Válka je strašidelný vír, přirovnával jeden slavný spisovatel válečný konflikt k ničivému tornádu. Vybrali jsem deset snímků pořízených reportérem CNN Prima NEWS v Lužicích, které vír částečně srovnal se zemí. Jsou to obrazy nevídané zkázy, Moravané z Podluží ale s následky pohromy statečně bojují.
Obraz I: Na frontové linii
„Pro mě je fronta přízračný, strašidelný vír,“ popisoval bojiště první světové války německý spisovatel Erich Maria Remarque v proslulém válečném románu Na západní frontě klid. Chtěl tak emotivně vyjádřit, že přechod fronty obydlenými oblastmi se podobal tornádu.
Ve čtvrtek 24. června 2021 prošel moravským Podlužím pouze strašidelný vír, žádní vojáci nestříleli z děl, ani neházeli granáty. Přesto se výsledek podobá románové zkáze. Po průchodu „fronty“ se totiž obec Lužice proměnila v trosky. Strašidelný vír zničil střechy, pobořil zdivo a z automobilů nadělal vraky.
Obraz II: Rozstřílená auta
Dojem, jako by Lužicemi prošla třeba armáda samozvaného Islámského státu, umocňují všudypřítomné vraky. Při bližším ohledání dokonce zmuchlané karosérie působí, že auta napřed někdo prostřílel samopaly a až poté je tanková střela odpálila někam do dáli. Zmačkané plechy jsou posety spoustou děr, vozy nejspíš „prostřílely“ kusy letících cihel či střešních tašek. Prostě kulometná palba tornáda.
Obraz III: Hodiny na nádraží
Hodiny na troskách nádražní budovy v Lužicích ukazují půl dvanácté a šest minut. Stojí. Nikdo z oslovených domorodců si nedokáže vzpomenout, zda se ručičky zarazily před tornádem anebo až následkem vichru. Přírodní živel zahájil invazi do Podluží ve čtvrtek 24. června v 19:20 hodin, takže hodiny se nejspíš zadrhly už před tragédii.
Obraz IV: Střecha na parkovišti
Tornádo odklopilo střechu staniční budovy jako pokličku nad hrncem a položilo ji na parkoviště za nádraží. Postiženými Lužicemi, Mikulčicemi, Moravskou Novou Vsí i Hruškami vede mezinárodní železniční koridor spojující Gdyni s Terstem a Koperem, železničáři mu přezdívají RFC5 Baltic-Adriatic. Běsnící vír ale spojení mezi Baltickým a Jaderským mořem přerušil se zkušeností ostříleného partyzána.
Obraz V: Záškodník na dráze
Do elektrických drátů koridoru navěšelo tornádo okapy i celé kusy plechové krytiny. Dráty tak po vichru zůstaly ozdobeny girlandami jak u příležitosti nějaké obecní slavnosti. Železničáři to tak poeticky nevidí a mluví o „významných škodách na železniční infrastruktuře“. Potrhané vedení se bude opravovat týdny, dieselové lokomotivy by se na trať mohly vrátit 1. srpna.
Obraz VI: Lokomotiva mimo trať
Když se v Podluží zeptáte, jakým hlasem promluvilo tornádo, většinou dostanete odpověď, že to byl zvuk vlaku. Ale násobně hlasitější, navíc se dědinami nesl ve strašidelné ozvěně. A také zcela mimo trať. Někomu hlas tornáda připomínal spíš přistávání stíhaček, dalšímu proud divoké horské řeky. A to vše bylo oživenou neustálou palbou, jak utržené střechy, stromy či auta poskakovaly po ulicích.
Jako děsivé memento na mě působí tornádem osekaný listnáč před troskami haly Moravských naftových dolů v Lužicích. V tom obraze je něco ze zkázy newyorkských Dvojčat z 11. září 2001.
Obraz VII: Místo listí plech
Pokud v Lužicích zůstaly nějaké stromy, tak se proměnily v holostromy. V osekané holé kmeny obtočené plechem z okolních střech. Stromy bez jediné větve, bez jediného zeleného listu. Bytové a kancelářské domy se zase proměnily v holobyty. Zmizely střechy a tornádo sebevědomě prostřelilo každičké okno.
Obraz VIII: Hyeny
Do mého rozhovoru se skupinou postižených v Lužicích se v jednu chvíli připletl i udělaný třicátník. A prý, že jsem hyena. A že vlastně všichni novináři jsou hyeny a měli by okamžitě opustit obec. A pokud ne, bude to řešit s pomocí pěstí. Rozumím jeho emočnímu pnutí a je fakt, že holky z ČTK (České tiskové kanceláře) na rybářských stoličkách před troskami domů působí poněkud bizarně.
Bráním nicméně novinářský stav ze všech sil a začnu rozčilenému muži vyprávět o moravských povodních z roku 1997, když jsem se po pás ve vodě brodil rozvodněnými Troubkami. „Úkolem novinářů je informovat veřejnost, jak strašná následky mělo tornádo. A o to rychlejší a štědřejší pak bude pomoc lidí s dobrým srdcem,“ vyprávím. Rozkurážený domorodec to nakonec uzná, a dokonce mi podá ruku.
Obraz IX: Dvě tváře Podluží
Podluží po tornádu má dvě tváře. Když spatřím prázdné trosky domů, jde z toho výjevu čirá hrůza. Když ale promluvím s místními, zjistím, že jsou nastartováni k novému rozjezdu. Snad je to věčně dobrou náladou zdejších vinařů, že jsem v Lužicích jen výjimečně potkal někoho, koho by tornádo srazilo takříkajíc k zemi. Pokud tedy do jejich příbytků nevstoupila zubatá, neboť i v Lužicích se umíralo. Nejtragičtější byla smrt mladé těhotné ženy.
Obraz X: Fontány zkázy
„Křeče děsu, chvíle tříštivého ničení, fontány zkázy…“ To jsou další jímavé popisy války z románu Na západní frontě klid. Fontány zkázy ve čtvrtek 24. června skropily i Lužice a další tři sousední obce. Teď už je na frontě v Podluží klid, na tornádo se tu ale bude vzpomínat po generace.
