Dítě v odboji. Evě Benešové byly čtyři roky, když nosila polévku partyzánům

Rodiče Evy Benešové se vzali v kritickém roce 1939. Pavla Weiszová, rozená Estreicherová, vystudovala výtvarnou školu a Pavel Weisz matematicko-fyzikální fakultu a byl učitelem matematiky. O dva roky později začaly z Prahy odjíždět první transporty do koncentračních táborů. „Bylo jen otázkou času, kdy dostaneme předvolání,“ napsala o mnoho let později Pavla Weiszová ve svých vzpomínkách.

Ačkoli mladí manželé pocházeli z movitých rodin, aktivně se zapojovali do odboje na straně komunistů. Jiné odbojové skupiny totiž z bezpečnostních důvodů Židy nepřijímaly. Byli totiž evidováni a více „na očích“. Jednou dokonce Pavla Weiszová, ačkoli přesvědčenou komunistkou nikdy nebyla, rozvážela ilegální Rudé právo v kočárku pod slamníčkem, na kterém spala její dcera Eva.

Když v únoru 1942 přišlo předvolání do transportu do Terezína, Weiszovým byl už zabaven majetek a ačkoli byli oba pedagogové, nesměli učit árijské děti. Pracovali v poslední židovské škole, která v Praze zbývala, v Jáchymově ulici na Starém Městě. „Naši žáci, nádherné židovské děti, každým dnem ubývaly. Mizely v transportech,“ vzpomínala Pavla Weiszová. Protože se Weiszovým narodil v únoru 1942 syn Petr, dostali odklad, ale jen do října téhož roku.

Do transportu nenastoupili

Když přišlo druhé předvolání, rozhodli se, že se nařízení vzepřou. Před okupací ubytovávali německé uprchlíky, tak věděli, co se v Třetí říši děje. Byli ale v menšině, většina Židů zprávám z Německa odmítala uvěřit. „Mysleli si, že to brzy přejde, ale mýlili se,“ říká Eva Benešová.

Předvolání do transportu rozesílala židovská obec. „Byli k tomu donucení. Představuji si, že když už jednou začali poslouchat Němce, nešlo to zastavit,“ vysvětluje Eva Benešová. „Němci chtěli, aby předvolání rozesílali sami Židé. Občas vedení obcí vyměnili a poslali celé rodiny původních funkcionářů do koncentráků.“ Zástupci židovských obcí byli také donuceni chodit kontrolovat byty, zda rodiny předvolání do transportů uposlechly. „Vždycky je doprovázeli čeští četníci, později i němečtí úředníci,“ vzpomíná Eva Benešová, která se s rodiči a bratrem skrývala v domě v Šafaříkově (tehdy Höfflerově) ulici na Vinohradech.

Přebývali v jednom zapečetěném bytě a pomáhala jim domovnice Růženka Pižlová, která je před kontrolami zapírala, sháněla jim jídlo na černém trhu a dokonce posílala svoje děti, aby si s Weiszovými hrály.

Útěk do Maďarska

Přes pomoc paní Pižlové přišla chvíle, kdy museli Weiszovi Prahu opustit. Pavel Weisz obešel s batohem na zádech hranice a hledal možnost úniku. „Nic nenašel, a tak vymyslel, že by mohl zkusit odjet do Maďarska. Byl původně maďarským státním příslušníkem, ale z rodné země ho za komunistickou činnost vypověděli, a tak optoval jako československý občan,“ vzpomíná Eva Benešová.

Potřeboval sehnat doklad, který by dokazoval jeho ve skutečnosti již neexistující maďarské občanství. „Napsal své mamince v Lučenci. Ta si ale pomyslela ‚bláznivej kluk‘ a nic mu neposlala. V Maďarsku byl sice fašistický režim, Židé museli nosit označení, ale nepociťovali nebezpečí,“ vysvětluje Eva Benešová, proč rodina chtěla uniknout právě tam. „Nakonec tatínkova mladší sestra Věra ‚vysypala prasátko‘, jela do Budapešti k advokátovi a ten jí napsal v maďarštině falešné potvrzení, že je tatínek maďarský občan.“

Pavel Weisz s tímto dokumentem vyjel v době Vánoc 1942 do Maďarska a vzal s sebou obě děti, dvouletou Evu i Petra. Předstíral, že je vdovec.

