Druhý zánik Velké Moravy? Jsme silní, nás nezničí nikdo, vzkazují lidé z Mikulčic
Velkomoravskou říši zřejmě na počátku 10. století zničily hordy maďarských kmenů, tehdy zanikl i proslulý knížecí hrad v Mikulčicích. Teď se o druhou záhubu Mikulčic a dalších tří obcí v okolí pokusilo tornádo. „Nás nezničí nikdo,“ věří ovšem 69letý Vojtěch Svoboda žijící ve Velkomoravské ulici. Z ocelové střechy jeho domu zůstala jen pokroucená hromada šrotu.
Obce Mikulčice a Lužice jsou k sobě těsně přirostlé a spojuje je Velkomoravská ulice. Název dostala na paměť první velké slovanské velmoci ve středu Evropy, které historici říkají Velkomoravská říše. Na tornádem zničené hospodě teď ovšem vlaje jen část cedule, jež ulici označuje. Velkomor… Zbytek nápisu urval přírodní živel, ten zničil i celou střechu hostince a vymlátil okna.
Nad hlavou 60 tun šrotu
Velkomoravská ulice působí jako po nájezdu barbarů. Jen mrtvé koně nahradila rozmlácená, v mnoha případech i ohořelá auta. „Spíš to tu vypadá jako po válce v Bosně anebo někde jinde v Jugoslávii v devadesátých letech,“ říká jeden ze starousedlíků z Velkomoravské ulice. „Na to se vykašli, buď rád, že žiješ,“ poučí souseda 69letý Vojtěch Svoboda. „Všechno se opraví, nemám strach. Moravané jsou šikovní,“ dodá. A vyzdvihne i slávu někdejší říše.
Domorodci jsou na dlouhou historii Velké Moravy náležitě hrdi, vždyť v Mikulčicích si turisté stále mohou prohlížet základy pyšného knížecího sídla z devátého století. K jeho zániku zřejmě kromě maďarských kmenů přispěly i nebývalé stoleté povodně.
„Šedesát tun železa, a přece to nezbořilo zdi, proto žiju,“ ukazuje Vojtěch Svoboda, co mu tornádo udělalo se střechou. Z ocelových trámů je pokroucený šrot. „Kdyby stěny povolily, tak je po mně. Naštěstí to nejsou vepřovice.“
Obrazy jako ze Sýrie
„Bylo to, jako by přímo tady po ulici frčelo pendolino, a ještě s ucpaným výfukem,“ vypráví s jistou dávkou humoru, když má popsat zvukové efekty přírodního živlu. Pendolina kolem obce skutečně projíždějí, po železničním koridoru do Břeclavi a dál do Vídně. Ale tornádo prý hučelo jako tři pendolina dohromady.
Čtěte také
Svobodův dům je téměř zničený, auto rovněž. U sousedů naproti všechny zaparkované vozy dokonce shořely. Velkomoravská ulice působí jako po pouliční bitvě někde v Sýrii, naštěstí tu bylo mnohem méně obětí. „Dám tam místo ocele dřevěnou vazbu,“ plánuje už Svoboda novou střechu. Tornádo ho vyděsilo, ale rozhodně nezlomilo. „Jsem starý havíř, mě jen tak něco nerozhází. Půl života jsem kopal uhlí na lignitovém dole Mír, tady kousek odsud.“
Obchod bez střechy, hospoda bez střechy, z některých domů zůstávají jen obvodové zdi. Stožáry veřejného osvětlení jsou pokroucené jak umělohmotné lžičky, když se vloží do vařící kávy. „Něco takového jsem si nedovedl představit,“ říká 35letý profesionální krajský hasič Jakub Káňa, který právě dorazil do Mikulčic a Lužic.
Moravané vs. tornádo
Hasič už viděl spoustu apokalyptických záběrů o následcích tornáda v televizi a další hromadu snímků i na sociálních sítích. Realita předčila očekávání. „Tu hrůzu si nikdo nedovede představit jen podle záběrů z médií, naživo je to mnohem děsivější,“ svěřuje se. „V takovém měřítku jsem nic podobného neviděl. Neskutečné! Ta auta vypadají ještě hůř než po nejhorších nehodách,“ rozhlíží se po vrakovišti, které stvořila příroda.
„Chudáci lidi, kteří tu žijí. Doufám, že jim všichni přispějeme, že zase brzy začnou normálně žít,“ věří hasič ve štědrost národa. A vlastně v tu chvíli netuší, kde má dříve zasahovat. Právě zasypává olej rozlitý kolem trosek vozů, načež dostává rozkaz k výjezdu, protože jeden z vraků kousek odtud začal hořet. Zřejmě po majitelově neopatrné manipulaci. Rozsvítí se majáčky a hasicí vůz vyráží do akce.
Jedno je jisté. Tak jako se řadovým Moravanům i po pádu jejich říše podařilo na stejném místě přežít dalších jedenáct století, překonají nakonec obyvatelé Velkomoravské ulice i všechny následky ničivého nájezdu tornáda.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
