u druhého bodu. Pak se jen podíval do tabulky a hned věděl, zda a jak řidič překročil limit,“ popisuje ředitel policejního muzea. „Stíhací techniku četníci neměli, tak si poznamenali registrační značku a případ se dořešil později.“
Podle předválečného spisovatele F. A. Elstnera mohl šofér skončit před soudem už za překročení limitu o 6 km/h, přičemž četník byl předvolán jako svědek. V obcích se za první republiky a v éře Protektorátu Čechy a Morava postupně zvýšil rychlostní limit osobních vozů z 35 km/h na 40 km/h, mimo zastavěný prostor pak z 35 km/h až na 80 km/h v listopadu 1939.
Meziválečné řinčení plechů
Bez nehod to ale nebylo. Například v neděli 30. října 1932 se jen v bezprostředním okolí Ostravy odehrály následující nehody. V Doubravě na Karvinsku řidič v nepřiměřené rychlosti srazil a smrtelně zranil cyklistu. V Nové Bělé měl rychle řítící se automobil střet s motocyklem a nehoda si vyžádala další dva mrtvé. Plechy řinčely i na hrabyňském kopci u Opavy, kde se srazil ostravský taxikář s autobusem.
V Orlové se zase s automobilem střetl motorkář Josef Kubíček na tandemu, přičemž lékaři pochybovali, že Kubíček přežije vážná zranění. A téměř žádné naděje nedávali ani dělníkovi J. Heinovi, který spadl pod kola rychle se řítícího vozu ve Fulneku.
Socialismus bez limitu
S větrem o závod se soutěžilo i v dalších dekádách, zákonodárci nenápadně ustupovali silným motorům. Od roku 1951 dokonce pro majitele osobních motorových vozů jedoucích mimo obec neplatil vůbec žádný rychlostní limit. A to až do roku 1979. I po okreskách to tak mohli „piráti“ řezat stodvacítkou, pokud měl jejich automobil potřebný výkon. Pokutě se ale nevyhnuli, pokud příslušník SNB a později VB usoudil, že „řidič rychlost jízdy nepřizpůsobil okolnostem, zejména hustotě provozu, viditelnosti, stavu vozidla jakož i stavu a povaze silnice“.
Proč řidiči překračují povolenou rychlost? Ve spěchu obvykle nejsou, prostě se nudí
Nepozornost, nuda za volantem nebo časová tíseň. To jsou nejčastější důvody, proč řidiči překračují předepsanou maximální rychlost. Spěch je tedy jen jedním z faktorů. I proto se zdá, že apelovat na zpomalení jen argumentem, že rychlou jízdou ušetříte malé množství času, nebude mít kýžený efekt.
V obcích byly osobní motorové vozy omezeny na 50 km/h, jistým překvapením se ale z dnešního pohledu stala vyhláška platná od roku 1961, která umožnila neomezenou rychlost i v obcích. Byť jen v noci od 23 do 5 hodin.
Čas pro legální piráty silnic
„Statistiky zřejmě vykazovaly v noci v obcích jen velmi malou nehodovost,“ komentuje změnu z roku 1961 ředitel Muzea policie v Praze Radek Galaš. Kamionová doprava byla v plenkách, mezinárodní přepravu zboží obstarávala železnice. „Provoz byl ubohý a všechny hospody na venkově musely zavírat už v deset večer. Pak měli ožralové hodinu čas dostat se bezpečně domů,“ dodá s nadhledem. Noc pak patřila legálním „pirátům silnic“. V roce 1961 ovšem silnice v celém Československu brázdilo jen 1,3 milionu automobilů, nyní je to pouze v Česku na 6,13 milionu osobních vozů.
Závody s časem se ovšem nevyplácejí v žádné době, jak potvrzuje třeba tento případ z 29. července 1967. Mimochodem z nitra obce, kde byla pod rouškou tmy povolena jakákoliv rychlost: „Ve večerních hodinách v úterý havaroval při nepřiměřené jízdě v Kozlovicích na okrese Frýdek-Místek 19letý motocyklista R. Š. v zatáčce nezvládl řízení, sjel do příkopu a narazil do sloupu. Těžkému zranění podlehl.“
Rychlost – modla doby
Když byl v roce 1971 otevřen první úsek dálnice z Prahy do Mirošovic, inspirovali se soudruzi v Německu a rychlost na autostrádě neomezili pro osobní ani pro nákladní vozy. Vyhláška pouze nařizovala: „Řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným předvídatelným okolnostem a jet takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost rozhledu.“
Rychlost byla modlou doby. V roce 1976 se povolené limity v obcích mezi 5 až 23 hodinou zvýšily z 50 km/h na 60 km/h, přičemž v noci zůstávaly i nadále neomezené. Následná prudce stoupající nehodovost však už v roce 1979 přivedla federální ministerstvo vnitra k ráznému opatření. A to nastavilo jasné rychlostní limity, které jsou podobné těm dnešním. Rychlost osobních aut mimo obec byla omezena na 90 km/h a na dálnici na 110 km/h. Rychlost autobusů dálkové veřejné dopravy osob na 90 km/h a kamionů na 80 km/h. Šedesátkou se však obcemi frčelo až do roku 1997.