Maminka Pavla nejela, měla počkat do Silvestra, kdy se očekávalo, že kontroly na hranicích nebudou tak důkladné. Přesto potřebovala nové doklady. Ty jí sehnal Pavel Weisz přímo na Wilsonově nádraží v Praze. Za 70 tisíc protektorátních korun přemluvil slovenskou služebnou, která se na svátky vracela domů, aby mu půjčila své doklady. „Domluvil se, že služebná a její milenec počkají v bytě, kde jsme bydleli, až jim pošleme doklady zpátky poštou. Souhlasili, jenže do Silvestra tam byli s maminkou,“ vypráví Eva Benešová. „Začali ji vydírat. Když jim dala všechno, co mohla, uvědomila si, že kdyby došlo k prozrazení, trest by čekal i na ně. Řekla jim to a vydírání ustalo.“

Fotíme jen árijské děti

Ještě před tím, než Pavel Weisz odjel s dětmi do Maďarska, vzala Pavla Weiszová Evu i Petra ke své známé fotografce, která mívala ateliér v Topičově salónu na Národní třídě. Židé se nesměli nechat fotografovat, proto to byl riskantní podnik. Fotografka pořídila portrét Evy a Petra a následně ho vyvěsila do výkladní skříně s nápisem v němčině: „Fotíme výhradně árijské děti.“ Pavla Weiszová vzpomínala, že tam fotografie s tímto ironickým nápisem visela po zbytek války.

Na Silvestra se Pavla Weiszová vydala do Maďarska. Kontroly byly skutečně ledabylejší, ale i tak měla strach. V dokladech totiž měla fotografii šestnáctileté služebné a jí tehdy bylo třicet.

Dočasný úkryt v Lučenci

Rodina se setkala v Budapešti a zamířila do Lučence za rodiči Pavla Weisze. Město dnes leží na Slovensku stejně jako za dob první republiky, ale během druhé světové války náleželo Maďarsku. „Lučenecká babička nikdy nepochopila situaci a nevím, jaký otřes pak zažila, když ji deportovali do Kremničky a zastřelili,“ vzpomíná Eva Benešová na svou neústupnou babičku. Kremnička, která je dnes částí Bánské Bystrice, se stala dějištěm největšího válečného zločinu na Slovensku. Během necelých pěti měsíců na přelomu let 1944 a 1945 zde bylo zavražděno přes sedm stovek lidí, vesměs Židů.

Podobně jako mnoho dalších, babička odmítala věřit, že se na světě dějí taková zvěrstva. „Dědeček byl okresní lékař, myslela si, že je to zachrání. Když pak moje teta Věra utíkala na Slovensko, babička jí nedala nic –⁠ ani teplé oblečení. Ničemu nevěřila… A pak už bylo pozdě něčemu věřit,“ vzpomíná Eva Benešová.

V Lučenci ale klid nenašli. Rodina se brzy rozdělila, když tatínek Pavel Weisz musel odejít do munkatábora (pozn. red.: pracovního tábora) u Budapešti. „Nastoupil tam místo svého bratra. Měl od dětství těžkou srdeční vadu, takovou, kterou si lékař hned zapamatuje, když ji vidí na rentgenu. Tatínkův mladší bratr dostal předvolání a poprosil tatínka, aby šel místo něj na lékařskou prohlídku. Lékaři by tak zjistili těžkou srdeční vadu a tatínkův bratr by do tábora nemusel,“ vypráví Eva Benešová. „Tatínek to udělal a za pár dní ho někdo udal. Dostal taky předvolání a skončil v pracovním táboře. Strýc se pak dal k partyzánům.“

V lučeneckém ghettu

Zatímco Pavel Weisz pracoval v táboře, zbytek rodiny musel odejít do lučeneckého ghetta, které po obsazení Maďarska Wehrmachtem v březnu 1944 vzniklo v bývalé židovské chudinské čtvrti. „V každé místnosti bylo i několik rodin. Pamatuji si, jak dědeček, který do ghetta ještě nemusel, nám tam pomáhal stěhovat skříň,“ vzpomíná Eva Benešová. Po válce pak bylo složité získat i pouhé potvrzení, že v Lučenci ghetto bývalo. Čtvrť byla srovnána se zemí. Až jedna úřednice našla plánek, který dokazoval, že zde ghetto opravdu stálo.

