Češi touží mít všechno extra. A tak zatímco skoro celá Evropa ctí 1. listopad jako státní svátek Všech svatých a lidé volný den věnují návštěvě hřbitovů, našinci zařezávají v rachotě. Čím jsme si to zasloužili?
Dušičkové volno platí například v Belgii, Francii, Itálii, Chorvatsku, Litvě, Lucembursku, Maďarsku, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Slovinsku, Španělsku anebo v některých německých spolkových zemích. Našinec utřel. Tento státní svátek mu v roce 1951 sebrali komunisté, ale po sametové revoluci v roce 1989 se už volný den do kalendáře nevrátil.
Volný den kvůli pietě
Slavnost Všech svatých (1. listopadu) a následující Památka zesnulých (2. listopadu) patří v katolické části Evropy k nejvýznačnějším svátkům v roce. Památku zesnulých (lidově Dušičky) pak většina evropských zemí ctí volným dnem v předvečer svátku. Aby pozůstalí mohli v klidu navštívit a rozsvítit hřbitovy a vzpomenout na blízké. Češi mají 1. listopadu normální pracovní den.
Nedává to logiku, protože Dušičky jsou společně se Štědrým dnem asi nejuctívanějším tuzemským svátkem. Na zemřelé vzpomíná v těchto dnech podle průzkumů až 80 procent dospělých Čechů. Troufám si dokonce říci, že to bude ještě krapet vyšší číslo, protože mrtvé předky má úplně každý. A většinou za ně také zapálí svíce na hřbitovech, v urnových hájích anebo alespoň doma v obýváku.
Jenže pieta potřebuje i trochu klidu, což si uvědomují vlády a parlamenty ve většině evropských zemích, a rozhodně se nechystají tradiční svátek rušit. Zvláště, když Dušičky přijala ze své i sekularizovaná část obyvatel a také se ráda zúčastňuje společné vzpomínky na mrtvé. Navíc k tomu dostala od státu volný den.
Švejkování v kalendáři
V Česku věc nemožná. Dušičkové volno nemáme, tak musíme švejkovat. Největší nápor na hřbitovech se tak každý rok odehrává už 28. října, což je volný den označený v kalendáři jako Den vzniku samostatného československého státu. Neexistující Československo však skoro nikdo neslaví, proto historik Jiří Rak svátek 28. října výstižně nazýval „svátkem převlečených dušiček“.
Asi žádná jiná evropská země nežije v podobném paradoxu jako Česká republika. Na Všechny svaté (1. listopadu) chodíme do práce, zatímco v den vzniku 30 let zaniklého státu (28. října) objíždíme hřbitovy. A když už jsme u té státnosti, třeba Spojené státy si vystačí s jedinou oslavou, Dnem nezávislosti. My jsme kromě Dnu vzniku samostatného československého státu (28. října) ještě vyhlásili Den obnovy samostatného českého státu (1. ledna) a Den české státnosti (28. září).
Na zesnulé myslete v práci
Svátek Všech svatých z 1. listopadu býval státním svátkem už za první republiky, jak to potvrzuje třeba zákon o svátcích a památných dnech republiky Československé z roku 1925. V nejtužší gottwaldovské éře v roce 1951 však křesťanský původ svátku i svatí v jeho názvu vadili natolik, že byl zrušen.
A kdo čekal, že se po sametové revoluci vrátí do kalendáře, krutě se mýlil, ač se o to někteří poslanci parlamentu snažili třeba v roce 1996. Obnově svátku tehdy paradoxně zabránilo třináct lidoveckých, a tudíž křesťanských poslanců. Asi si ještě nestačili všimnout, že už padla Národní fronta.
Povýšení Všech svatých na státní svátek se nepovedlo ani při parlamentním hlasování v roce 2000. Poslanci se zřejmě pořád báli té „svátosti“ v názvu svátku, vždyť Česko patří k nejvíce ateistickým zemím na světě. Dušičky tedy opět neprošly, zato poslanci přidali do kalendáře dva nové a už výše zmiňované státotvorné státní svátky.
Stát tak milému občanovi aktuálně zaručuje hned tři nemastné a neslané oslavy státnosti za rok, zatímco na mrtvé předky či kamarády musíme i nadále myslet v pracovní době.
