Český veřejný dluh se může lehce zvrhnout, varuje ekonomka Zamrazilová

Ministerstvo financí zveřejnilo plnění státního rozpočtu ke konci dubna. Dá se z toho odhadnout, jestli se podaří dodržet aktuálně schválený celoroční schodek ve výši 300 miliard korun?

Podívám-li se na to v aktuálním kontextu, vyplývá mi z toho, že letošní schodek bude pravděpodobně vyšší. Je tam vidět poměrně velký propad výběru daní z příjmů jak fyzických, tak právnických osob, což jde samozřejmě na vrub protiepidemických opatření, a budou ještě nabíhat výdaje vlády na podpůrné programy.

Schodek na konci dubna byl poměrně velký. Neukázaly se ve státním rozpočtu nějaké negativní tendence, kterými naše ekonomika byla ovlivněna už před koronavirem?

To je právě to, co my teď vůbec nedokážeme rozklíčovat. Teď jsme skutečně v mlze a můžeme něco vyvozovat jen z loňského roku. A tam se například u daně z přidané hodnoty ukazovalo, že nebyl splněn plánovaný výběr. Podle mě by se něco podobného projevovalo i letos, ale jak jsem řekla, to se v současné situaci nedá věrohodně rozpoznat.

Nedávno jste řekla, že se naše veřejné rozpočty zadlužují příliš rychle a že se nám to vymstí. Co jste myslela tím, že se nám to vymstí?

Myslela jsem na to, že naší zodpovědností je udržet dlouhodobou rovnováhu veřejných financí. Vládní plány jdou podle mého názoru proti tomu. Zdůrazňuji, že letošní velký schodek rozpočtu chápu, ačkoli bychom mohli o některých opatřeních diskutovat. Vidím ale veliké riziko do budoucna. Vláda si totiž během nouzového stavu prosadila na sílu strukturální schodek rozpočtu ve výši 4 procent HDP na příští rok. To je obrovské číslo, pokud vezmeme v potaz, že už by se ekonomika měla zotavovat. Schodek do sta miliard korun by se vešel i do původních pravidel rozpočtové odpovědnosti, která počítala s maximálním strukturálním deficitem ve výši jednoho procenta HDP a nad rámec toho přihlížela i k výdajům na jednorázová či dočasná opatření spojeným s mimořádnými situacemi, jako je právě tato. Pokud to budou 4 procenta, bavíme se pro příští rok o schodku téměř 250 miliard. To se mi zdá opravdu neospravedlnitelné.

Já pevně doufám, že jakmile odezní akutní koronavirová pandemie, vrátí se ke své práci důchodová komise.

Jak se takový vývoj rozpočtového schodku může projevit na ochotě věřitelů české vládě půjčovat? Česko asi letos nebude jediné, kdo bude chtít udat svoje dluhopisy na finančních trzích. Kam nás věřitelé zařadí?

Teď je situace ještě dobrá a každý to zdůrazňuje. A je pravdou, že v posledních týdnech úspěšně proběhlo několik aukcí vládních dluhopisů. Jsou to však často dluhopisy se splatností do deseti let, čímž se mění časová struktura dluhu ve smyslu zkracování jeho splatnosti. To už Česká národní banka vyhodnocovala jako rizikový faktor ve svých Zprávách o finanční stabilitě. Na finančních trzích už je také vidět, že za nákup dluhopisů s delší splatností chtějí investoři vyšší rizikovou prémii, tedy vyšší úrok. To se ale netýká jen nás, to se týká prakticky všech zemí, které si půjčují. Naše ministerstvo financí to ještě v tomto roce stihlo, dluh řídí dobře, je ale otázka, co bude v dalších letech. Jak jste naznačil, na finanční trh přijde spousta zemí a je pravděpodobné, že věřitelé začnou rozlišovat podle rizika, kterým vládám půjčí za výhodnějších a kterým za méně výhodných podmínek. Nevýhodou České republiky je, že jsme malá země s mělkým finančním trhem, který není nafukovací, a máme krátkou dluhovou historii.

Do jaké míry může naše vláda využít zahraniční finanční trhy, kde by mohla své dluhopisy nabídnout?

To by sice mohla, ale tady zase musíme dávat pozor na strukturu dluhu co do podílu domácích a zahraničních věřitelů. Za všeobecně bezpečnou hranici se považuje, když zahraniční věřitelé drží maximálně kolem třicet procent vládního dluhu. My jsme na nějakých čtyřiceti procentech. Ono to vypadá jako nějaká nic neříkající čísla, ale za nimi jsou příběhy všech těch stovek let historie finančních trhů a zkušeností s různými problémy či dokonce krachy, se kterými se různé země potýkaly během svého vývoje.

