Až začne hokejové mistrovství světa, budeme se jako každý rok dohadovat: To byl přece faul! A tohle ofsajd! Tenhle gól neměl platit! Hokej je tak populární, že jeho pravidla zná každý (nebo si to všichni o sobě alespoň myslí). Regule nejrychlejšího kolektivního sportu se přitom v historii hodně měnily. A měly i dost kuriózní podobu. Věděli jste třeba, že se nesmělo přihrávat směrem dopředu? A že rozhodčí měli místo píšťalky zvonec?
Kdyby tohle pravidlo platilo ještě za časů Dominika Haška, český gólman proslulý gymnastickým převalováním na ledě by brzy přišel na mizinu. Až do roku 1918 totiž v zámořském hokeji platilo, že brankář musí celý zápas stát, nesmí si při hře ani kleknout, natožpak jakkoliv polehávat.
Za každý takový přečin následovala pokuta dva dolary.
Když proto tehdejší šampion Clint Benedict na bizarní nařízení kašlal a při kdejakém zákroku stejně použil rozklek, stálo ho to jak peníze, tak pověst – fanoušci jej posměšně přezdívali Modlící se Benny.
Dnes už se tomu skoro nechce věřit. Jenže hokejové regule měly v průběhu času všelijakou podobu.
Někdy i vyloženě směšnou.
ČTĚTE TAKÉ: Nominace na MS v hokeji: Češi s Červenkou, Chytilem i hvězdou extraligového play off
NHL v roce 1951 - Montreal útočí na torontskou branku. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vždyť Hašek mohl o dva dolary stejně tak přijít v okamžiku, jakmile by v rukavici zvednul puk z ledu. A pokud by hrál v kanadském Windsoru kolem roku 1897, jedna věc by ho zaručeně znervózňovala ještě víc: že by v brance v rámci dočasného experimentu nechytal sám – tehdy stávali mezi tyčemi hned dva gólmani.
Netahejte soupeře za límec
V úplných začátcích hokeje to na rybnících bývala dost divočina. Než se přešlo alespoň na dřevěný hranatý puk, hrálo se kusem zmrzlého kravského trusu. V 60. letech 19. století se na akademické půdě McGillovy univerzity používaly místo brankové konstrukce dva položené kameny, přičemž gólu mohlo být dosaženo z obou stran. Zatímco na některé věci pradávná pravidla vůbec nepamatovala, jindy si všímala překvapivých detailů. Ta montrealská z roku 1877 kupříkladu výslovně zakazovala tahání protivníka za límec.
I jinak byla těch nevšedností spousta.
Rozhodčí třeba nesupěl mezi hráči přímo na kluzišti, místo toho oblečený do ctihodného oděvu a s nezbytným kloboukem na hlavě zastavoval hru zpoza mantinelu. Hřiště bývala větší, mužstva proti sobě nastupovala v patnácti hráčích. Pokud se na jedné straně hokejista zranil, musel ze hry odstoupit i někdo od soupeře.
Po ledě se vedle obránců a útočníků potuloval ještě „rover“, jakási spojka mezi defenzivou a ofenzivou. Jakmile se v brankách místo kamenů konečně objevily tyče, nebyly nahoře vodorovně spojeny, zato je na vrchu zdobil praporek. Sítě se v nich objevily poprvé v roce 1900.
O pionýrských pravidlech si můžeme udělat představu podle tzv. Halifax Rules, které za druhé světové války podle vyprávění pamětníků sepsal kanadský novinář James Power. Stálo v nich, jak se hrálo před rokem 1875. Mimo jiné, že…
…se nestřídalo.
…góly rozhodčí potvrzoval zazvoněním zvonce, který se obecně používal místo píšťalky.
…zápas byl rozdělen na dva třicetiminutové poločasy.
…si soupeři po každém gólu měnili strany.
…že přihrávat dopředu se nesmělo.
Ach ano, nesmělo.
Představte si, že by Jaromír Jágr nemohl přihrávat dopředu. Absurdní? Kdysi by se s tím musel při hokeji smířit. Zdroj: CC-BY-2.0 - Creative Commons Attribution 2.0
A pro Jamese Powera zrovna tohle nepředstavovalo nic archaicky bizarního, v NHL se přihrávka dopředu povolila až v sezoně 1927-28, a to ještě výhradně v obranném a středním pásmu. V Evropě stejné pravidlo platilo s jistými obměnami až do roku 1946.
Šála místo chráničů
Ale zpátky na začátek 20. století. Právě tehdy se sport ledových mužů cizeloval do podoby, kterou přibližně známe i dnes. Přestože by vám v jednotlivostech pořád připadal zvláštní.
Hádejte třeba, kolik chráničů měl na sobě roku 1909 brankář první české reprezentace Josef Gruss?
Jeden. Šálu omotanou kolem pravého kolena.
A hádejte, co říkal na puk, se kterým tam hrál taktéž poprvé?
