Do Vídně vyrazila už krátce po sametové revoluci a třicet let pracovala v rakouských špitálech. Když letos konečně odešla do důchodu, těšila se na poklidnou penzi v rekonstruovaném domku, u kterého vybudovala téměř botanickou zahradu. I s jezírkem s okrasnými rybičkami. „Teď je to jedna velká spoušť,“ ukazuje 60letá Marie Kovaříková z Lužic pobořený dům a džungli, kterou tornádo stvořilo na zahradě.
Vichr, který poničil čtyři obce v takzvaném Podluží, považuje Marie Kovaříková za varování „tam od někoho“. Aby prý byl člověk k přírodě pokornější. Kdo je ten „někdo“, k tomu se ještě vrátíme. Napřed si poslechneme dramatické líčení běsnícího tornáda.
Když střecha přistane pod okny
V každé chalupě v Lužicích totiž příchod živlu popisují trochu jinak. „Když se zvedl vítr, šmírovala jsem střešním okýnkem, co se to děje. Najednou jsem viděla, jak vítr vyvrátil dva pořádně vrostlé stromy u sousedů, jako by šlo o stébla suché trávy.“
To už paní Jarmilu odehnal od střešního okénka pohotový manžel. A oba se schovali v přízemí, pod okny v tu chvíli přistála nějaká střecha z okolí. A za chvíli měli sami namísto střechy jen oblohu. „Pršelo nám rovnou na hlavu, ale přežili jsme. Je mi líto všech obětí,“ vypráví.
Dům přišel o střechu, už v pátek ale příbuzní začali s opravami. „Hlavně nám pomáhá dcera se zeťákem, kteří k nám přivedli partu vodních skautů. Moc jim děkujeme, jde jim to od ruky,“ představuje nám mladé „úderníky“.
Zničené snažení za desítky let
Hned po sametové revoluci vyrazila Marie Kovaříková za prací do rakouské Vídně a v tamních špitálech odpracovala třicet let. „Jsem porodní bába,“ vypráví zdravotní sestra z gynekologie. S nadhledem. Během půlhodinového rozhovoru si ani vteřinu nestěžuje, jen popisuje holá fakta. „Domek jsme celá léta zvelebovali, abychom si tu jednou v klidu užili důchod. Hlavně jsem se věnovala zahradě.“ Sotva ale letos odešla do penze (v Rakousku se vyplácí od šedesáti let), přišlo tornádo.
Zahrada je komplet zničená. Vichr „ve vývrtce“ zničil snažení téměř tří desetiletí. „Tam stál obrovský smrk, tam zase statný ořech. Všude pergoly, prostě okrasná zahrada se vším všudy,“ ukazuje směrem k džungli. Mrtvé džungli. Zahrada vlastně působí jak skládka sutin. Kusy kmenů se střídají s kusy střech z celé vesnice. Zatím žena vyčistila pouze jezírko, okrasné rybičky přežily a zvědavě vystrkují hlavy z vody. Místo rákosí teď ale břehy „zdobí“ hromady střešních tašek, kusy plechů, trámy…
Bůh je energie. A energie je tornádo
Ptám se, kdo je pro ženu „ten někdo nahoře“, o kterém přemítá. Ježíš Kristus, Prozřetelnost, či jiný bůh? „Já myslím, že bůh je nějaká forma energie,“ věří. A moravské tornádo mělo také energie nazbyt. „Bylo to varování, že nemůžeme od přírody jen brát, ale musíme jí i něco dávat.“
S 60letou Jarmilou Kováříkovou souhlasí i její dcera. „Kousek odtud teče Morava, což je dneska regulovaný a skoro vybetonovaný kanál, a ne řeka,“ popisuje okolí Lužic a Mikulčic Eva Janovská. „Pokud nevrátíme vodu do přírody a neobnovíme meandry řek, můžeme čekat další katastrofy. Meandry tu byly po tisíce let, až ve dvacátém století se lidí rozhodli řeku zkrotit a regulovat.“
Svoboda vyžaduje zodpovědnost
Jinými slovy. Marie Kovaříková považuje tornádo za znamení, před kterým by se měl člověk pokořit, a to zvlášť ve svobodné společnosti. Svoboda přece vyžaduje i zodpovědnost. Na komunistickém režimu se jí nelíbilo, že oponenty zavíral do vězení. „Můj táta skončil v lágru na uranovém dole,“ vzpomíná. Na kapitalismu, jenž přišel po sametové revoluci, ji zase rozčiluje neustálá honba za penězi.
Podle ženy je hloupé, když Češi a Moravané touží téměř výhradně po západní životní úrovni. „A přitom nedokážou ocenit, v čem je Západ jiný a možná lepší, například v přístupu k migrantům. Třicet let jsem se ve Vídni setkávala s Filipínci, Íránci, Afghánci, Turky a dalšími národy. A tenhle kosmopolitismus změnil i můj pohled na svět.“ Nikomu své názory nenutí, jen porovnává. Pro rakouské pacienty totiž byla stejnou migrantkou jako zdravotní sestra třeba z Filipín.
Ale to už jsme v úvahách asi příliš daleko od řádění tornáda v Lužicích. Vlastně nejsme, z Lužic je to na rakouské hranice 23 kilometrů a Rakousko vyslalo na pomoc do zpustošených moravských obcí záchranářské vrtulníky, tři desátky sanitek i s lékaři a spoustu hasičů. A rakouský prezident Alexander Van der Bellen okamžitě vyjádřil soustrast rodinám obětí a s neskrývaným zděšením prohlásil o katastrofě: „Jsou to stěží pochopitelné obrazy zkázy.“
