Od pádu Třetí říše uplyne v těchto dnech 76 let, stále se však objevují nové informace o zrůdnosti nacistického režimu. „Žádný historik se dosud nezabýval takzvaným vyúčtováním nákladů za popravy odbojářů, které musely hradit rodiny obětí,“ říká historik Jan B. Uhlíř. A jeden takový „paragon“ ukazuje. Výlohy za stětí gilotinou a další výdaje související s exekucí jsou na něm vyčísleny na 1 935 říšských marek, to je asi 200 tisíc dnešních českých korun.
Z té představy jde mráz po zádech. Manžel, otec či syn byl za odbojovou činnost popraven v některé z věznic na území Třetí říše a několik týdnů po exekuci se v poštovní schránce objevil dopis s následující chladnokrevnou výzvou: „Sie werden ersucht, die umstehend berechnete Kostenschuld.“ V překladu: „Žádáme Vás o úhradu níže vypočítaných nákladů.“ A v předtištěné tabulce byl uveden rozpis jednotlivých položek spojených s popravou.
Přední odborník na protektorátní dějiny Jan B. Uhlíř jeden z takových účtů poskytl redakci CNN Prima NEWS. Seznam položek na zažloutlém dokumentu, který byl z berlínské věznice Plötzensee odeslán 24. února 1943, je označen jako Kostenrechnung (vyúčtování nákladů). A první nákladová položka je uvedena jako Gebühr für Todesstrafe (poplatek za výkon trestu smrti). „V tomto případě je to poplatek za stětí gilotinou,“ vysvětluje Uhlíř. Z této položky se také částečně vyplácela mzda pro vězeňského kata.
Tajný a pak zapomenutý fond
O Uhlířově aktuálním výzkumu soudních spisů z nacistické éry informuje CNN Prima NEWS v nepravidelném seriálu. Historik nyní zpracovává spisy Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof, soud zřízený nacisty pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady), který poslal na smrt i stovky českých odbojářů. Badatel se nyní probírá protokoly 617 popravených Čechů a Moravanů v bývalé nacistické věznici Plötzensee v Berlíně.
Spisy popravených z Plötzensee sice po válce doputovaly složitou cestou do Prahy (částečně i přes Moskvu), avšak byly uloženy ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, kde měla k tajnému fondu přístup jen Státní bezpečnost (StB), případně členové ústředního výboru KSČ.
Obdobný osud mají i spisy umučených odbojářů z Drážďan a tehdy německé Vratislavi (Breslau). Po revoluci v roce 1989 byl sice fond odtajněn a dnes je součástí Archivu bezpečnostních složek, historikové ho ale zatím zkoumali spíš namátkově.
Průzkum soudních spisů z Berlína přitom přináší řadu překvapení. Historik Uhlíř v téměř osmdesát let starých šanonech nachází i dopisy z cely smrti v Plötzensee, které nebyly nikdy odeslány, neboť tomu zabránila vězeňská cenzura. A nyní zkoumá i dosud neznámou problematiku německých účtů za prováděné exekuce.
Německo žádalo úhradu i za poštovné
K obětem z berlínského kriminálu má historik specifickou osobní vazbu, pod gilotinou v tomto žaláři vyhasl i život jeho pradědečka, profesora Masarykovy univerzity v Brně Jana Uhra. Hrdinu aktivního mimo jiné i v odbojové skupině Obrana národa. O německé soudní spisy v Archivu bezpečnostních složek se proto Uhlíř napřed zajímal hlavně kvůli rodinné historii, nyní však fond pečlivě zpracovává pro potřeby Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand).
Jeden z mála zachovaných účtů za vykonání trestu smrti se týká právě odsouzeného Jana Uhra, který byl sťat gilotinou 27. října 1942. Podle razítka na „faktuře“ byl dopis požadující náhradu za exekuci odeslán z Berlína až 24. února 1943. A to manželce Miladě Uhrové do Brna.
Částka byla šokující. S německou precizností bylo vypočítáno, že manželka dluží Třetí říši přesně 1 935 říšských marek a 2 feniky. „Aktuálně se uvádí, že jedna tehdejší marka měla zhruba takovou kupní sílu jako dnešní čtyři eura,“ informuje historik. Milada Uhrová tak měla zaplatit asi 200 tisíc dnešních českých korun.
Poslední přání za 2 marky a 18 feniků
„Ordnung“, který měla německá byrokracie v úředních protokolech, působí až obsesivně. V účtu za popravu Jana Uhra byly uvedeny i náklady za vazbu a soudní proces, ovšem i za poštovné (Postgebühren) anebo za telegraf a dálnopis (Telegrafen und Fernsprechgebühren).
