Češi žijí už 32 let v demokracii, tvrdá diktatura však leží nedaleko. Slavíme 17. listopadu, diktátor Alexandr Lukašenko ale vězní 869 politických vězňů. Nemáme místo oslav svobody spíše protestovat proti totalitě v Bělorusku? „Obávám se, že pokud v Moskvě nepadne režim Vladimira Putina, nezmění se ani Bělorusko. Během sametové revoluce byly karty rozdány jinak,“ porovnává jedna z předních studentských vůdkyň sametové revoluce Monika MacDonagh Pajerová (55).
Na běloruské hranice je to z Ostravy 528 kilometrů, což je blíže než do Chebu, který je od Ostravy vzdálen 569 kilometrů. Jak pohlížíte na současný režim autokrata Alexandra Lukašenka?
Přiznám se, že když loni v létě po zmanipulovaných prezidentských volbách v Bělorusku vypukly po celé zemi masové protesty, věřila jsem ve vítězství demonstrantů. Tehdy se mi zdálo, že Lukašenko už protesty neustojí. Ani tlak Evropské unie a obrovskou podporu z demokratických zemí. Vždyť i v České republice to bylo téma číslo jedna v médiích. A k Bělorusku se před rokem vyjadřovala i většina tuzemských politiků. Věřila jsem, že to zafunguje, že běloruské protesty vyústí v něco jako v sametovou revoluci v listopadu 1989.
Proč se tak nestalo? Lukašenkův režim naopak velmi přitvrdil a k letošnímu 17. listopadu již vězní 869 politických vězňů, většinou účastníků protestů.
Došlo mi, že všechno záleží na vůli ruského prezidenta Vladimira Putina – a ten si pochopitelně žádnou demokracii v Bělorusku nepřeje. Je tu jeden obrovský rozdíl mezi potenciální běloruskou revolucí a sametovou revolucí v Československu a ten se jmenuje Michail Sergejevič Gorbačov. My Češi a vůbec celý východní blok v Evropě jsme měli v roce 1989 obrovské štěstí, že v Moskvě seděl do jisté míry osvícený politik, který se opravdu snažil o zásadní demokratické i ekonomické změny, tedy o glasnosť a perestrojku. Ať už k tomu měl jakoukoliv motivaci, pomohl k velmi rychlému zhroucení komunismu ve střední i jihovýchodní Evropě. Bez Gorbačova by nic takového nebylo možné.
Vondra: Migrantům se nesmíme podvolit, byli bychom užitečnými idioty Lukašenka i Putina
Stovky běženců ze severní Afriky a Blízkého východu se snaží poškodit plot s ostnatým drátem na bělorusko-polské hranici a prolomit kordony polských policistů. V tom je údajně podporuje běloruská armáda. Na tom, že jde o hybridní válku vedenou běloruským režimem prezidenta Alexandra Lukašenka za účelem destabilizace Evropské unie, se shodují i čeští představitelé napříč politickým spektrem. „Je to sprostý a podlý útok ze strany Běloruska podporovaný Ruskem,“ řekl v pořadu 360° na CNN Prima NEWS europoslanec Alexandr Vondra (ODS).
Takže jsme měli dost štěstí?
Přesně tak. Kdybychom nevyužili toho krátkého období uvolnění, které v komunistickém bloku umožnil Michail Gorbačov, mohli jsme v totalitě uvíznout do dneška. Gorbačov padl na konci roku 1991, pak už by nebylo nic jisté. Byla to časově opravdu velmi krátká prodleva, kterou dala Moskva svým satelitům, a tu se nám naštěstí podařilo využít, stejně jako Polákům, východním Němcům, Maďarům a dalším národům. Mohli jsme také uvíznout v nekonečně dlouhé normalizaci.
Západ by nám nepomohl ze stejných důvodů, jako dnes nedokáže pomoci běloruské opozicí?
Přesně tak, všechno je to především záležitost Moskvy, proto Putina opravdu nemám ráda, vlastně ho nenávidím. Chci věřit, že se v Rusku přece něco pohne, že se tam něco stane a Putin se z nějakých důvodů neudrží u moci dalších dvacet let. V opačném případě se obávám, že stejně dlouho, jako bude Putin sedět v Kremlu, budeme čekat i na demokracii v Bělorusku.
Jak vnímáte aktuální konflikt na bělorusko-polských hranicích, kde začal Lukašenko využívat migranty jako živé štíty a hybridní zbraň?
