Manželku nemám, moje žena je Skalnatá chata, říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Pavol Kulanga, syn Ladislava Kulangy – jednoho z nejslavnějších vysokohorských nosičů ve Vysokých Tatrách. „Král Tater“ zemřel před rokem v 71 letech poté, co si zlomil klíční kost. Proslavil se rekordy, když se mu na Skalnatou chatu podařilo vynést náklad o hmotnosti 211 kg, na Zámkovského chatu 207,5 kg a na Téryho chatu 151 kg. Syn jde v jeho šlépějích a na otce vzpomíná zábavnými historkami.
Váš otec byl označován za krále Tater, zemřel 14. září 2020. Jakou vzpomínku na něj si vybavíte?
Mám jich mnoho. Otec například celý život odmítal chodit k lékařům. Když ještě dělal chataře na Zámkovského chatě, kde je vybudovaná vodní elektrárna, která má nahoře nádrž a dole se zpracovává proud, v lednu tam často býval sám. Jednou v noci se na té elektrárně něco rozbilo, proto se jen v tričku vydal opravit poruchu dolů, asi kilometr od chaty. Okolo chaty ale začal kroužit medvěd, takže otec strávil celou noc v turbíně, dokud zvíře neodešlo. Potom dostal oboustranný zápal plic, ale protože odmítal lékařskou pomoc, dostal se do takového stavu, že pro něj musel přiletět vrtulník.
Legendární Laco Kulanga podobně odmítal pomoc i před rokem, když si zlomil klíční kost…
Ano, choval se tak až do konce. Před rokem v pátek 11. září se zranil, když šel s nákladem sudů. Seděl v chatě se zlomenou klíční kostí a odmítal pomoc horské služby. Čtyři hodiny ho přemlouvali, a až když neměl sílu, dovezli ho do nemocnice. Ale čtvrtý den přesto zemřel.
Váš otec dělal chataře na Zámkovského chatě a od roku 1996 na Skalnaté chatě ve Vysokých Tatrách. Zodpovědnou roli jste po něm přebral. Dá se skloubit s rodinou nebo s manželstvím?
Moje žena je tato chata, jsem svobodný. Je to těžké zkombinovat a čím je člověk starší, tím opatrněji se pouští do vztahů, někdy je radši sám. Děti ale určitě mít chci. Na chatě však zůstanu minimálně do smrti.
Co si vlastně představit pod funkcí chataře na vysokohorské chatě?
Starám se o chod chaty, zařizuji zásobování a občas i obsluhuji turisty. Od otcovy smrti chatu rekonstruuji. Ale nevlastním ji, mám ji v pronájmu. Žiji v Kežmarku a každé ráno do chaty docházím. Zaměstnanců mám kolem osmi, většinou spolupracuji s přáteli a kvůli provozu přes noc někdo z nich na chatě vždy přespává.
I když jsem studoval mimo Tatry, vždy jsem se vrátil.
Na tatranské chaty vás rodiče vodili od vašeho jednoho roku, teď je vám 39 let, v horách tedy žijete celý život. Nepřemýšlel jste o změně?
I když jsem studoval mimo Tatry, vždy jsem se vrátil. Život na chatách mám rád se vším dobrým i špatným, člověk to má v sobě. Jsem vděčný, že mám stále sílu pracovat s lidmi a že v žádném případě nechci odejít. Turisté si občas zdola nahoru přinesou něco špatného a pak jsou na nás protivní. Ale já to beru jako poslání.
Jak sám říkáte, život v horách dokonale znáte. Jak pandemie koronaviru změnila turistiku ve Vysokých Tatrách?
Koronavirus nás zastihl nepřipravené. Návštěvnost během pandemie byla přibližně o 90 procent nižší meziročně a paradox nastal, když na konci dubna skončil lockdown. Všichni jsme předpokládali, že lidé přijdou do hor, ale nepřišli. Až koncem června se zas v horách začala vyskytovat čeština a přicházeli turisté. Uvědomil jsem si, že za těch 39 let, co jsem v Tatrách, se nikdy nestalo, že bych tu víc než půl roku neslyšel češtinu nebo nějaký cizí jazyk. Bylo to frustrující a těžké období. Ale lidé se vrátili.
A prospělo podle vás horám, že chvíli nebyly přeplněné turisty a mohly si od nich odpočinout?
Věřím, že vždy má všechno svůj smysl. A v Tatrách to mělo ten, že si příroda trochu oddychla. Kdo chtěl, přišel, akorát to nebylo tak masové a komerční. Ti, kteří přišli, si mohli užít Tatry jen pro sebe. Takže to vnímám pozitivně. Peníze, které jsme kvůli pandemii prodělali, sice potřebujeme, ale přežijeme i tak. A myslím, že si lidé v cestovním ruchu o to víc váží každého jednoho člověka.
