Dotazy, co to máme za štěně, zatím venku stále tu a tam slýchám. Držka si kvetoucí šediny maskuje, takže o nich víme jen my, kdo ho známe a pamatujeme si, že obočí i bradu měl ještě před nedávnem uhlově černé. A že už má ten věk dvouciferný, si uvědomuju stále častěji.
Dotazy, co to máme za štěně, zatím venku stále tu a tam slýchám. Držka si kvetoucí šediny maskuje, takže o nich víme jen my, kdo ho známe a pamatujeme si, že obočí i bradu měl ještě před nedávnem uhlově černé. A že už má ten věk dvouciferný, si uvědomuju stále častěji.
Nedávno jsem se dívala na fotky ještě z doby, kdy byl dočaska a já mu bláhově hledala domov. Musel to sledovat vcelku s pobavením, protože on už dávno věděl, že je doma a že na tuhle prdlou holku bude příští roky dohlížet. Tenkrát to jediné, co mu z černočerné tváře svítilo, byly hnědo-oranžové oči. Postupně mu tu krásnou barvu schovala šedá mlha a já musím venku skákat, mávat a volat, aby mě v šeru našel a nemusel obíhat postavu od postavy a čuchem zjišťovat, jestli jsem to já.
Ačkoli sama nejsem schopná brát pravidelně ani B12, musím pamatovat na jeho sirup proti bolavým kloubům, který každý večer dostává spolu s večeří. Letošní zimu dostal svou první bundičku do města, na běžné venčení, aby ty klouby byly pěkně v teple. Asi dost pomohlo naše vytrvalé ujišťování, že mu fakt sluší a že v ní vypadá jako borec, než usoudil, že v tom teda mezi psy vyleze a bude v ní dokonce i zvedat nožičku, moc se na to totiž z počátku netvářil.
BESSY - moudrá a krásná dáma k adopci v útulku AniDef v Žimu
Gauč, ten nejlepší vynález v psím světě, se z místa pro polehávání a kontrolu konzumace čehokoli v pokoji stává místem pro tvrdý spánek. Někdy tak tvrdý, že Držka zapomene zahlásit, že by potřeboval ven, a ze spaní pod sebou nechá loužičku. Preventivně na to občas dostane slabý brusinkový odvar do pití, ale o moc víc než si gauč potáhnout nepromokavým potahem a tu a tam ho umýt, nepomůže. Nikdo holt nemládneme.
Musím říct, že pro stárnoucí psy máme slabost vlastně my všichni z útulku AniDef. V důvěře, s jakou starý pes usne jako špalek, vedle kterého můžete v klidu schroupat večeři a ještě ho posunout o metr vedle a on ani neotevře oko, je něco velmi intimního. Mazelní se starým psem už není jen o krocení čtyřnohého poděsa, který se vám snaží vlézt na hlavu, ale je to skutečně o vědomém sdílení blízkosti a vyměňování pocitů beze slov. A nejkrásnější je, když si starý pes hraje. Štěňata si hrají skoro pořád a se vším – většinou prostě proto, že je zrovna nic lepšího nenapadne. Když si ale hraje starý pes, je v tom čirá radost ze života, takové to zvolání, že „je tu vlastně tak krásně“!
Mít po svém boku za přítele stárnoucího psa je velká čest. A velká škola. Psi by měli zestárnout se svými blízkými dvounožci, aby jim stihli předat vše, co jim za svůj život mají a potřebují sdělit a čemu je mají naučit. Odložení starého psa je pro mě něčím nepochopitelným, přesto se to děje až příliš často.
Přála bych si, aby se na staré psy v útulcích stály fronty a žhavily telefonní linky, stejně jako na štěňata. Aby si více lidí uvědomovalo poklady, které ve starých psech máme, a aby si jich cenili. Až si půjdete vybrat svého nového parťáka do útulku, nespokojujte se s průměrem a běžte si vybrat rovnou to nejlepší – poznáte to podle šedivého čumáčku ;-)
#nekupuj,adoptuj
