reklama

Choupenitch: Jsem průkopník, bořím mantinely. Gratulace mě netankují, zájem dětí ano

Šermířské kluby v Česku jsou pod náporem nových zájemců, potřebují další trenéry. Hrdý na tento fakt může být Alexander Choupenitch, jehož bronzová medaile z olympijských her v Tokiu posloužila jako nejlepší možná vábnička. „Po covidovém roce už třeba některé děti chtěly se šermem končit, teď do něj mají velkou chuť,“ těší 27letého fleretistu v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

reklama

Ještě pořád máte medaili uschovanou v ponožce s nápisem „I love you“, nebo už vám dodatečně přišla oficiální krabička?
Už jsem dostal oficiální krabičku, ale zjistil jsem, že je celkem složitá. Musíte otevřít jednu část, pak druhou… Než medaili vyndáte, trvá to. Ponožka byla nejvíc top a zůstává!

Dostal už bronzový artefakt své čestné místo, nebo ho pořád někde taháte s sebou?
Mám medaili schovanou tam, kde má být. Doporučili mi neříkat, kde se nachází, ale má své čestné místo.

Předpokládám, že poptávka po tom, abyste medaili ukázal všude, kam přijdete, už za těch několik týdnů ubyla. Nebo pořád slyšíte: „Ukaž medaili“?
Neřekl bych, že bych tohle slyšel. Ale když chodím na rozhovory, většinou si ji beru s sebou. Nicméně musím říct, že pro mě to není o té medaili, spíše mi jde o to, co jsem dokázal.

O tom zážitku?
Hlavně i o tom statusu, že jsem třetí. To, že mám samotný kov, mě tolik netankuje. Nejsem materialista, možná proto.

1,2 milionu za bronz? Z částky toho tolik nezbyde

Měl jste zatím medaili plně pod kontrolou, nestala se nějaká příhoda, kdy by se na chvíli zatoulala?
Mám to pod kontrolou. Když jsme byli na nějaké akci, dal jsem ji v ponožce přítelkyni do kabelky, takže všechno v pohodě.

Hned poté, co jste v bronzovém zápase porazil Takahira Šikineho, se – kromě toho, že máme olympijského medailistu – psalo, že to je první tuzemský kov ze šermu na olympiádě po 113 letech. Navázal jste na Viléma Goppolda z Lobsdorfu. Věděl jste o něm předtím něco, byl pro vás jakousi ikonou? Nebo to pro vás byla novinka?
Tak napůl. Věděl jsem, že Česká republika nikdy neměla medaili, Československo také ne. Rakousko-Uhersko, to už je strašně dávno, takže se tak nějak považuju za vůbec prvního. Nicméně měl jsem zjištěné, že Vilém Goppold z Lobsdorfu byl poslední, a říkal jsem to svému trenérovi (Italovi Stefanovi Cerionimu, pozn. red.) den předtím, než jsem šel v Tokiu do akce. „Víš, že jsme nikdy neměli ze šermu medaili?“ Nevěděl jsem, kdy přesně se to Vilému Goppoldovi povedlo, před trenérem jsem možná řekl někdy v 18. století. On odpověděl, že je na čase to změnit. Takže jsem rád, že se to povedlo.

Pátral jste potom více po jeho příběhu, po tom, jaký to byl člověk?
Jen jsem pak narazil na pár článků. Myslím si, že je to taková senzace, hezká story, ale šerm je teď úplně někde jinde. Všechna čest, že to tehdy dokázal, ale náš sport se opravdu dost posunul a nějaké srovnávání není na místě.

Nezajímáte se tedy příliš o historii šermu, o to, jak to dřív byl sport pro šlechtu a zámožné měšťany?
Jo, a zároveň ne. Snažím se takovéto myšlení změnit – i tím, jak se prezentuji, chci lidem ukázat, že šerm je cool. Nedělají to jen francouzští rytíři, kteří hrají na loutnu a píší básně. Šermíři jsou cool lidi. Ano, ten sport je velmi tradiční, ale opravdu zajímavý.

