Do Běloruska se vrací stalinismus, varuje spisovatelka Radka Denemarková

Vysoké tresty 18, 16, 15 a 14 let vynesl minulý týden běloruský soud nad obviněnými, kteří loni podpořili demonstrace opozice. Nejvyšší trest dostal Sjarhej Cichanouski, manžel prezidentské kandidátky Svjatlany Cichanouské. „Lukašenko propojuje stalinistické metody se současným světem,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS česká spisovatelka Radka Denemarková. Lidskoprávní aktivistka, která mimo jiné spolupracuje s čínským disentem a uvězněnému Cichanouskému poslala za mříže podpůrný dopis.

Jako spisovatelka píšete také o lásce ve spojení s politikou, občas se to tak prostě prolne. A to je i příběh Svjatlany Cichanouské, která toho času žije v exilu, a Sjarheje Cichanouského, jenž má v běloruské věznici sedět osmnáct let. Je to příběh na román?

Svjatlana Cichanouská především už nyní vstoupila do světových dějin lidských práv. Jak známo, na post prezidentky se rozhodla kandidovat místo manžela, kterého Lukašenko nechal preventivně zavřít před volbami právě v době, kdy se podávaly kandidátky. Prezidentská kandidatura mu tak byla znemožněna, překvapivě ho ale nahradila jeho žena Svjatlana. Když pak dostala nabídku, že režim manžela pustí z vazby, pokud odstoupí z prezidentských voleb, odvážně prohlásila, že by to sice bylo hezké, ale bylo by to štěstí jen pro ně dva, nikoliv pro celé Bělorusko.

Odmítla tu nabídku?

Ano, byl to od ní nesmírně autentický krok, když upřednostnila zájmy země před rodinou. Oba přitom věděli, do čeho v tu chvíli jdou, a jak těžké to může mít následky. Vzpomínám, že když jsem sama dělala něco hodně nekompromisního a všichni mi radili, proč raději nemyslím na své děti, odpovídala jsem, že to dělám právě proto, že na své děti myslím. Právě kvůli dětem nemáme dělat velké kompromisy a Svjatlana se Sjarhejem se pokusili zajistit svobodný život pro celou mladou běloruskou generaci. S nadějí, že protestní hnutí uspěje, což se zatím nestalo. Ale ukázali nám, že solidarita a odpovědnost má vyšší úroveň, než jakou je nějaké naše omezené malé domácí štěstí. Že existuje nějaký vyšší humanismus.

Běloruský aktivista Sjarhej Smatryčenka žijící v Brně odhadoval, že Sjarhej Cichanouski bude odsouzen asi na 10 let, soud ho nakonec poslal za mříže na neuvěřitelných 18 let. Jak vnímáte rozsudek?

Je to strašné, ale rozsudek mě nepřekvapil. Odhadovala jsem, že to bude kolem dvaceti let. Diktátorský režim Alexandra Lukašenka funguje podle starých vzorců z dob Sovětské svazu a Lukašenko tyhle metody velmi dobře zná. Vzhledem k symbolické roli Sjarheje Cichanouského při loňských protestech se nedalo očekávat, že by soud vynesl výrazně nižší rozsudek. Spíš jsem se bála, že ten trest bude ještě vyšší. A že Lukašenko pošle úhlavního oponenta za mříže klidně i na doživotí, pro výstrahu celé opozici. Nesmíme zapomínat, že v Bělorusku nebyl zatím zrušen ani trest smrti.

Jestliže Lukašenkův režim před loňskými prezidentským volbami připomínal sedmdesátá léta v Československu, teď se do Běloruska vrátil stalinismus s drakonickými tresty v řádu 15 až 18 let. Je to tak možno říct?

Lukašenko propojil stalinistické metody se současným světem. Asi by neměl problém ani s vynášením trestů smrti, společně s Putinem ale přece jen hrají před západním světem takovou mazanou hru. A vědí, že vynášením trestů smrti by Západ zbytečně rozlítili.

Na zastrašení domácí opozice asi bohatě stačí patnáctileté či osmnáctileté tresty.

