První světová válka začala manifestem Mým národům. Nejspíš ho napsal Čech

David Kraus pracuje v Židovském muzeu v Praze a nedávno se začal příběhem Mořice Blocha zabývat. Přivedla ho k tomu povídková kniha, kterou napsal jeho dědeček František R. Kraus. V příbězích z pražského Josefova vystupují postavy, které v židovské čtvrti opravdu žily. Jednou z nich je i Maurus (Mořic) Bloch, strýc Františka R. Krause.

„Začal jsem zjišťovat podrobnosti o muži, který si vzal sestru mé prababičky,“ vypráví David Kraus a dodává, že o Mořici Blochovi se v rodině vypráví zajímavý příběh. Údajně to byl právě on, kdo v létě 1914 sepsal text manifestu Mým národům. Těžko uvěřitelná informace mohla být jednou z povídaček, které starší generace vyprávějí mladším. Nakonec se ale ukázalo, že se příběh zakládá na pravdě.

Kdo byl Mořic Bloch

Budoucí novinář se narodil 14. května 1861 do židovské rodiny, která bydlela v jihočeské obci Čkyně. S příbuznými se nejpozději roku 1880 přestěhoval do Českých Budějovic, kde působil v německy psaných novinách Budweiser Bote. Na jejich listech už tehdy projevil zájem o českou problematiku, které se věnoval i později, když přesídlil do Prahy a psal v časopisech Politik a později v Unionu, který sám založil.

Netrvalo dlouho a v životě Mořice Blocha se objevila příležitost, které nešlo odolat. Odešel do Vídně, kde roku 1908 přijal pozici českého referenta tiskového odboru ministerského presidia. Díky svým zkušenostem a perfektnímu slohu se brzy stal důležitou osobností, která si našla cestu k nejvyšším kruhům státní správy.

„Pro svou vysokou úroveň novinářskou vůbec a stylisační zvláště, byl Bloch pověřen koncipováním právě nejdůležitějších provolání vládních, manifestů apod., a byl také stylisátorem manifestů podpisovaných císařem,“ napsaly noviny Venkov o mnoho let později v Blochovu nekrologu. Připomněly tak jeho nejslavnější časy a naznačily, že by opravdu mohl být autorem manifestu Mým národům. Důkazy o tom, že Mořic Bloch důležitý text napsal, najdeme ale jinde.

Ve službách republiky

Když skončila válka, byl Mořic Bloch jedním z těch, kteří se v prosinci 1918 vraceli do Čech. V Praze se setkal s českým publicistou Janem Hajšmanem, který tehdy působil na tiskovém odboru československé vlády. Hajšman na Blocha vzpomínal jako na zlomeného člověka, který si uvědomoval, že po letech strávených ve Vídni nemá v české metropoli moc přátel. Hajšman se proto přimluvil u ministerského předsedy Karla Kramáře, aby přijal Blocha do tiskového odboru.

Premiér souhlasil a z Blocha a Hajšmana se stali kolegové, kteří si dlouho do noci vyprávěli o minulosti i o své novinářské práci. Hajšman pak ve svých vzpomínkách napsal, jak blízko měl Bloch k nejvyšším vládním kruhům v Rakousku-Uhersku: „(Bloch) Uměl obrátit pozornost na poměry ve Vídni, srovnat, vybírat ze zkušeností z Vídně sensační příhody, vypravovat nesmírně poutavě o svých zkušenostech s císařem a s potentáty na vídeňském dvoře.“

Jsem autorem, přiznávám

Slova Jana Hajšmana později rozvedl slavný český reportér Egon Erwin Kisch ve své knize Tržiště senzací, v níž vzpomíná na setkání s Blochem, ke kterému došlo právě na tiskovém odboru. Během rozhovoru se Bloch rozzlobil na práci pro československou vládu, jejíž byrokracie ho omezovala, a zavzpomínal na Vídeň, kde jeho texty procházely beze změn. Kischovi, který znal Blochovu práci, došlo, kam novinář směřuje.

„Věděl jsem, nač vzpomíná! Studoval jsem tak důkladně sloh Mauruse Blocha, že jsem jej poznal i tehdy, skrýval-li se za jiným jménem. Objevil jsem kdysi tento styl v slavném manifestu, kterým se obrátil císař František Josef současně s vyhlášením války ke ‚svým národům‘,“ vzpomínal Kisch na to, jak autorství Mořice Blocha odhalil.

Mořic Bloch se zdráhal autorství přiznat, ale nakonec se o své práci pro císařský dvůr rozpovídal. Kischovi prý tehdy ukázal i proklamaci, kterou roky připravoval pro korunovaci Ferdinanda d‘Este. Začínala „Mým milovaným národům“ a poznámky k ní připojoval sám následník trůnu.

Přestože byl Mořic Bloch důležitou postavou tehdejší žurnalistiky i politiky, ví se o něm poměrně málo. David Kraus tak postupně odkrývá příběh svého prapředka z archivních materiálů a dobových novinových zpráv. Publicista Jan Hajšman svou vzpomínku končí povzdechnutím, jakým přínosem by pro českou literaturu byly paměti Mořice Blocha. Ty ale nikdy nespatřily světlo světa.