Ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz
Pandemie koronaviru ovlivnila mimo jiné pohřebnictví. Kromě toho, že krematoria a další služby musí dodržovat zvláštní opatření, obrátilo se na ombudsmana Stanislava Křečka i několik pozůstalých. Společné měli to, že nestihli zorganizovat poslední rozloučení s blízkým v zákonné lhůtě, a tak souhlasili se sociálním pohřbem. Později žádali o urnu s ostatky, ale pohřební služba ji odmítla vydat.
Sociálních pohřbů, které musí zorganizovat obec, pokud nikdo jiný rozloučení do 96 hodin od úmrtí nesjedná, od začátku pandemie přibylo. Narostl ale také počet případů, ve kterých po sociálním pohřbu chtěli pozůstalí uhradit náklady, aby získali urnu s ostatky zemřelého blízkého. Pohřební služba ale vydání ve všech případech odmítla.
Na ombudsmana se obrátila například žena, které zemřela maminka v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Smutná zpráva ji zaskočila, navíc kvůli pandemii koronaviru začal platit nouzový stav, a tak souhlasila se sociálním pohřbem. Později si to ale rozmyslela a chtěla uložit matčiny ostatky do rodinného hrobu. Pohřební služba ale urnu nevydala.
V dalším případě zemřel člověk, s nímž nebyla rodina dlouho v kontaktu, a tak se o úmrtí dozvěděla pozdě. „Poté sestra zemřelého požádala o vydání urny. Bylo jí však sděleno, že podle zákona o pohřebnictví musí městská část uložit urnu na hřbitově. Teprve pak si pozůstalí mohou požádat o vyzvednutí urny z hrobu,“ popsal veřejný ochránce práv.
Zákon o pohřebnictví versus občanský zákoník
Podle Křečka sice platí zákon o pohřebnictví, který stanovuje, že pokud nikdo nesjedná pohřeb do 96 hodin od oznámení úmrtí, musí ho zajistit obec. V podobných situacích se zpravidla volí kremace a urna s ostatky je pak uložena na veřejném pohřebišti. Zároveň ale podobné případy upravuje také občanský zákoník.
„Stanoví, že nejsou-li ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou zemřelý před smrtí určil, jinak postupně manžel, dítě, rodič nebo dědic. Z toho lze dovodit, že jestliže se v době mezi provedením kremace a uložením urny na veřejném pohřebišti, kdy ostatky ještě nejsou uloženy, objeví některá z těchto osob a požádá o vydání urny, měla by ji obec vydat,“ sdělil Křeček.
Občanský zákoník podle něj pamatuje právě na podobné situace. Podle ombudsmana by měly pohřební služby v případech, kdy zatím nejsou ostatky uloženy na pohřebišti, urnu po uhrazení nákladů na pohřeb vydat. Jiná situace by nastala, pokud by už urna uložena byla. Pak je nutné postupovat podle pravidel pro exhumaci ze zákona o pohřebnictví.
Žena se nechtěla smířit s tím, že už neuvidí zesnulého dědečka
Křeček řešil ale i další stížnost, s níž se na něj obrátila žena, která chtěla zesnulého dědečka během obřadu vystavit v otevřené rakvi. Protože měl ale pozitivní test na COVID-19, nebylo to možné. Žena se nechtěla smířit s tím, že by dědečka pohřbili, aniž by ho ještě jednou viděla.
Podle ombudsmana sice nemůže v takovém případě zemřelý ležet v otevřené rakvi kvůli riziku přenosu viru třeba dotykem, ale pozůstalí by měli mít možnost ho ještě vidět a rozloučit se. „To by mohly umožnit pohřební služby například zpřístupněním místnosti pro úpravu zemřelého pro pozůstalé,“ stojí v tiskové zprávě ochránce práv.