Jako výstraha a strach to samozřejmě bude fungovat. A Bělorusko tím dává světu jasně najevo, že ignoruje mezinárodní právo. Přesně ve stopách ruského prezidenta Vladimira Putina, který už loni stvrdil balíček zákonů, které dávají ruské ústavě přednost před mezinárodním právem. A to je asi největší problém v řadě zemí bývalého Sovětského svazu, že Rusko stále jede v té své staré politice: „Co nám kdysi patřilo, to nám bude zase patřit.“ Co Putin provádí s Ukrajinou, je podobně zrůdné. A všechno to kličkaření, takzvaná diplomatická jednání a vlastně i zavedení sankcí k ničemu nevedou. Rusové nemíní opustit Krym ani Donbas, natož ukončit všechny hybridní druhy válek, které s Ukrajinou vedou. Evropa se Ruska pořád bojí jako hospodářské mocnosti, která třeba disponuje zásobami zemního plynu. Putin i Lukašenko ale nějak reagují jen na silové vyhrůžky, nikoli na ty diplomatické.

Studentská vůdkyně z listopadu 1989 Monika Pajerová navrhuje, abychom se jako Češi pokusili dát dohromady pravidelné finanční příspěvky pro rodiny uvězněných běloruských vězňů. Připomíná, že takto se na Západě skládali na rodiny uvězněných Čechů za normalizace. Je to dobrý nápad?

Rozumím tomu, ale je to metoda vhodná tak do sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, do dnešní doby nepatří. Žijeme ve světě ultramoderních technologií, před nimiž se nikdo neschová. To platí o aktivistech, kteří peníze vyberou, ale i o příjemcích. Kdo by dneska v Bělorusku přijal finanční pomoc ze Západu, dočkal by se jen nových perzekucí, a to zřejmě i jeho příbuzenstvo. I dnes je finanční pomoc možná, musí se ale zorganizovat profesionálně a v přísném utajení, nikoli veřejně pro dobrý pocit nějakých salónních donátorů. V Číně jsem byla svědkem, jak to funguje. Že lze s pomocí určitých profesionálů třeba podplácet bachaře a vězněným se pak může skutečně ulevit. Dneska musí jít pomoc těmito cestami, jinak spíše ublížíme.

Něco jiného je ale psaní dopisů a pohlednic uvězněným, to přece smysl má. Sama jste ještě před vynesením rozsudku psala do vězení právě Sjarhejovi Cichanouskému.

To je strašně důležitá pomoc. Pokud jsou nějaké instituce pravidelně bombardovány peticemi anebo dopisy, systém se sice tváří, že má vše pod kontrolou, ale velmi ho to znervózňuje.

Když v roce 2015 turecký autokrat Recep Tayyip Erdoğan držel ve vězení kurdskou novinářku Asli Erdoğanovou (příjmení shodné s tureckým prezidentem je shoda náhod, pozn. red.), spisovatelé a novináři z celého světa psali dopisy do tureckého vězení. Úplně jsme to tam zahltili, takže novinářka byla propuštěna a dnes žije ve Frankfurtu nad Mohanem. Samozřejmě, že ani dopisy a pohlednice nemusí ničemu pomoci, jsou to ale takové kamínky do mozaiky, kterou má smysl skládat. Nikdy předem nevíme, jak ty kamínky mohou konkrétnímu vězni ulehčit pobyt za mřížemi či dokonce vést k propuštění.

Stížnosti u mezinárodních soudů a podobně kroky tedy na rozsudku nad Cichanouským nic nezmění?

Asi ne, jedinou možností je v tuto chvíli, aby se v demokratické Evropě o všech těch případech neustále psalo a informovalo. Abychom nějakým způsobem pořad sledovali, jak je s vězni nakládáno, zda nejsou mučeni a podobně. A aby třeba odsouzení někde úplně nezmizeli, což se v diktaturách také stává. Žurnalisté musí neustále připomínat konkrétní příběhy uvězněných, co se s nimi aktuálně děje, prostě je v tom nesmíme nenechat. Běloruští političtí vězni nesmějí mít pocit, že na ně svět zapomněl. A nejen svět, Bělorusko je součást Evropy, vždyť na běloruské hranice to je od nás vlastně kousek.

