Dlouhosrstá kolie Blue a jeho příběh: Pes, který měl smůlu a trpí mozkovou atrofií

Všechno začalo, když Terezu Peřinovou z Kolie a sheltie v nouzi z.s. kontaktovala chovatelka dlouhosrstých kolií, paní H. Jedno štěně z jejího odchovu bylo u majitelů, kteří se ho začali bát s tím, že pes navíc začal trpět záchvaty. Tereza neváhala a jeli se na místo podívat. Skutečně tu našli nezvládnutého psa, navíc ještě se zdredovanou srstí, dost pohublého a se zaschlými výkaly na chlupech. Evidetně se k psovi nikdo dlouho ani nepřiblížil… Od majitelů tedy převzali psa a jeli na veterinu.

Blue tady dostál své pověsti a stropil scénu, při které pokousal veterináře. „Přisuzovali jsme to tomu, že se bál nového prostředí. Pes na sebe nechtěl nechat sáhnout, takže musel kvůli ostříhání zacuchaných chlupů do narkózy, která však neproběhla hned. Rovnou jsme ho tedy nechali i vykastrovat a měsíc se žádný záchvat neobjevil. Tak jsme si mysleli, že si to vymysleli, protože nedostal záchvat ani při boji na veterině a to to stálo za to,“ popisuje Tereza.

Magnetická rezonance a pak se uvidí

První záchvat dostal Blue až po nějakém čase stráveném u Terezy. „Nejdřív začal běhat dokolečka, pak se najednou skácel na zem. Jeho záchvaty jsou atypické. Když má totiž běžně zvíře záchvat, tak prostě vypne. V podstatě se mu restartuje mozek. Ale když má záchvat Blue, tak se dostane do jakési křeče, nemůže se hýbat a jinak je při vědomí. Vnímá, ale nefunguje mu tělo,“ vysvětluje Tereza.

Nejrozumnějším řešením bylo Blua poslat na magnetickou rezonanci. Tereza se s ním proto vydala do Trenčína na nejlepší neurologickou kliniku v Česku i na Slovensku. Psovi navíc odebrali i mozkomíšní mok. Výsledky nepřinesly žádné dobré ani očekávatelné zprávy –⁠ Blue trpí atrofií mozku.

„To znamená, že je jeho mozek v podstatě zakrnělý. Klinicky vypadá jako mozek dvanáctiletého psa. On sám se ale chová jako malé štěně. Těžko říct, jak k tomu přišel, ale pokračování mělo v podstatě jenom dvě varianty. Buď půjde o postupnou atrofii, což znamená, že se jeho stav bude zhoršovat, takže bude agresivní, oslepne a bude muset podstoupit eutanázii. Anebo je to druh atrofie, při které zůstane v současném stavu,“ řekla nám k případu Blueovi nemoci Tereza.

Z neurologické kliniky poslali ještě další vzorky do německé laboratoře. Doufali, že se tak dopídí k tomu, jak nemoc vznikla. Nicméně ani potom doktor nedokázal přesně určit, co bylo příčinou. Existuje však několik možností.

Fena mohla v těhotenství prodělat infekci. Ta pak „sedla“ na nejslabší štěně. Blue taky mohl trpět infekcí sám nebo je vada genetického původu. Ale s největší pravděpodobností jde podle doktora z kliniky o první variantu. Ostatní pejsci z vrhu jsou totiž podle informací od jejich majitelů v pořádku.

Bluovi tedy nasadili léčbu. Jenže po nějaké době Tereza zjistila, že mu nedělá tak úplně dobře. Pes začal totiž kálet a močit vevnitř, nevydržel ani pět hodin sám. Mysleli si nejdřív, že je to „prostě Blue“, který neměl úplně nejlepší výchovný základ. Nakonec změnili medikaci a problémy zmizely. Nicméně trable s agresivitou u psa přetrvávají.

Osobnost psa není vyrážka

Možná by se mohlo zdát, že je na vině atrofie. Největší roli ale sehrál nedostatek disciplíny. „Roli sehrál hlavně fakt, že si ho pořídili lidé, kteří měli za to, že psovi stačí k životu zahrada. Přitom je to ale ten typ psa, se kterým je potřeba cvičit a umět ho zabavit jak mentálně, tak fyzicky, jinak bude růst jako dříví v lese. Jenže jakmile nastal první problém, dali od něj ruce pryč. Blue na ně začal vrčet a cenit zuby. Místo toho, aby zakročili, nechali psa být. Blue si díky tomu zafixoval, že jakmile začne být agresivní, všichni mu dají pokoj. A pokud ne, je schopný člověka napadnout,“ říká Tereza.

Blue je přitom jen veselý a hravý pes, kterému se nedostalo adekvátní výchovy a zasekl se ve štěněčím věku. Pokud si člověk jeho chování nenechá líbit a bude vědět, jak na něj, prožije s ním plnohodnotný život v tandemu páníček a pes. Je potřeba, aby měl zaměstnanou hlavu. Občas ale mají lidé představu, že pes s takovým zdravotním problémem jenom apaticky leží a slintá si pod sebe do pelechu.

Na druhou stranu, život s Bluem nebude tak úplně procházka růžovým sadem. Hledá páníčky, kteří jsou ochotni přijmout fakt, že musí doživotně brát ráno a večer léky. Musí do domova, kde nejsou děti, ale ani příliš staří lidé. Větší pejsek jako parťák je vítaný, menší ne. Rodina navíc musí mít jasně stanovený řád a zahradu, protože mu klaustrofobický byt prostě nestačí a nudil by se. Bluovi nejlépe prospěje zajetý řád, protože Tereza vypozorovala, že záchvaty přicházejí, když ho něco vyvede z konceptu.

„Vypozorovali jsme, že jakmile se něčeho lekne nebo mu něco naruší zaběhnutý program, dostane záchvat. Například když kočky u mě doma v noci něco shodily na zem nebo byl u kolegyně a kolem domu projelo pět hasičských aut, lekl se, začal se točit na místě a dostal záchvat,“ říká ke spouštěčům záchvatů Tereza.

Nevyzpytatelný miláček

Pokud ho máte doma nebo víte o pejskovi, který trpí záchvaty, rozhodně je na místě podrobné vyšetření. Byť je drahé. Někdy může nasvědčovat vše určité diagnóze, ale pokud neuděláte důkladné šetření, budete psa léčit špatně a můžete mu způsobit ještě větší potíže.

„Mám Bluea neskutečně ráda, ale je nevyzpytatelný a netroufla bych si ho dát jen tak někomu. Setkali jsme se s názory, že ho máme nechat uspat, že je tady zbytečně, a to i od chovatelů. Ale Blue má snahu fungovat, chce si hrát, jenom jakmile se mu něco nelíbí, nastává konflikt. Přesto věřím, že mu dokážeme najít domov, kde bude šťastný a vše bude fungovat,“ uzavírá Tereza.

Tak co? Troufnete si dát mu šanci? Informace o něm spolu s fotografiemi a podmínkami adopce najdete TADY.