Zmínila jste, že vláda v nouzovém stavu prosadila rozvolnění rozpočtového pravidla pro maximální strukturální schodek ve výši jednoho procenta HDP. Ministryně financí Alena Schillerová řekla, že vláda neměla jinou možnost, a že to byl jen právní spor s Národní rozpočtovou radou. Byl to tedy jen právní spor?

Právní spor z toho udělala paní ministryně a pozor, tam jsou dvě roviny. V právní rovině máme argumenty v podobě různých právních stanovisek, podle kterých vláda mohla navrhnout hlubší strukturální schodek, aniž by rozpočtová pravidla rozvolňovala. Druhá rovina je ale ekonomická, kde my argumentujeme, že kdyby vláda pro příští rok plánovala dodržení svých výdajových rámců, které naplánovala loni v dubnu, k dodržení jednoho procenta strukturálního schodku by jí chybělo asi patnáct miliard. Namísto toho máme rozvolněná pravidla v mnohem větším rozsahu a navíc na dlouhých sedm let. Při tomto nastavení se obávám, že by mohlo dojít i na rozvolnění dluhové brzdy, kterou máme nastavenu na hranici dluhu ve výši 55 procent HDP.

Nepouštějte rozpočtu žilou, doporučují státu ekonomové

Daně

Hledejte úspory, vyzývají ministryni ekonomové a upozorňují, že plánovaný schodek státního rozpočtu jim vychází až o sto miliard vyšší, než si pro letošek spočítalo ministerstvo financí. Resort pracuje letos se schodkem veřejných financí ve výši 4,1 procenta HDP. To odpovídá více než dvěma stům miliardám korun. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) už také uvedla, že i příští rok se propadnou příjmy státního rozpočtu asi o 140 miliard korun.

Jak by měla být prováděna rozpočtová politika vlády v příštích letech? Je rozumné, že ministryně financí vyhlásila fiskální konsolidaci na sedm let?

Podle mého názoru by se měla konsolidace provádět rychleji, protože nám reálně hrozí, že se brzy můžeme nebezpečně přiblížit právě zmíněné dluhové brzdě. Když vyjdu z předpokladu, že letos může být schodek rozpočtu kolem 400 miliard, příští rok rozvolněná pravidla dovolí přes 200 miliard, tak můžeme rázem během pouhých dvou let překročit hranici 40 procent HDP, a tak mi snižování schodku o půl procentního bodu za rok přijde pomalé. Nehledě na to, že během oněch sedmi let může přiletět další černá labuť (slangový výraz pro nečekanou nepříznivou událost v ekonomice, pozn. red.), může přijít další krize, což by znamenalo další nárůst zadlužení. A jsme zase u těch čísel, která představují koncentrované zkušenosti celého světa za stovky let. Nastavení pravidel rozpočtové odpovědnosti není nic, co by někdo vymyslel během chvíle od stolu, a tak bychom je skutečně neměli brát na lehkou váhu.

Pod vlivem koronavirové krize se poněkud zapomnělo na nutnost reformovat důchodový systém. Děje se něco s penzijní reformou?

Já pevně doufám, že jakmile odezní akutní koronavirová pandemie, vrátí se ke své práci důchodová komise. V červenci by nám Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj měla zaslat návrh důchodové reformy a já doufám, že to nikde nezapadne a budeme se tomu zase trochu věnovat. Ale ono se dá odhadnout, co v té zprávě bude, protože to není nic překvapivého – bude nám doporučeno mimo jiné zvyšovat věk odchodu do důchodu, zkracovat nejdelší a nejštědřejší rodičovskou dovolenou na světě a další vesměs nepříliš populární opatření.

Když ale vezmu v potaz, že teď budeme sedm let bojovat s tím, abychom dostali do rovnováhy veřejné finance, kolik času budeme reálně mít na zvládnutí reformy penzijního systému? Nebudeme muset nakonec v budoucnu přijímat ještě tvrdší kroky, abychom důchody ufinancovali?

Samozřejmě, že se ten čas zkrátí. My jsme totiž už nějaký čas ztratili v minulosti, kdy se u nás nevytvářely žádné rezervy, výdajové rámce se vyčerpávaly takřka až na doraz. Jakmile se vzpamatujeme z aktuální krize, tak už budeme mít třeba jen pět let na to, abychom připravili rozumnou a relativně málo bolestnou penzijní reformu.

Eva Zamrazilová (59)

Od ledna roku 2018 předsedá Národní rozpočtové radě. Předtím čtyři roky působila jako hlavní ekonomka České bankovní asociace. V letech 2008 až 2014 zasedala v bankovní radě České národní banky. Svou vědeckou dráhu spojila s Vysokou školou ekonomickou v Praze a Ekonomickým ústavem Československé akademie věd. V roce 2015 se habilitovala na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze v oboru hospodářská politika. V devadesátých letech pracovala na makroekonomických analýzách a prognózách v týmu hlavního ekonoma Komerční banky.