Žiju trvale v Ostravě, odtamtud je na běloruské hranice jen 529 kilometrů. Co říkáte na zneužívání uprchlíků, které Lukašenko posílal na běloruské hranice?

To byla jen další zrůdnost režimu, na kterou Evropská unie nedokáže odpovědět. Najednou vidíme, jak nejsme na něco podobného připraveni, protože Evropa se zatím soustředila spíš na hospodářskou spolupráci, zatímco v lidskoprávní oblasti nemáme společné vize. Poláci se k narušení hranic postavili silou a Česko dokonce v minulých dnech uvažovalo o poskytnutí vojenské pomoci. Chybí mi tam nějaká solidarita s uprchlíky.

Lepší by bylo, kdyby na polsko-běloruské hranice Češi poslali vojenskou polní nemocnici. V tomto smyslu už vznikla petice, kterou jsem v minulých dnech podepsala, organizuje ji aktivistka Jana Hradilková. Ti uprchlíci se nevědomky stali účastníky mocenských bojů mezi Ruskem, Běloruskem a Evropskou unií a naší povinností je, abychom obětem této hry podali pomocnou ruku třeba právě formou polní nemocnice.

Nemáte pocit, že Evropská unie jedná s Běloruskem stále v rukavičkách?

Cokoliv se děje v Evropě, to se přece děje i nám, v globálním světě je vše propojeno. Bohužel, ukazuje se, že režim Lukašenkova typu může v Evropě přežít i v jednadvacátém století, a to je přece dost strašlivá zpráva. A také důrazný vzkaz pro nás, že se Běloruskem zapomínáme dlouhodobě zabývat. A že je nutno změnit přemýšlení o zemích ve východní Evropě. Máme třeba mnohem víc informací o vzdálenějším Rusku. Režim v Bělorusku v posledním roce silně přitahuje šrouby, jenže naše sama se sebou spokojená konzumní společnost jako by ztratila empatii a vůbec představivost, co to vlastně znamená autoritářský stát. Jaké hrůzné metody používá proti vlastním občanům. Bělorusko nám také ukazuje, jak rychle se může autoritářský režim brutálně měnit k horšímu. Jednou se to může opět stát i v České republice, ještě snadněji v Maďarsku anebo Polsku.

Kolik je teď v Bělorusku politických vězňů?

Loni počátkem listopadu hlásily lidskoprávní organizace, že Lukašenkův režim věznil asi 50 politických oponentů. Za rok a něco, konkrétně k letošnímu 17. prosinci, už má Bělorusko neuvěřitelných 927 politických vězňů.­ Tamní režim nyní běsní a je nenávistný, země se úplně uzavírá, proto budou stále důležitější i hlasy českých a evropských politiků, musí upozorňovat i na toto ohromné číslo uvězněných, musí těm uvězněným dát hlas.

O spisovatelích se říká, že jsou svědomím národa, v dnešním globálním světě vlastně i lidstva. Neslyším však mnoho českých spisovatelů, kteří by nahlas protestovali proti běloruského režimu. Proč?

Jakmile se člověk stane spisovatelem, vstupuje do veřejného prostoru a jeho hlas získává nějakou váhu. Sice mohu oddělovat svoji literární práci a své občanské postoje, to ale neznamená, že budu mlčet, když jsou lidé v autoritářských systémech a diktaturách pronásledováni, vězněni či dokonce mučeni. Přece se musíme pokoušet jim nějak pomoci. Máme zkušenost z nedávného 20. století, kdy se ve třicátých letech spousta spisovatelů nechtěla vyjadřovat k aktuální politice, a pak byli najednou zaskočeni, že se jsou jejich díla pálena na hranicích anebo jsou posíláni do koncentračních táborů. Proto jsem velmi překvapena, kolik dnešních spisovatelů se nechce k Bělorusku a obecně k politice vyjadřovat. Nezajímají se o politiku, jenže politika se zajímá o ně a určuje systém, v jakém žijeme, a vlastně nás ovlivňuje i v těch nejintimnějších sférách. Kdo se v tomto smyslu zbavuje zodpovědnosti, je pro mě zbabělec.