Rok s koronavirem děti na rozdíl od dospělých vnímají jako obrovský kus života. Řada z nich si ani nedokáže představit návrat do škol a myslí si, že to tak zůstane na vždy, říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS ředitelka Domu dětí a mládeže Ulita na Praze 3 Kateřina Jarošová. Děti i dospívající podle ní přichází o zásadní životní okamžiky, fungování se spolužáky v kolektivu i přijímání různých sociálních rolí a některé to může navždy ovlivnit.
Objevují se informace, že se letos hlásí na tábory stovky dětí, aniž by vůbec věděly, zda se uskuteční. Jak je to u vás?
U nás je to velmi podobné. Když jsme zahájili přihlašování, byly během chvilky obsazené všechny termíny výjezdních i příměstských táborů.
Takže rodiče vidí alespoň malou naději a chtějí děti někam „upíchnout“?
Je opravdu hodně vidět, jak jsou už rodiče unavení a chtějí, aby se děti vrátily do nějakého kolektivu. Jako pořadatelé pracujeme s tím, že tábory budou. Čekáme, že přijdou nějaká omezení, ale zatím nemáme žádné informace a budeme se snažit přizpůsobit tomu, co se objeví.
Jste připraveni, kdyby přišlo třeba omezení počtu na skupinky po 10 nebo 15 dětech?
Pořádáme klasické příměstské tábory po 20 dětech a už jsme přemýšleli, že je rozdělíme na dvě skupiny. Vizi máme, ale nikdo nic neví, je to relativně za dlouho a vše se mění ze dne na den. Jen doufáme, že režim bude podobný jako loni.
Jak rychle se tedy tábory zaplnily?
Nábor jsme spustili o v půlnoci a do rána jsme měli zhruba 500 přihlášených. Šlo to velmi rychle, u některých táborů máme dokonce náhradníky a je opravdu znát, že všichni chtějí na tábory. Letos je to extrémní, kdybychom otevřely dvakrát více táborů, naplníme je.
Jak to bude s testováním? Jste připraveni děti pravidelně testovat?
Zatím jsem to neřešili, aktuálně probíhá očkování pracovníků ve školství, do čehož spadají i vedoucí táborů na léto. Někteří toho využili. Jaká budou pravidla případného testování, ale zatím nevíme a počkáme i třeba na to, jaká bude praxe, až se děti vrátí do škol.
Za normálního provozu nabízíte několik desítek různých kurzů. Jak u vás během koronaviru probíhají volnočasové kroužky?
Vybrali jsme kroužky, u kterých je šance být distančně a mají ještě smysl, nešlo by jen o bídnou náhradu. Pár kurzů provozujeme on-line. Překvapivě pro mě u nás funguje třeba divadlo, a dokonce se hlásí noví lidé. Já třeba učím klavír on-line. Zpočátku jsem si myslela, že je to nemožné, ale našli jsme cestu a děti to ještě stále baví, což mě i trochu překvapuje. Už je to pro ně opravdu dlouhé.
S dětmi pracujete skoro celý život a máte i vlastní. Jak celou dobu podle vás vnímají?
Pro nás jako vyučující je to jen rok a můžeme říct, že jde o nepodstatnou část života, ale pro děti to představuje velký kus jejich života a berou to úplně jinak. Dokonce jsme zpozorovali, že si strašně přivykly a mnohé to berou tak, že už to tak zůstane a nedokážou si ani představit, že půjdou do školy. Jsou smířené s tím, že to tak půjde dál.
Děti zároveň přicházejí o potřebné zlomové momenty života. Jsem opravdu moc ráda, že se konečně začínají lidé ozývat a řeší se volnočasové aktivity. Nejdříve se řešilo vzdělání, poté pohyb, pak psychické problémy a teď kroužky. Děti ztratily kontakty a možnost sdílet svůj život skrze zážitky s vrstevníky.
Co je pro ně za ten rok tím největší problém. Pokud se to dá vůbec říct?
Myslím, že je to právě fakt, že jsou děti zavřené a přicházejí o sociální kontakty. Mám třeba dceru v deváté třídě, která vlastně přijde o status nejstaršího žáka ve škole. Toho zodpovědného, který pomáhá mladším a cítí se i důležitým. Že je jako ta velká deváťačka. I to je pro děti důležité. To samé maturanti, kteří přijdou o maturitní ples atd. Jde o spoustu zážitků, které do života patří.
Mají děti ještě stále motivaci, ať už do učení, nebo i jen do kroužků on-line?
Nemají. Je to úplně šílené. Zároveň už trpí i ponorkou. Zaprvé jim podle mě chybí pohyb, protože ne každý rodič vytáhne děti ven. Snažíme se proto i mimo kroužky organizovat venkovní stezky a šifrovací hry a procházky po okolí atd. Nabízíme doučování v rámci projektu mítkamjít.cz, do něhož jsou zapojené všechny domy dětí a mládeže. Už je ale vidět, že ani to nestačí. Pro všechny už je to dlouhé a motivace se hledá opravdu těžko.
Je opravdu rok ztráty ve vývoji dítěte tak důležitý?
Obávám se, že to má opravdu velký dopad a nechá to na dětech následky. Samozřejmě, že se s tím vyrovnají. Některé rychleji, některé pomaleji a v některých to zůstane navždy. Vezměme si, že třeba na střední škole někteří dodnes nepotkali své spolužáky a vůbec nevědí, jaký je jejich kolektiv. V určité etapě vývoje to opravdu může dítě velmi ovlivnit. Rok je dlouhá doba, i když v něm bylo léto.
Nemůže to být i v něčem pozitivní? Objevují se i názor, že děti budou hodně napřed v oblasti IT, sociálních sítí atd.
Myslím, že sociální sítě zvládnou i bez toho, aby byly rok zavřené. Přirozeně je používají, pozitivum je, že si dokážou na internetu samy najít spoustu věcí. Mohou se tak i kontaktovat – udělají si třeba whatsappovou skupinu na hru, kde se sejdou kamarádi z různých prostředí. Doba také přispívá k intenzivnější vztahu dětí a rodičů. Na druhou stranu jsou rodiče už na pokraji svých sil.
Velkým plusem je posun ve školství. Učitelé se během týdne naučili, o co se školství snažilo léta. Z týdne na týden začali používat IT, nové programy atd. Pozitiv je dost, ale všem už dochází síla, trpělivost a motivace. I pečlivé děti už nemůžou, nechtějí a nevidí důvody proč. Nevidí motivaci ve známkách, ale spíše hledají, co je baví, ale ono už po té dlouhé době nic moc nebaví.
Ve čtvrtek ministr oznámil, že se některé děti do škol vrátí 12. dubna. Měly by se povolit i volnočasové aktivity?
Jestli to bude škola nebo volnočasové aktivity, je téměř jedno. Protože ale každé dítě chodí do školy, dala bych jim přednost. Uleví se tím daleko více lidem a měly by být prvořadé. Důležité ale je, aby se termín dodržel. Pokud se stanoví termín a pak se nedodrží, je to daleko horší, než když se zatím nedá žádný.