Mezitím spadly na munkatábor britské bomby. „Tatínek dočasně ztratil sluch, ale byl jediným lučeneckým mužem, který nálet přežil. Vydal se pěšky zpět do Lučence a zjistil, že jsme v ghettu. Setkal se s námi a vyvedl nás nějak ven. Byl to zázrak! Nejdřív jsme šli k dědečkovi, který mi dal injekci, protože jsem byla nemocná. Místo toho, abych se uklidnila, tak jsem se rozdováděla a celou cestu v noci přes hranice jsem zlobila. Brácha se rozdováděl taky a tehdy řekl svoje první slovo: „Vonat.“ To maďarsky znamená vlak. Slyšel v dálce mašinku a maminka mu zacpala pusinku, aby nás neprozradil, tak ‚uvítala‘ jeho první slovo," vypráví Eva Benešová. „Je to jeho nejstarší vzpomínka na maminku.“

Prozradily mě vlasy

Po útěku na Slovensko následovalo období neustálých změn úkrytů. „Maminka tomu říkala stěhování. Za celou válku jsme se přemístili osmnáckrát.“ Pavel Weisz se navíc zapojil do Slovenského národního povstání a následně se přidal k partyzánům. „Dělal snajpra. Odstřelil sedm německých vojáků. Byli jsme na něj hrdí, ale on se tím tajil. Židé nesmějí zabíjet,“ říká Eva Benešová. „Ale bylo to v sebeobraně. Tatínek nám nikdy svoje příhody nevyprávěl. Všechno víme od maminky."

Jednoho dne po dešti vyšla čtyřletá Eva Benešová před dům, v jehož sklepě se rodina ukrývala. Hrála si na ulici s blátem, když ji viděl nějaký gestapák. Protože předtím chytla vši, maminka jí ostříhala plavé vlasy. Potom jí narostly typicky židovské, černé, kudrnaté. „To je přeci židovské dítě! To tu už nemá co dělat!“ říkal gestapák. „Holčičko, kde máš tatínka a maminku, vezmi mě za nimi.“ Eva muže odvedla za rodiči. „Tatínek udělal žárlivou scénu a naoko podezříval maminku, že mě má s jiným mužem. Jenže to nepomohlo. Úředník nám neuvěřil a nechal nás s eskortou odvést nás na vlak do Kremničky.“

Záchrana před Kremničkou

Rodina Weiszových se dostala do vagónu plného opilých vojáků, kteří se vraceli z fronty domů. Pavel Weisz věděl, co se v Kremničce děje, a během cesty se mu podařilo dostat rodinu na toaletu. „Tatínek trasu znal a věděl, kdy vlak zpomalí. Řekl nám, že musíme vyskočit. Nejdřív vyskočila maminka, pak vyhodil mě, protože jsem se sama vyskočit bála. Potom vyskočil sám s bráchou v náručí,“ říká Eva Benešová. Všichni se pak plazili pod vagóny odstavených vlaků, až se dostali k nákladovému nádraží. Přišli do jedné stanice, kde stál shluk lidí. „Maminka vyprávěla, že jí ta podívaná rozesmála. Lidé byli v různých převlecích, hned bylo vidět, že se snaží vydávat za někoho jiného. Byli to poschovávaní Židé.“

Polévka pro partyzány

Ke konci války se Weiszovi dostali do domu rodiny Miadokových, příslušníků Církve českobratrské, v Nízkých Tatrách ve vsi Mlázovo. Byla zima a Petr dostal záškrt. Syn Miadokových Janko tehdy zlobil a paní Miadoková si s ním nevěděla rady. „Tak ho šoupla do postele k bráškovi a řekla: ‚Keď si Bože spravedlivý, tak Janko zomre, lebo tak zlobí!‘“ směje se Eva Benešová a dodává: „Janko nezemřel a ani nedostal záškrt. Objevil se náš tatínek, nacpal si malého Petra pod kabát a šel s ním ve vánici do sousední vesnice, kde mu doktor otevřel krk. Tím ho zachránil.“

K vesnici se blížila fronta a Němci tudy hnali zesláblý dobytek, který je živil. Děti Miadokových měly společně s Evou za úkol odhánět krávy a ovce, když hlídači nedávali pozor. Evě se nedařilo, měla strach. Bála se také, když ji posílali k partyzánům s polévkou. Jednou bandasku, kterou nechávala na kraji lesa, nechtíc vylila.

