Dušičky: Za 120 let zemřelo v Česku 16 516 887 lidí, svíček se ale dočkají jen někteří

Kolik nebožtíků odpočívá na hřbitovech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Ani statistici z Českého statistického úřadu takové číslo neznají, sledují však roční úmrtnost na území dnešní České republiky. V předvečer Dušiček jsme proto sečetli počet zemřelých od 1. ledna 1900 do 6. září 2020 a zjistili, že za téměř 120 let zesnulo v českých zemích celkem 16 516 887 lidí.

Jeden z mnoha citátů o smrti říká: „Všechny srovnává smrt. Nerovni se rodíme, rovni umíráme.“ I po smrti se však každý nebožtík dočká jiné péče. A nikoli na všech hrobech o letošních Dušičkách zahoří pietní svíce. Na rozlehlém hřbitově v Chomýži u Krnova třeba v sobotu 31. října odpoledne není ani noha. A neplane tam jediný plamínek, nikdo také nepřináší ani malý věnec. Většina náhrobků je navíc vyvrácena a kamenné desky jsou rozmlácené. A mnohé žulové náhrobky dávno ukradené.

Na nebožtíky z Chomýže možná někdo myslí v Německu, zapálenou svíčku ale nelze poslat zásilkovou službou. Na zdevastovaném pozemku lze napočítat nejméně 60 těžce poškozených hrobů, udržovaný není ani jeden. Čeští Němci museli z Chomýže (německy se obec nazývala Komeise) odtáhnout v rámci poválečného odsunu v letech 1945 až 1946, před válkou zde přitom žilo téměř 800 německých starousedlíků. Dnes je hřbitov periferií Krnova a v blízkosti hřbitova stojí čtvrť s rodinnými domy. Zapálit světýlko za duše zemřelých sem ale asi nikdo nepřijde, nejsou to „jejich nebožtíci“.

Podobně neuctivě se k bývalým spoluobčanům chová krnovská radnice, která pozemek hřbitova spravuje. Letos v srpnu nechal úřad vyvěsit na hřbitovní kapli výzvu, že se vlastníci hrobů mají do roka přihlásit úřadům. „Pokud se vlastníci o daná hrobová místa nepřihlásí do jednoho roku od zveřejnění, budou z pozemku odstraněna a vhodným způsobem zlikvidována,“ hrozí radnice pozůstalým po německých vyhnancích z Chomýže. Pouze v češtině, a to na lejstru nalepeném jen na hřbitovní kapli. Příští Dušičky už tady místo hřbitova asi bude jen louka s listnatým lesíkem.

„Likvidace hřbitova v Chomýži jde částečně i proti mezinárodním úmluvám s Německem, které zapovídají ničení hrobových míst po vyhnancích. Bohužel, v úmluvách se nemluví o vlastním kamenném náhrobku, jen o ostatcích, které mají zůstat v zemi,“ říká pro CNN Prima NEWS Pavel Šopák, historik umění Slezského zemského muzea v Opavě. Plán zlikvidovat sudetský hřbitov v Chomýži považuje za typický „technokratický zkrat“ úředníků radnice, kteří snad ani neznají pohnuté dějiny Sudet završené vyhnáním místních Němců. Úřední šiml to podle Šopáka vidí čistě pragmaticky. Kdo neplatí za hrob, nemá právo na náhrobek.

Zatímco v pohraničí jsou dosud k vidění celé opuštěné hřbitovy, jednotlivé zchátralé hroby má ale i každý vnitrozemský hřbitov. Záleží na velikosti sídla, k němuž pohřebiště náleží. Třeba rozloha pražských Olšanských hřbitovů je úctyhodná, i když městský hřbitov v Brně je větší. Na Olšanech se pochovává od roku 1679, když pohřebiště daleko od centra Prahy začalo sloužit pro oběti morové epidemie. Dnes je městem ve městě a v jeho ulicích stojí na 200 kaplových hrobek, 25 tisíc dalších hrobek, na 65 tisíc hrobů, 20 tisíc urnových hrobů, 6 kolumbárií pro urny a 2 rozptylové loučky. A jen díky této rozlehlosti zatím nebylo třeba likvidovat staré rovy, za které už nikdo neplatí nájem.

