Chceme lepší potraviny? Nekupujme ty levné, říká přední dodavatel drůbeže
Foie gras na toastech Zdroj: Profimedia.cz / Regis Martin / Stockimo / Alamy
Lokální, farmářské, sezónní… velmi trendy pojmy, které si Češi v posledních letech v souvislosti s nákupem potravin osvojili. Jak je to ale reálu? Jsme skutečně ochotni připlatit si za takovou produkci? A je mezi slovy velkovýroba a podřadnost rovnítko? O tématu jsme mluvili s předním dodavatelem husích jater, Filipem Töpferem.
Po dvouhodinovém povídání s podnikatelem, který posledních 17 let bez nadsázky dnem i nocí zajišťuje lidem i firmám dodávky drůbežího masa rozličných typů i chutí, se chce napsat: „Rozmohl se nám tady takový nešvar…“
Češi, lovci slev
Kdybychom zkušenost Filipa Töpfera shrnuli do jedné věty, zněla by asi takhle: „Chceme to nejlepší, ale současně za to nechceme moc platit.“
Takový headline je nicméně zbytečně tvrdý a zdaleka nevystihuje komplexnost pohledu na věc, k němuž léty prověřený obchodník a zakladatel firmy Husijatra.cz došel. „Češi jsou lovci akcí a slev. Když mají možnost si vybrat, koupí to levnější,“ říká s tím, že roli hraje i národní mentalita, ve které ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vidí rozdíl. „My klademe priority na bydlení, auto, pak třeba na dovolenou, sport a až potom na jídlo. Například v Itálii kladou naopak prioritu na jídlo, na hodinky a pak až na to ostatní. Když se většiny Čechů zeptáte, co by chtěli, odpovědí, že něco lokálního, farmářského… ale nejsou ochotní za to zaplatit. Nejde říct, že se to týká úplně všech, ale z velké části to tak je.“
ČTĚTE TAKÉ: Prodává husí játra, ale zákazníky „balí“ na marketing. Už 17 let je Filip Töpfer na všechno sám
Co si kdo zaplatí, to dostane
A tak podle muže, který se v gastronomii pohybuje od malička, vzniká začarovaný kruh, z něhož se dá vystoupit jediným způsobem. Nelíbí se vám nabízené zboží? Přestaňte ho kupovat.
Když výrobci uvidí, že zákazníci utíkají za něčím kvalitnějším, tak to určitě nabídnou. Ale zase jsme u toho, že kvalitnější znamená dražší, protože zvířata jsou lépe krmená, žijí déle, ale celkově se toho udělá/prodá méně. Vyšší cena v takovém případě není žádný naschvál, co si kdo zaplatí, to dostane.
Dále pak Filip Töpfer upozorňuje na fakt, že výsledná cena produktu odráží mnohem více povinností, jež producent musí splnit, než si konečný zákazník obvykle uvědomí.
V jeho případě jsou to nově třeba častější povinné přestávky v řízení. „Teď nám přibude nové omezení — i malé auto, které pojede z Maďarska s jednou paletou hus nebo kachen, bude muset stavět. My chceme dodržovat zákon, takže řidič bude muset po čtyřech hodinách cesty zastavit u Brna, do Prahy už to nestihne. Bude tam někde stát devět hodin u čerpací stanice, kde bude muset nonstop chladit náklad, takže bude mít nastartováno,“ uvádí s tím, že bude muset zaplatit šoférovi devět hodin práce navíc a prodraží se i pohonné hmoty. „Někteří řidiči budou naštvaní, jiní si rádi odpočinou, ale výsledkem je zase zdražení.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: O foie gras ví první poslední: Husí játra od kachních poznám na první dobrou, říká Filip Töpfer
Hranice mezi etikou a předsudky
Dalším tématem, o němž by se ve spojitosti s prodejem potravin podle Filipa Töpfera mělo mluvit, je škatulkování producentů ve smyslu menší farmář = poctivá produkce, velkovýroba = ošizený produkt. „Takhle se to určitě nedá říct, s oběma tábory mám zkušenosti dobré i špatné. Stalo se mi, že jsem přijel na farmu, kde měli neumytou škubačku, olepené kachlíky… Zatímco ve velkých provozech pracují pod kamerami, mají všude čisto, fungují nepřetržitě, takže nehrozí výpadek v dodávkách,“ vykládá přední dodavatel drůbeže a šéf společnosti Husijatra.cz a pokračuje:
Ani mně osobně se nelíbí pohled na zbídačenou drůbež v klecích, která snáší jedno vejce za druhým. S takovým podnikem neobchoduju.
A druhým dechem dodává: „Když se společnost dohodne, že slepice nebudou v klecích, ale v hale nebo venku, musíme akceptovat, že vajíčko nebude stát 4 Kč, ale že bude stát 7 Kč. Potom taky musíme ohlídat další věc - abychom si to tady nezakázali, nezlikvidovali českého výrobce, ale přitom to sem nechali dovážet ze zahraničí.“
Sám je zastáncem lokálnosti. „Mám rád věci tradiční, takže když třeba cestuju a přijedu do Arménie, tak prostě si chci dát arménské pivo, které mi nechutná tak jako třeba Heineken, ale ten si můžu dát všude, v Arménii jím věci arménský. Na Slovensku piju a jím věci slovenské. Teď jsem byl v Tatrách a proč bych si na Štrbském Plesu měl dávat, já nevím, lososa? Dám si halušky a borovičku. Takhle jím, takhle prodávám.“