Na rozdíl od Viléma Goppolda z Lobsdorfu byste za bronzovou medaili od Národní sportovní agentury měl dostat 1,2 milionu korun. Už jste přemýšlel, kam tyto finance zainvestujete? Do vaší sportovní kariéry, nebo si za ně dopřejete nějakou radost?
Tak zaprvé jsem ty peníze ještě nedostal, to bych chtěl říct. (úsměv) Zadruhé z těch peněz nemáte všechno – musíte je zdanit, zaplatit svůj tým a tak dále. Zdá se to jako velká částka, ale nezbyde toho tolik. K penězům se chovám s respektem – už jsem říkal, že nejsem materialista. Zároveň rozumím jejich funkci a přemýšlím směrem do budoucna, neutrácím za zbytečné věci. Finance, které vydělám, věnuju zpátky do šermu. A pak mám ještě hudební kariéru, do které se také snažím investovat.

Každopádně i po všech škrtech je výdělek díky olympijským hrám značně odskočený od toho, co si můžete vydělat na běžných akcích a turnajích. Vnímal jste to hned po úspěchu tak, že to pro vás může být z kariérního pohledu velká vzpruha?
Ano, vnímal. Ale zároveň sport nedělám pro peníze. Kdybych byl takto nastavený, nedokázal bych to, co jsem dokázal. A určitě bych za těchto okolností nedělal v Česku šerm. Finance pro mě nejsou motivací. Mojí motivací je stát se tím nejlepším na světě, snažit se porážet ty nejlepší, zlepšovat se, dozvědět se něco nového o tomto sportu. Peníze jsou až vedlejší kolej právě proto, že k nim mám zdravý respekt – a podle toho se snažím chovat. Nicméně to není tak, že když mi někdo řekne, že za první místo je tolik a tolik, budu se snažit víc. To vůbec.

Když mi někdo gratuluje, netankuje mě to

Říkáte, že vás žene být tím nejlepším na světě. Jaké to bylo, když se z vás ze dne na den stala národní celebrita? Nechci říct, že vás před medailí v Tokiu nikdo neznal, ale medializace úspěchu byla masivní. Vstřebával jste to lehce, nebo těžce?
Poupravil bych ten začátek. Pro mě je důležité usilovat o to, abych byl nejlepším na světě. To je zásadní. Kdybych uznával jen to, co je na konci, to by bylo málo. To je jen lusknutí prstů. Kdybych měl žít pouze pro medaili, trvá to jen jeden den, respektive jen pár okamžiků, kdy vám ji dají na krk. To je strašně málo. Já usiluju o usilování o to být nejlepší. Tato věc je pro mě zásadní spolu s tím mít neustále motivaci a drajv.

A k té celebritě?
Takto to vůbec nevnímám. Pro mě se upřímně nic nezměnilo. Jo, asi jsem byl víc v médiích. Ale všechno to bylo mým manažerem dobře zorganizované, že jsem to bral v pohodě. Navíc, rád lidem vyprávím o mém sportu, rád jim vše přiblížím. Žiju tím. Dělali jsme jen ty věci, které nám byly příjemné. Rozhodně bych se nepovažoval za nějakou celebritu. To slovo mi nepřijde fajn. (úsměv)

Usiluju o usilování o to být nejlepší. Tato věc je pro mě zásadní spolu s tím mít neustále motivaci a drajv.

Dobře. Přesto – nemusel jste se trochu hlídat, abyste se v hlavě nedostal na výši, abyste zůstal ten stejný Alexander Choupenitch jako před olympiádou?
Jak to vysvětlit… Když mi někdo gratuluje, mě to netankuje žádným směrem. Tím, že vím o svých schopnostech, vůbec mě to nestrhává z mé cesty. Už pár dní po úspěchu přemýšlím, jak být lepším, jak zase porážet soupeře. Předseda šermířského svazu mi říkal: „Zapomínáš na to, že jsi něco dokázal. Zapomínáš si to užít.“ Teď nemyslím užít si party, ale užít si to vnitřně. Ale prostě jsem takový, že ihned přemýšlím o dalších věcech. Jakmile jsem přiletěl z Tokia, začal jsem organizovat kemp, který každý rok děláme pro děti, a další věci. Stále se snažím být kreativní a nezastavovat mysl. Nejhorší věc, která vás v životě může potkat, je stagnace. A když se ptáte na to, jestli mě úspěch nějak nevyhazuje do výšky, musím říct, že pro to není důvod.

Byl jste tedy tak přednastavený pro to, aby vás úspěch nijak nezměnil?
To těžko říct. Rozdíl mezi sebedůvěrou a namyšlením je zásadní. Když jste sebevědomý, víte o svých možnostech. Ten, kdo je namyšlený, si o sobě myslí, že je něco, co není. Sebevědomí se dá naučit. Ale absolutně není důvod být namyšlený, protože tím člověk akorát schovává nějaké vnitřní strachy.