Vyčíslena byla i částka za transport z arestu do soudní síně (Transportkosten) či dokonce za poslední přání (letzter Wunsch), což byla obvykle nějaká lepší večeře, láhev piva anebo cigarety.
Za poštovné žádala nacistická říše 63 feniků, za telegramy 3 marky a 45 feniků a za poslední přání 2 marky a 18 feniků. Stětí gilotinou bylo vyúčtováno na 300 marek, přičemž největší položku tvořily náklady na vazbu v arestu od února 1940 do října 1942: 1 483 říšských marek. Částka jak za hotel, přitom životní podmínky ve všech věznicích Třetí říše – včetně Plötzensee – byly kruté a nedůstojné.
Proč se zapomnělo na německé věznice?
Systematický průzkum berlínských spisů provádí Jan B. Uhlíř od loňského roku. „Problematikou německých věznic, v nichž byli popravováni naši odbojáři, se zatím nezabývala jediná odborná monografie, vyšlo pouze několik článků. Prioritou v tomto směru byly a stále jsou německé koncentrační tábory, zatímco věznice zůstávají v jejich stínu.
„Je to smutné, ale i logické. Neexistují z nich totiž žádné filmy či snímky konkrétně dokumentující perzekuci,“ přemítá uznávaný odborník a zároveň i jediný soudní znalec se specializací na Třetí říši v České republice.
Situace je o to tristnější, že dílčí studie z éry socialismu, které se okrajově dotýkaly i věznice v Plötzensee, jsou poplatné dobové ideologii. „Za komunismu šlo víc o dezinterpretaci odboje, a to jak komunistického i nekomunistického, než o jeho interpretaci. Ani marxističtí historikové neměli přístup do archivních složek, které teď mohu studovat já. Vliv Moskvy by je nepochybně překvapil.“
Téměř polovina popravených v berlínské věznici přitom patřila právě k takzvanému komunistickému odboji, v září 1943 zde našel smrt i známý levicový novinář Julius Fučík.
Hledání příbuzných
„Prioritním úkolem je archivní výzkum, pokouším se ale hledat i pozůstalé po obětech,“ vypráví Uhlíř. Většinou jde o vnuky popravených, zatím je v kontaktu s asi patnácti rodinami. Historik považuje za svou morální povinnost, aby jim umožnil nahlédnout do spisů, případně jim předal kopii posledního dopisu. A zároveň se zajímá, zda se v rodinných archivech dochovaly účty za exekuce či další dokumenty související s berlínskou věznicí.
V Plötzensee se poprvé popravovala gilotinou v roce 1937 a od roku 1942 také oběšením. Popravčí místnost je zachována a dnes slouží jako emotivní pietní místo. Památník německého odboje v Berlíně nyní pracuje na interaktivním projektu, který přiblíží příběhy všech asi 2 800 popravených v této věznici během nacistické éry, včetně 617 odbojářů z českých zemí.
Příbuzný, badatel či turista si pouze zadá jméno a dostane digitální informace o celém procesu, který skončil nejvyšším trestem. Smrt tady našla i velká část německých odbojářů, například skupina spojená s nevydařeným atentátem na Adolfa Hitlera z července 1944.
Rudoarmějci u gilotiny
Ředitel památníku Johannes Tuchel se také zabýval osudy kata, jenž exekuce v berlínském arestu realizoval. Od září 1942 to byl Wilhelm Röttger, dříve automechanik a pohřebák. Údajně člověk veselé mysli a navíc boháč, protože za práci dostával dobře zaplaceno, a to značnou měrou i z úspor rodin obětí.
Tuchel zmapoval i poslední týdny věznice v roce 1945. Nacisté se tehdy zuřivě zbavovali svědků svých zločinů, takže jen mezi 1. a 18. dubnem 1945 popravil Röttger v Plötzensee 57 lidí.
Jeden z přeživších vězňů a právník Paulus van Husen po osvobození líčil děsivé pocity v uzamčených celách, když na žalář útočila sovětská letadla či dělostřelectvo. Někteří vězni zahynuli v troskách, většina snad přežila. Konkrétně údaje jsou nejasné, poslední zpráva z února 1945 říká, že v Plötzensee bylo tehdy uvězněno 794 vězňů.
V archivu památníku se zachoval působivý snímek, který dokumentuje pocity sovětských vojáků, když věznici obsadili a vešli do popravčí místnosti. I ostřílení rudoarmějci si totiž gilotinu prohlíželi s určitým zděšením.