„Je to černé a tvrdé. Když mě to trefí do nohy, mám ji zlomenou. Když do hlavy, jsem mrtvý.“
Zrovna pražský gynekolog Gruss si však na všechny podobné novinky zvykal rychle, to on přece průkopnicky přeložil do češtiny hokejová pravidla. S gustem pozoroval, jak vývoj tohoto sportu uhání vpřed.
V roce 1914 se kupříkladu v soutěži NHA (předchůdkyně NHL) poprvé přistoupilo k vhazování; do té doby rozhodčí puk na led kvůli zahájení hry pokládali a měli proto ruce samý šrám. Vyloučení se též zkrátilo ze tří minut na dvě. Zavedl se ofsajd, jen měl prozatím úplně jiné, komplikovanější zákonitosti než teď. Vždyť v Evropě 30. let jste se mohli dostat do ofsajdu klidně i na vlastní obranné modré čáře – stačilo ji přejet dřív než puk.
Dnes je vhazování nedílnou součástí hokeje. Před desetiletími si na něj však fanoušci museli zvykat. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Třeba trestné střílení poznala NHL už ve 30. letech, nešlo však o klasický nájezd, nýbrž o ránu ze vzdálenosti zhruba osmi metrů od branky. Ve stejné době se poprvé představilo i zakázané uvolnění, jehož podoba se v průběhu let taktéž výrazně měnila; v moderní éře i kvůli tragické smrti československého obránce Luďka Čajky roku 1990.
Dávno před tím, souběžně s koncem druhé světové války, se v mezinárodním hokeji konečně mohlo střídat během hry. V roce 1963 se místo jedné společné trestné lavice zavedly v NHL povinně dvě, pro každý tým jedna; vedla k tomu pranice vyloučených hříšníků Terryho Harpera z Montrealu a Boba Pulforda z Toronta.
Brankářskou masku zpopularizoval v roce 1959 legendární Kanaďan Jacques Plante, v Československu ji v lize jako první pravidelně od roku 1961 nosil Zdeněk Beran. A co ještě nelze opomenout: Od roku 1969 byl hokej i při evropských utkáních konečně korunován na kontaktní sport, když mu funkcionáři povolili bodyček ve všech třech pásmech.
Byť se to neobešlo bez kritiky.
„Naše milovaná hra se kvůli tomu stane sportem pro uličníky!“ zlobil se tehdejší šéf mezinárodní federace Bunny Ahearne.
Bitka Radko Gudase v NHL. Dávní hokejoví mušketýři by asi zírali. Zdroj: AP
Hej, ostříhej si helmu
Stala i nestala, dneska by nám ale drsné střety při hokeji přece jen chyběly.
Stejně, jako by nám zřejmě přišlo divné, pokud by hokejisté mohli nastupovat bez přilby. V Československu byla povinnost ji nosit zavedena v roce 1975, v NHL až o čtyři roky později (a to ještě jen pro hráče, kteří dosud neměli podepsanou smlouvu). Posledním, kdo na výjimku dohrával bez ochrany hlavy, byl roku 1997 Craig MacTavish.
„Měl jsem obrovské štěstí, že se mi nikdy nepřihodil žádný vážný úraz,“ zpytoval s odstupem svědomí. „Zatímco soupeři mě kvůli tomu nikdy nedostali, fanoušci jednou ano. Došlo k tomu v Minnesotě, kde se ke mně nějaký dobrák při rozbruslení sklonil a z tribuny zakřičel: ,Hej, MacTavishi, ta tvoje helma potřebuje ostříhat!‘ Smál se mi pak celý tým.“
Jsou změny pravidel, kterých si ani nevšimneme. A jiné, které hru prokazatelně posunuly dál. Podívejte se třeba někdy na záznam z Nagana. Na zlaté olympiádě se ještě pískalo postavení mimo hru na červené čáře, což z dnešního pohledu strašně škodilo plynulosti i atraktivitě.
Dobře, že je to pryč.
Jinak bychom přišli o spoustu nádherných dlouhých nahrávek do rychlých protiútoků, které fanoušci považuji za prvotřídní laskominu.
I o téhle změně se přitom svého času pochybovalo. Jako snad o každé, k níž v hokeji došlo, dochází a docházet bude.
Záběry z Nagana 1998 dnes vypadají archaicky. Hra byla pomalejší a spousta faulů se nepískala. Zdroj: Profimedia.cz
Ano, čtete dobře, bude.
Ať se nám to líbí, nebo ne, hra Jaromíra Jágra nezůstane stejná. Třeba kanadský kouč George Kingston už rok po Naganu prorokoval: „Nehrál se náhodou dřív hokej v sedmi lidech? A potom v šesti? Vsaďte se, že jednou skončíme u čtyř.“
Zatím by svou sázku nevyhrál.
Ale dojít na jeho slova klidně může. Dříve nebo později.
A fanoušci budoucnosti se budou smát: „Chápete, že dřív mohli hrát hokej v pěti?“