Každopádně svým vystoupením v Tokiu jste doma způsobil velké nadšení, donutil jste Česko poznat šerm, vy jste si prožil krásné emoce. Je to věc, která vás žene k tomu získat příště ještě atraktivnější odstíny medaile?
Určitě se dá říct, že i tohle mě žene. Ale zopakuji, že pro mě je zásadní to, že se chci pořád zlepšovat. Neřeším tolik to, že mě někdo plácá po ramenou, říká mi, že jsem dobrej, nebo naopak špatnej. Je to dané asi tím, že už mi není 20 let, tehdy bych zřejmě přemýšlel jinak. Nastavení se změnilo. Každopádně je to příjemné, je fajn, že máte feedback, že to děláte správně. V konečném důsledku sport děláte proto, abyste jezdili na závody a vyhrávali je. Nicméně je důležité nežít jen pro to.

Předseda šermířského svazu mi říkal: „Zapomínáš na to, že jsi něco dokázal. Zapomínáš si to užít.“ Teď nemyslím užít si party, ale užít si to vnitřně. Ale prostě jsem takový, že ihned přemýšlím o dalších věcech.

Opakujete, že stěžejní je pro vás to, abyste se zlepšoval. Přemýšlel jste i o tom, jak se ještě více posílit po mentální stránce? Protože když pojedete na olympiádu v Paříži, tlak a očekávání budou někde jinde než před Tokiem.
Rozhodně nad tím nepřemýšlím z toho pohledu, že tlak v Paříži bude větší. Musím zmínit, že jen dostat se v šermu na olympiádu je extrémně těžké. To, že jsem v Tokiu skončil třetí, neznamená, že se dostanu do Paříže. Takhle to vůbec není. Je zaprvé týmová kvalifikace, ve které jako Česká republika zatím nemáme šanci uspět. A individuálních míst zbývá strašně málo. Abych se dostal do Tokia, musel jsem vyhrát evropskou kvalifikaci, ve které je z každé země jeden nejlepší. Dohromady tedy 25 šermířů. A jen jeden jel do Tokia. Teď to bude probíhat úplně stejně s tím, že vítěze doplňují dva nejlepší z žebříčku. Z psychického hlediska je mnohem těžší vyhrát kvalifikaci než pak samotné vystoupení na olympiádě. Není tedy zaručené, že v Paříži za tři roky budu, i když pro to udělám maximum. Šerm je ohromně vyrovnaný a musíte k tomu přistupovat s pokorou. Je třeba mít hlad, ale zároveň si uvědomovat, jak je to náročné. Jak jsem řekl, to, že mě někdo plácá po ramenou, na mě nedoléhá. Tlak si na sebe vytváříte jen sami, proto vlastně neexistuje. Takhle musíte přemýšlet.

Jsem takový průkopník, bořím určité mantinely

Už jste narazil na kemp, který každoročně pořádáte. Předčil letos vaše očekávání? Byl zájem ještě daleko větší, než jste si předtím myslel?
Byl to už sedmý nebo osmý ročník a je to jednoduché – zájem musel být i teď stejný. Už před olympiádou bylo jasně dané, že tam může být maximálně 60 lidí. Je to z toho důvodu, aby byl kemp osobní. Abych si s každým mladým šermířem mohl popovídat. Ještě to máme udělané tak, aby 30 lidí bylo z Česka a 30 ze zahraničí. Abych si mohl s každým zašermovat, s každým se pořádně pozdravit a popovídat si s ním. Snažím se i zapamatovat jejich jména, aby to zkrátka bylo kontaktní. Mohli bychom udělat akci pro 120 lidí, ale absolutně by to ztratilo kouzlo, nemohl bych do toho naplno dát svoji osobnost. Tím pádem nás už nemohlo zajímat, co bylo po olympiádě, protože už byla dopředu kapacita plná.

Bylo tedy aspoň oproti předchozím rokům znát, že z mladých šermířů sálá větší nadšení z toho, že mohou strávit čas s olympijským medailistou?
Ať už bych medaili vyhrál, nebo ne, vždycky se budu snažit těm děckám dát maximum. Vždycky říkám, že z nich mistry světa neuděláme. Ale můžeme je nakopnout a namotivovat k práci do budoucna. A to se přesně teď stalo. Mám zpětnou vazbu od rodičů, že se jim pak domů vrátily úplně nové děti. Po covidovém roce už třeba některé chtěly se šermem končit, teď do něj mají velkou chuť. To je to nejlepší, co se může stát.