Návrat do Prahy

S blížící se frontou zasáhla mina i dům Miadokových. Pavel Weisz tehdy v domě nebyl a Pavla Weiszová se rozhodla, že odejde a zachrání děti. Bylo téměř třicet pod nulou. „Tenhle moment ve mně zanechal nejsilnější vzpomínku na válku. Utíkáme po kolejích a pak korytem tak zmrzlého potoka, že v něm není voda, jen led. Z jedné strany střílí Rusové, z druhé Němci. Je zázrak, že nás nic netrefí,“ říká Eva Benešová. Jejich cesta skončila šťastně. Nazítří vyhladovělí a promrzlí potkali Pavla Weisze, který je hledal a měl s sebou dokonce i chleba.

Těsně po osvobození se v lučenecké nemocnici narodilo třetí dítě Weiszových, Nataša. V červenci 1945 se na rozdíl od mnoha svých příbuzných, kteří zahynuli v koncentračních táborech, vrátili Weiszovi do Prahy. „Město bylo rozbité, domy byly počmárané hákovými kříži a lebkami s hnáty. Těch lebek jsem se bála,“ vzpomíná Eva Benešová. „Rodiče nás dali k jeptiškám do školy na náměstí Míru, protože to byla jediná škola na Vinohradech, kde po válce nebyly vši. V první třídě nás bylo šedesát.“

Weiszovi se také vrátili do svého původního bytu, kde za války bydlel rakouský úředník s manželkou. Úředníka hned po válce pověsili, ale jeho žena s dětmi v bytě zůstávala dál. „Tatínek jí řekl, aby si v klidu sbalila. Když jsme přijeli, bylo všechno sklo rozbité a elektrika vytrhaná ze stěn. Vyřídila si to s námi tímto stylem.“

Z Weiszových se stali Kováčovi

Weiszovi tehdy oficiálně změnili příjmení na Kováčovi, které používali ke konci války. „Bylo to ze strachu a určitě to prosadila maminka,“ vysvětluje Eva Benešová. „Tatínek se tomu smál, věděl, že by nás jiné příjmení neochránilo, kdyby se situace opakovala. Současně jsme vystoupili ze židovské obce. Maminka to tak chtěla, protože nemohla obci odpustit, že nezničila kartotéky, kterými se pak Němci řídili při vyhlazování.“

Okolí ale i tak vědělo, že Kováčovi jsou Židé. Eva Benešová se tehdy setkávala s antisemitismem u svých vrstevníků, kteří na ni pokřikovali „Žide, Žide, čert si pro tě přijde!“ Dcera domovnice jí zas říkala, že Židé zabili Ježíška. Rodina také stále čekala na návrat příbuzných. „Vyprávělo se, že se lidé z koncentráků dostali do severských zemí a že se postupně vrací. Z našich příbuzných se ale už nikdo nevrátil. Babičku zastřelili v Rize a dědečka v Polsku. Musel si sám vykopat hrob, viděl ho u toho jeden z jeho synovců a napsal lístek, z kterého rodina pochopila, co se tam stalo.“

Zůstala jsem tu

Pak přišel únor 1948. „Tatínek byl nadšený. Byl krátkou dobu tzv. národním správcem nad Michelskými mlýny a pekárnami. Dostali jsme pár pytlíků mouky, což byl velký přínos do domácnosti, měli jsme se tenkrát dost špatně,“ vzpomíná Eva Benešová. Nakonec ale Pavel Kováč narazil na realitu komunismu. Veřejně zkritizoval oficiální nadržování dělnickým dětem ve školách, které z příkazu strany nesměly propadat, což ho stálo kariérní postup. Zemřel týden před příchodem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Předtím četl text Dva tisíce slov, kde byly shrnuty požadavky reformátorů, a uznal, že tam není nic, co by bylo pro kohokoli, ani pro komunistickou cenzuru, nepřípustné.“

Před Kováčovými se několikrát otevřela otázka odchodu do zahraničí. Petr emigroval do USA v roce 1977, ale Eva Benešová k tomu odvahu nenašla. Když pak mluvila o svých zkušenostech veřejně na různých besedách, padla i otázka, proč v Česku žije, když se jí tu tolik věcí nelíbí. „Protože jsem tady doma a cítím povinnost upozorňovat na vše, co považuji za nesprávné.“