Velké novogotické hrobky stojí hned u olšanské hřbitovní zdi, nalevo po příchodu na čtvrtý hřbitov z Vinohradské třídy. A připomínají strašidelné zámky. Vchody k mnohým jsou zazděné, protože vandalové se je stále pokoušejí dobývat, jako například hrobku pražského starosty Čeňka Gregora, jenž dal mimo jiné podnět ke stavbě Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Poblíž stojí v neutěšeném stavu i hrobky dvou operních pěvkyň – velikost stavby měla být úměrná jejich divadelní slávě. Dnes o Žofii Zítkové (1857–1930) a Jindřišce Kittlové (1850–1897) možná něco vědí jen hudební historikové, a to Kittlová dokonce dvě sezony zpívala v pařížské opeře. Žádní fanoušci a pozůstalí už tu ale na Dušičky dávno nekladou věnce.

Kam zmizeli pozůstalí?

„I neudržované hroby a hrobky vyvolávají u návštěvníků hřbitova pocit piety, a především tvoří součást paměti určité obce, proto by je úřady neměly zbytečně prodávat jiným zájemcům anebo likvidovat,“ nabádá kunsthistorik Pavel Šopák. V přelidněných Athénách ale třeba pojem opuštěný hrob neznají, v hlavním řeckém městě se totiž vede doslova bitva o každé uvolněné místo a zájemci se trumfují výší úplatku pro správce. Anglická maloměsta a venkov se naopak pyšní rozsáhlými pohřebišti se stovkami břečťanem zarostlých hrobů, k nimž se potomstvo nehlásí třeba 200 let. Z piety se tato hrobová místa neruší, maximálně se pozemek zároveň užívá i jako veřejný park.

Jak už bylo řečeno, od ledna 1900 do září 2020 zemřelo na území dnešní České republiky 16 516 887 lidí. V posledním desetiletí odchází ze světa vezdejšího ročně od 106 do 112 tisíc občanů ČR, takže pokud by současná úmrtí na nemoc COVID-19 měla nějak zahýbat průměrným počtem zesnulých, muselo by jich být přes šest tisíc či ještě více. Průměrný roční počet zemřelých za posledních 120 let činí 137 tisíc lidí, hlavně v prvé půli dvacátého století statistiky zvyšovala například novorozenecká úmrtnost. Ročně tehdy porod nepřežilo kolem 10 tisíc dětí, nyní jich není ani 400.

Těch 16 516 887 zesnulých za posledních 120 let někde muselo najít hrob či později urnové místo (kromě nezvěstných z válek, koncentračních táborů, politických procesů apod.). A teoreticky by většina těchto nebožtíků měla pořád mít alespoň nějaké vzdálené příbuzné, 120 let není při dnešním průměrném lidském věku až tak dlouhá doba (Češi se průměrně dožívají 76,2 roku, Češky 82,1 roku). Mnohé rodinné vazby ovšem drasticky přetrhaly obě světové války i malé „stěhování národů“, které Česko zažilo po roce 1945. A když dnes mladý muž odejde třeba z Vysočiny za prací do Prahy, často ztrácí vazbu na vzdálenější rodinu a nezajímá se ani o její hroby.

Odpočívejte v zapomenutí

Opavský hřbitov, 31. října 2020. I slezská metropole prošla po roce 1945 zásadní výměnou obyvatelstva a místní Němce vystřídali převážně čeští venkované. A jen v málokteré rodině v Opavě tak dnes mohou říci, že ve městě žili už před druhou světovou válkou. K malé české předválečné komunitě patřili třeba Lesákové a Jiří Lesák právě rozsvěcuje svíci u hrobu dědečka. „Za války musela rodina Sudety opustit, pak se zase do Opavy vrátila,“ vypráví. Okolní německé hrobky jsou neudržované a zarostlé břečťanem. „Nikdy jsem nezažil, že by tam hořela svíčka. Když se o ta místa nikdo nestará a neplatí za ně, mělo by město německé hroby zrušit a místa pronajmout jiným zájemcům,“ míní Lesák.

Opavský kunsthistorik Pavel Šopák potvrzuje, že opavská radnice už se do prodeje hrobek významných německých měšťanů nedávno pustila: „Ale když muzejníci hlasitě upozornili, kdo všechno tady odpočívá, radní projekt alespoň pozastavili. Prozatím, nějaká nová poltická garnitura se o to určitě znova pokusí, to je holt vývoj.“ Skoro nikoho v Opavě už tihle mrtví nezajímají, svíčka tak na Dušičky opět nezahoří ani u velkolepé hrobky opavského německého starosty Emila Rochowanského, který zemřel v roce 1908 na zápal plic. Za jeho řízení vyrostla v Opavě například velká jatka, elektrárna a město začaly brázdit tramvaje. Tradiční hřbitovní nápis „Odpočívejte v pokoji“ má u jeho hrobky spíš význam: „Navždy jste zapomenuti“...