Ceníte si toho minimálně podobně jako té medaile, když nejste materialista a vidíte, že motivujete lidi? To může zařídit, aby šel v Česku celý šerm nahoru.
Určitě. To není jen teď, ale vůbec všechny roky, co to dělám. Jsem takový průkopník, bořím určité mantinely a snažím se lidem sport přiblížit. I kdyby jen dvě tři děti z kempu řekly „chci makat, chci se stát nejlepším“, tak to bude super. Každopádně co se mi líbilo, během jednoho dne dorazila i média a jeden zhruba 13letý kluk s nimi dělal rozhovor. Řekl: „Já vlastně nevím, jestli chci být nejlepší na světě jako Alex Choupenitch a uspět na olympiádě. Ale mě to strašně baví. Strašně mě baví přijít na planš, vzít si masku a šermovat.“ Tohle je nejvíc. Z celého světa se naprosté minimum lidí dostane na nejvyšší mety. Smyslem je, aby to děcka naplňovalo. Aby šerm měl přesah do jejich osobního života, aby to nebylo jen o tom dorazit na trénink, ale i o osobnostním formování. Jsem strašně rád, že kemp děláme, a doufám, že ještě dlouho dělat budeme.

Jste zástupce fleretu, je v nové vlně – díky vám – zájem primárně i o tuto disciplínu, nebo se to promítá i do kordu a šavle?
Těžko říct. Můj mateřský klub je v Brně a tam je to hlavně o fleretu, i když se v poslední době začíná rozjíždět šavlový oddíl. Celkově v Česku ale převládá kord, nicméně na tom vůbec nesejde. Když člověk přijde do šermu, sám si najde, co mu sedí nejvíc, nebo mu ideální zbraň najdou trenéři. Ale je pravda, že některé kluby jsou vyloženě kordové. Pokud třeba chce člověk začít se šermem v Ústí, myslím, že tam fleret do ruky nedostane.

Z celého světa se naprosté minimum lidí dostane na nejvyšší mety. Smyslem je, aby to děcka naplňovalo. Aby šerm měl přesah do jejich osobního života, aby to nebylo jen o tom dorazit na trénink, ale i o osobnostním formování.

Myslíte, že nyní může začít – nebo už začal – jakýsi šermířský boom? Samozřejmě asi úplně nelze čekat něco, co jsme viděli sedm osm let zpátky, kdy začal úřadovat biatlon. Na něm se podílelo více úspěšných osob, vy jste na spuštění „mánie“ sám…
Nejsem v pozici šéfa svazu ani šéfa klubu a tak dále. Ale určitý feedback tu je. Nedávno mi volal předseda klubu v Brně – přišlo pětkrát více dětí než normálně a musí otevírat tři přípravky, hledat nového trenéra. A to stejné se stalo v Praze. Děcka chodí, věřím, že jsem k tomu přispěl. Svaz na to zareagoval dobře i v tom smyslu, že udělal speciální webové stránky, na kterých si člověk podle své polohy může najít nejbližší šermířský klub, což je super. Něco se děje – a to je dobře.

Když se s dětmi bavíte, jaká jsou za vás ta hlavní lákadla, proč dělat šerm a vydržet u něj?
Když se s nimi bavím na kempu, neříkám jim, aby dělaly šerm a vydržely u něj. To musí vyjít ze samotného děcka. Když mu řeknu, aby u něj vydrželo, nevydrží u něj. Musíte zmiňovat zajímavé věci o tomto sportu, ale nesmíte k tomu dodávat, že jsou zajímavé. Rozumíte, to by nebylo z psychologického hlediska správné. Snažím se dětem vysvětlovat různé akce, zabavit je, hrajeme různé hry a máme dobrou atmosféru. V okamžiku, kdy máme lekci, jim předávám věci, které fungují u mě. A třeba to pak zafunguje i u nich, a to je pak může bavit. Ale nelze na ně jít se slovy: „Musíš vydržet u šermu, protože je cool a máš na sobě masku.“ To můžu říct děcku, které přijde na vůbec první trénink. „Tady máš masku, fleret a můžeš si s tím šermovat.“ Na ty, kteří jsou na kempu a už sport dělají, nesmíte tlačit.

