Co potkan, to osobnost: Čím si tito hlodavci získali srdce svých chovatelů?

Před zhruba 15 lety se k Markétě Čacké dostali čtyři potkani – dva kluci a dvě holky. Pocházeli od kamarádky její spolubydlící, která se o ně později měla přihlásit. To se ale nestalo, a tak zůstali v péči Markéty. „Zjistila jsem, že je to docela zajímavé zvířátko. Vždycky jsem si myslela, že potkan je to, co běhá v kanálech venku, a nějak mě to moc nezajímalo. Ale zjistila jsem, že oni jsou přítulní, inteligentní, učenliví, navážou s člověkem vztah, a propadla jsem jim,“ říká v reportáži Markéta Čacká.

Čistotní kamarádi

Potkani, kteří se k Markétě dostali, byli tzv. papíroví, což znamená, že pocházeli z chovatelské stanice. Poté, co se spojila s chovatelkou, a získala tak možnost nahlédnout do chovu potkanů, si sama zaregistrovala chovatelskou stanici. „Pro většinu chovatelů jsou potkani domácí mazlíčci. My je nemáme na nějaký kšeft nebo na prodej, ale ten odchov mláďat je důsledek toho, že máme touhu vyšlechtit některého potkana, mít nějaké konkrétní zbarvení, typ srsti a kombinaci toho všeho. Naše odchovy jsou kamarádi, kterým hledáme nový domov, jako bychom třeba hledali školku pro dítě,“ vysvětluje Markéta.

Mínění o potkanech v Česku nebylo v době, kdy se o ně Markéta začala více zajímat, zrovna valné. „Dřív než začaly nějaké chovy potkanů, byli spojení se Štětináčem z Foglarovek, takže odporná, hnusná zvířata, anebo si je pořizovali punkeři, protože to bylo něco, čím mohli provokovat okolí, protože měli to ošklivé a špinavé zvíře u sebe. Což teda potkan není, ani ošklivý, ani špinavý, potkan se myje častěji než člověk.“

I kvůli přetrvávajícím mýtům a zažitým stereotypům Markéta začala spravovat facebookovou skupinu pro chovatele a příznivce potkanů, kde si mohli navzájem vyměňovat zážitky a získávat informace potřebné k chovu či pouhému vlastnictví potkanů. Členství v takové skupině ovlivnilo i Terezu, která po potkanovi zatoužila ještě jako dítě, zaujali ji mnohem více než křečci, které měla v té době doma. „Když jsem s tím úplně začínala, moje představa byla – budu mít jednoho potkana, budu s ním všude chodit po venku, což spousta lidí má i do teď, bude se mnou všude chodit, budeme nejlepší kamarádi a já mu budu stačit… Skupina mi otevřela oči a ukázala mi, že ten potkan potřebuje svého parťáka a že vůbec není zvědavý na nějaké výletování po venku,“ vzpomíná Tereza.

Kindervajíčko s překvapením

Právě facebooková skupina zapříčinila, že se z jednoho potkana stala více než desetičlenná smečka. „Lidi tam různě psali, že si pořídili kindervajíčko, což je březí samička, a potom ty mladé udávali do nových domovů – takhle jsem přišla k dalším potkanům. Jednu samičku tady mám i z výzkumného zařízení. Takhle jsem postupně rozšiřovala, až jsem přešla na chovatelské stanice, takže mám i z chovatelských stanic,“ vyjmenovává Tereza. A co obnáší péče o takové množství potkanů? Podle Terezy není velký rozdíl v tom, zda jsou dva, nebo jich je deset. „Je potřeba k tomu mít ale přizpůsobenou klec, kdybych je měla v malé kleci pro dva potkany, budou smrdět rychleji. A krmení – mně to nepřijde nijak náročné. Jsou spokojení i sami se sebou. Kdybych chtěla potkany jen na pozorování, dám jim jídlo, vyměním vodu, občas zkontroluji samičky, jestli nemají nádor na mléčné žláze, a to je vlastně všechno, co já musím. Nikdo neříká, že to zvíře musí být na mě fixované, že otevřu klec a oni na mě naskáčou. To už je na mně, že jsem si je vymazlila, že jim dávám péči navíc,“ dodává.

I když se to na první pohled nemusí zdát, nejde o nijak zvlášť levnou záležitost. „Určitě vyžaduje mít dost financí, protože návštěva veterináře není nejlevnější. Co se týká vybavení, pak doporučuji napáječku. Krmení jim sypu do podestýlky, oni si ho musí najít a zároveň se nestane, že mi jeden potkan zasedne misku a ostatní musí čekat, než se odkutálí. Potom můžete pořídit látkové hamaky, dělají se i různé tunely. Akorát jsou likvidátoři, takže je potřeba počítat s tím, že časem je zlikvidují a je třeba pořídit nové,“ vyjmenovává Tereza. Nezbytný je také prostor k pohybu – nikoliv však na šplhání. To sice potkani umějí, ale potřebují i rovné plochy.

Co potkan, to osobnost

Pokusy v minulosti prokázaly, že potkani jsou schopni empatie. Pokud si mají vybrat mezi pomocí svému vlastnímu druhu a pamlskem, v drtivé většině se rozhodnou pro první možnost. To vypozorovala i Tereza. „Ostatní jsou po smrti jiného potkana méně aktivní, polehávají, nereagují na pamlsky, jsou jiní. Záleží, kdo odejde. Když odejde vůdčí jedinec, poperou se, aby nahradili jeho místo. Pokud to bude někdo nenápadný, ani si toho moc nevšimnou. A pak se může stát, že jednomu potkanovi umře kamarád, a tam záleží na každém, jak se s tím vyrovná. Může se stát, že odejde brzy za ním.“

S odchodem milovaných mazlíčků se těžko vyrovnávají i jejich majitelé. Potkani se totiž dožívají zhruba dvou až tří let. „Blbě se s tím smiřuje, člověk s tím musí počítat už od začátku. Mají rychlý život, rychle se učí, rychle si zvykají a člověk k nim taky rychle přilne. Líbí se mi, že co potkan, to osobnost,“ říká Tereza, která má ve smečce jak „netýkavky“, tak mazlivé a dříve i pečující typy. „Třeba jsem měla samičku, ta byla máma pro všechny. Když jsem přidala mláďátka do smečky, ona se o ně okamžitě chtěla starat. A oni třeba nechtěli, byli velcí a ona pořád měla tendence jim dělat hnízdo, tahat si je tam – chtěla jim dělat mámu. Dokážou být i takoví,“ usmívá se Tereza.