Pandemie prohlubuje depresivní stavy. Zdroj: Profimedia.cz
Nárůst duševních onemocnění, frustrace a vyčerpání. Tak by se dala stručně popsat současná psychická kondice české společnosti v souvislosti s onemocněním COVID-19 a vládními opatřeními. Lidé přicházejí o práci nebo se jí nemohou věnovat kvůli péči o děti, které nechodí do škol a školek. Všudypřítomné jsou i obavy z nákazy či smrti a nejistota, co bude dál. Jak to zvládnout se zdravým rozumem? Zeptali jsme se odborníka na veřejné duševní zdraví.
Martin L. z Prahy vedl ještě donedávna spokojený život. Otec dvou dětí podnikal v gastronomii a splnil si svůj sen, když otevřel kavárnu a cukrárnu, ve které pracovala i jeho žena. Jenže pandemie připravila rodinu téměř o veškeré finance. Přestože se Martin snažil vydělávat alespoň prostřednictvím rozvozu dortů a otevřeného okénka, zájem nebyl takový, aby mohl rodinu uživit. Navíc manželka musela zůstat doma s dětmi (7 a 10 let) na distanční výuce. Před pár týdny podlehl covidu Martinův otec, a to byla poslední „kapka“ do už tak plného poháru. Martin se psychicky zhroutil a nyní podstupuje náročnou několikatýdenní léčbu. Bohužel takových příběhů je stále více. Lidé by neměli nechat dojít psychické problémy tak daleko a včas se obrátit na odborníky.
Mladí nesou restrikce hůř než senioři
Petr Winkler spolu s odborníky z Národního ústavu duševního zdraví, ministerstva zdravotnictví, ministerstva vnitra, Policie ČR, Armády ČR, Hasičů ČR a dalších organizací založil projekt Opatruj se, který by měl předat lidem dostatek informací o tom, jak pečovat o své psychické i fyzické zdraví. V rozhovoru mimo jiné zmiňuje, o kolik stoupl počet lidí s duševními chorobami za poslední rok a zda covidové restrikce hůře snášejí mladí lidé, nebo senioři.
Petr Winkler Zdroj: CNN Prima NEWS, Petr Winkler
Můžete popsat, jak vnímáte psychické rozpoložení lidí v Česku?Kromě několikanásobného nárůstu některých duševních onemocnění v populaci vnímám také jistou frustraci, rozpolcení, vyčerpání... Na druhou stranu vidím také mnoho dobrého – větší zájem o vlastní duševní zdraví a psychickou pohodu, zájem a ochotu pomáhat, větší příklon k tomu, co je v životě opravdu důležité.
PhDr. Petr Winkler, Ph.D., pracuje jako vedoucí Výzkumného programu sociální psychiatrie a ředitel s WHO spolupracujícího centra pro výzkum veřejného zdraví a rozvoj služeb v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ). Vystudoval obor Sociální politika a sociální práce na UK v Praze a následně získal stipendium nadace The Bakala Foundation, díky kterému absolvoval doktorandské studium na Institutu psychiatrie, psychologie a neurověd na King's College London. Je jedním ze zakladatelů projektu Opatruj se, který pomáhá lidem zvládnout lépe situaci spojenou s covidem a restrikcemi po psychické stránce.
Založil jste informativní webové stránky Opatruj se, kde si lidé mohou přečíst tipy, jak pečovat o své duševní zdraví, kam se obrátit v případě potřeby a kde se mohou dozvědět mnoho zajímavého o psychice. Co vás vedlo k založení tohoto webu?
Z našich výzkumů vidíme, že v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 a souvisejícími restriktivními opatřeními došlo k velkému nárůstu duševních problémů v populaci. Víme, že existující služby nemohou tuto novou poptávku pokrýt a také že lidé často odbornou pomoc nehledají, ačkoli mají závažné duševní problémy. Také víme, že existují efektivní metody, jak získat nebo si udržet dobré psychické zdraví a odolnost. Ze své pozice tedy vnímáme jako důležité, abychom se snažili populaci vybavit právě těmi znalostmi a schopnostmi, které jim umožní efektivně pečovat o své duševní zdraví a eventuálně také pomoci ostatním, kteří mohou psychické problémy prožívat.
Je podle vás lepší méně sledovat média a nečíst všechny ty špatné zprávy, které se na nás valí ze všech stran?
Určitě je dobré dodržovat jistou mediální dietu, konzumovat zprávy po omezenou dobu a v rozumných časových rozestupech, například jednou denně, maximálně 60 minut.
Máte nějaké statistiky, jak moc se za poslední rok rozvinuly duševní potíže v naší populaci a jaké konkrétně?
Ano, máme statistiky zpracované z epidemiologických šetření, které jsme uskutečnili v listopadu 2017, květnu 2020 a listopadu 2020. Z těchto dat vyplývá, že během pandemie došlo ke dvojnásobnému nárůstu úzkostných poruch, trojnásobnému nárůstu depresí a rizika sebevražednosti a celkovému zvýšení výskytu běžných duševních onemocnění z 20 na 30 procent u dospělé populace. Tento nárůst jsme prvně zaznamenali v květnu 2020 a na datech z listopadu 2020 jsou vidět de facto stejné hodnoty jako v květnu.