Každopádně předpokládám, že za vámi chodí a ptají se: „Co mám udělat, abych byl jako ty?“ Co tedy mají udělat?
Hlavně tvrdě trénovat. A mít silnou vůli trénovat i ve chvílích, když nemáte možnosti na zlatém podnose. Tak jsem to nikdy neměl ani já. Nikdo za mnou nepřišel a neřekl: „Tady máš trenéra, sparing partnera a trénuj si.“ Vždycky musí člověk sám hledat, takže se jim snažím poradit, aby jim nescházel hlad po pátrání po možnostech, učení se. Aby se ptali – to je to nejlepší. Ptát se, dostávat odpovědi a znovu se ptát. I já jsem pořád hladový, chci odpovědi, nové znalosti. To mám na trenérovi rád, že když se ho pořád ptám, on má neustále odpovědi. Má odpovědi i na doplňující otázky, což je úžasné. Zvídavost je třeba. Je to, jako když si hrajete s legem. Také pořád stavíte nové věci. V šermu je ten princip stejný. Musíte hledat cesty ke zlepšení se.

Když se s nimi bavím na kempu, neříkám jim, aby dělaly šerm a vydržely u něj. To musí vyjít ze samotného děcka. Když mu řeknu, aby u něj vydrželo, nevydrží u něj. Musíte zmiňovat zajímavé věci o tomto sportu, ale nesmíte k tomu dodávat, že jsou zajímavé.

Už jste zmínil, že část odměny, kterou dostanete za medaili, poputuje do vaší hudební kariéry – rapu. Po příletu z Tokia jste uvedl, že ještě nevíte, jestli vznikne skladba o vašem úspěchu na olympiádě. Na vašich sociálních sítích bylo vidět, že v posledních dnech jste trávil čas ve studiu – souvisí to se singlem k olympijským hrám?
Ano, byl jsem ve studiu, nahráli jsme song. Bude to určitě inspirované tímto. Nebudu tam říkat, že jsem vybojoval bronz, jsem úspěšný olympionik. To ne. Ale bude to olympiádou inspirované – i hudba tak trochu odkazuje na Asii a Japonsko. Takže skladba bude, jen nevím, kdy přesně. Nicméně ještě tento rok určitě.

Tagy:
rozhovor CNN Prima NEWS sport Letní olympijské hry v Tokiu 2021 Alexander Choupenitch šerm fleret

Hlavní zprávy

Řidiče museli vystříhat, oživovali ho marně. Na Českolipsku mu nedal přednost sypač

Aktualizováno

Na silnici I/9 u Sosnové na Českolipsku zemřel v pondělí ráno senior za volantem osobního auta. Narazil do sypače, který vjížděl z vedlejší silnice a nedal mu přednost. Muž na místě svým zraněním podlehl, řekla ČTK českolipská policejní mluvčí Ivana Baláková. Okolnosti nehody policie vyšetřuje. Kvůli nehodě byla na několik hodin uzavřena silnice I/9 u Sosnové.

Terezu H. stále drží v Pákistánu. Celníkům se propuštění nelíbí, slibují nové důkazy

Češka Tereza Hlůšková, kterou celníci v lednu 2018 zadrželi na letišti v pákistánském Láhauru s devíti kilogramy heroinu, po nedávném propuštění z vězení zatím nemůže odcestovat do České republiky. Podle webu iDNES.cz čeká v Islámábádu na vydání pasu, které se zkomplikovalo, a zároveň celníci v pondělí podají k soudu odvolání proti jejímu propuštění. Do rozhodnutí nebude moci Hlůšková zemi opustit.

Loni jsme dostávali zákusky, teď vozí neočkované. Přednosta ARO nastínil konec covidárií

Máme vakcínu a mysleli jsme si, že nás covid už jen pozlobí. Jenže jsme nepředpokládali, že se lidé nebudou očkovat. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl přednosta ARO/JIP z pražské vinohradské nemocnice František Duška. Popisuje, že na jeho oddělení panuje odlišná atmosféra než loni, tehdy zdravotníci dostávali zákusky ze zavřených restaurací. Pokud lidé podstoupí vakcinaci, mohla by se podle něj v nemocnicích zavřít covidária.

reklama

Domácí zpravodajství

reklama