Je mi především strašně líto všech těch lidí, kteří se pokoušejí dostat z Afghánistánu, Sýrie, Iráku a dalších válkou zmítaných zemí do Evropy, do bezpečí a do svobody, ale musí teď v hrozných podmínkách mrznout na hranicích. A to i ženy a malé děti. My Češi, kteří jsme také byli mnohokrát uprchlíky, a to už po roce 1621, 1914, 1938 a zejména na útěku před komunisty v roce 1948 a před sovětskou okupací v roce 1968, právě my v sobě musíme najít soucit, porozumění a solidaritu s jinými uprchlíky za svobodou. Vždyť si představme, že kdyby sametová revoluce neproběhla, což se mohlo snadno stát, jak jsme o tom teď mluvili, uprchlíci z komunistického Československa by se dodnes nemohli vrátit do vlasti.
Takže by většina z nich zemřela v exilu.
Proto jako Česká republika i Evropské unie musíme udělat všechno proto, abychom krutosti páchané na bělorusko-polské hranici rychle zastavili. Svoboda, rovnost, bratrství, to platí dnes víc než kdy jindy.
Neznámí hrdinové 17. listopadu: Zbitá těhotná žena či zahradník sovětské ambasády
K 17. listopadu 1989 se každý rok vyjadřují stále stejné osobnosti sametové revoluce, u dějinného zlomu přitom bylo i plno bezejmenných hrdinů. Právě jejich příběhy přinesla kniha Ten den. Jeden z autorů, spisovatel Aleš Palán, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, co osudový pátek před 32 lety přinesl třeba těhotné demonstrantce, návštěvníkům z ciziny, spoustě zmlácených dětí. Ale i muži, jehož dnes jako hrdinu nevnímáme: veliteli zasahujícího pluku.
Vy se snažíte upozorňovat na běloruské politické vězně a napsala jste třeba dopis uvězněnému lídrovi běloruské křesťanské demokracie, což je 44letý Pavel Sevjaryněc. Můžete přiblížit jeho osud?
Lukašenkův režim ho strčil do vazby už před srpnovými prezidentskými volbami v roce 2020. Policie ho zatkla preventivně 6. června, když odcházel z předvolebního shromáždění, tedy dva měsíce před konáním voleb. Z vazby už se nedostal a byl obviněn z organizace hromadných nepokojů. A letos 25. května byl Pavel Sevjaryněc odsouzen na sedm let nepodmíněně. To je strašně vysoký trest za účast ne demonstraci. Bohužel, v Bělorusku je to teď běžné.
V dopise Pavlu Sevjaryněcovi píšete: „Chci vám říct, že znám strach z výslechu, z vlastního selhání, z vězení.“ Zažila jste spoustu výslechů StB, ale dovedete si představit sedmiletý trest jen za účast na demonstraci? Sama jste protestovala třeba v lednu 1989 při takzvaném Palachově týdnu.
Nedovedu si to představit. Možná jako jediná z mála studentských aktivistek před listopadem 1989 jsem měla doma malou Emičku (dnes muzikantka a novinářka Emma Smetana, pozn. red.) a to bylo hodně zranitelné místo. U výslechů mi totiž příslušníci StB často vyhrožovali, že mi dceru odeberou a dají do dětského domova, protože jsem byla svobodnou matkou. Naštěstí ten nátlak nebyl až nadoraz, protože kvůli dceři bych možná podepsala cokoliv, i když bych o svém podpisu okamžitě řekla kamarádům. Důvěru bych přesto ztratila. Byla to hnusná doba. Zaujalo mě, že spisovatelka Alena Mornštajnová ve svém novém románu Listopád popsala podobný model. Příběh matky disidentky, které dítě opravdu odebrali. Dojalo mě to, je to výborně napsaná kniha a mám teď pocit, že bych si o tom všem měla promluvit i s dcerou Emmou. Že jsem jaksi rozhodovala za nás obě a ona mohla skončit v polepšovně. Že jsem nás dostala do naprosto hraniční situace.
V Bělorusku je to teď realita, že ve vězení končí i mladé matky malých dětí. Třeba jen proto, že tančily na loňských demonstracích.
Je to hrozné a asi bychom my Češi měli dělat mnohem více než jen psát dopisy do běloruských věznic. V éře Husákovy totality byly třeba rodiny uvězněných chartistů podporovány ze Západu i finančně, takže si myslím, že by se mělo zorganizovat něco podobného. A rozjet co nejdříve akci na finanční podporu rodin běloruských politických vězňů.