Jak pozná člověk ten moment, kdy už to sám nezvládne a měl by se obrátit na odborníka?
Většinou vycházíme z toho, jak dlouho problém trvá a nakolik narušuje moje fungování. Pokud je to více než týden dva a zároveň to není v důsledku nějaké konkrétní negativní události jako například ztráta zaměstnání; nebo pokud nedokážu fungovat tak, abych zajistil běžné denní činnosti, dobře se vyspal a celkově se obstaral; nebo dochází k častým konfliktům v důsledku vlastní podrážděnosti a frustrace; tak to jsou vše silné náznaky, že potřebuji pomoc.
Je vhodné obrátit se na odborníky i pro jistotu, když už cítím, že mi není psychicky dobře, ale zvládám to, jen potřebuji nějakou podporu?
Ano, ale je důležité dobře zvolit, na které odborníky se v tuto chvíli obrátit. Ideální je, pokud váš zaměstnavatel nabízí konzultace s psychologem, popř. je možné využít programu psychosociální podpory od VZP a jiných pojišťoven. Pokud je to pro mě finančně dostupné, je vhodné si takovou konzultaci vyhledat soukromě.
Snáší podle vás pandemii hůř mladí lidé, nebo senioři?
Pokud zůstaneme v oblasti duševního zdraví, z našich výzkumů jednoznačně vyplývá, že mladí dospělí jsou zasaženi daleko více než senioři. Interpretace těchto dat může být různá. Nabízí se, že mladí lidé jsou více ohroženi ekonomicky, respektive kariérně. Mohou mít obavy o svoji schopnost splácet závazky, ale také o budoucnost svých dětí, zdraví a prospívání svých rodičů nebo se prostě ocitají v situaci, kdy toho najednou mají na starost příliš. Mezi mladými dospělými je také mnoho studentů vysokých škol, kterým se v souvislosti s pandemií a souvisejícími restriktivními opatřeními výrazně změnil způsob života.
Dokážete odhadnout, jaký vliv bude mít pandemie na psychické zdraví Čechů do budoucna?
To nedovedu, záleží, jak se k tomu my všichni postavíme. Na jedné straně může dojít ke snížení stigmatizace a zvýšení duševní gramotnosti, o což se snažíme v rámci našich iniciativ Na rovinu, Opatruj.se nebo v programu pro základní školy, který se jmenuje Všech pět pohromadě. Na druhé straně ale může dojít také k dlouhotrvajícím duševním obtížím u velké části populace. Zvlášť důležité podle mého názoru bude, abychom věnovali dostatečnou péči dětem, pro které byla situace v posledním roce zvláště náročná. Škola totiž není jen o vzdělávání, ale také o výchově a socializaci, vrstevnících a kamarádech, vzorech v učitelích a starších spolužácích, volnočasových aktivitách atd. Zvláště těžké je to pro děti ze znevýhodněného prostředí – ekonomicky, vztahově nebo jinak.
Vzrostl i počet sebevražd? A o kolik? Máte nějaká data?
To zatím bohužel nevíme, nemáme k dispozici statistiky v reálném čase, což je problém, který je třeba co nejdříve vyřešit, abychom mohli pružně reagovat a sebevraždám efektivně předcházet.
Co byste doporučil obecně lidem, aby se udrželi v psychické kondici, když se na nás ze všech stran valí špatné zprávy? Covid, lockdown, restrikce, plné nemocnice, mrazáky na ulicích – to je silná káva i pro otrlejší povahy, že?
Ano, situaci, kterou popisujete, asi nezměníme, ale můžeme změnit svoji reakci na ni. Určitě bych doporučil už zmíněnou mediální dietu, to znamená konzumovat zprávy jen v omezeném čase a množství. Rozhodně bych ale doporučil vybavit se znalostmi a schopnostmi, jak získat a udržet si dobrou psychickou pohodu i v nepříznivé situaci, a to je něco, co mohu udělat právě skrze web Opatruj.se.
Jak vůbec mají lidé zvládnout tak dlouhou sociální izolaci? Je přirozené, že lidé nejsou samotáři. Je vůbec možné držet je dlouhodobě v izolaci a věřit, že ji budou dodržovat, když není světlo na konci tunelu?
Na vzoru lidí, kteří přežili utrpení v koncentračních táborech, můžeme vidět, že člověk je schopen zvládnout lecjakou nepřízeň. Samozřejmě ale záleží na konkrétním nastavení a vybavení daného jednotlivce a také na tom, jak se chováme jako společnost. A právě zde vidím velké rezervy. Doufám, že se jako Češi naučíme více táhnout za jeden provaz, více se zajímat o veřejné dění, dávat si pozor, kdo a jak vykonává svoji práci a jaké jsou prosazovány priority.
